Tvořivý koutek

Dvě ilustrace k povídce

6. prosince 2012 v 2:20 | hakuka
Před drahnou dobou, která se ale vzhledem k mé žalostné blogové neaktivitě může jevit ne až tak dávnou, jsem tu uveřejnila povídku k tématu týdne. Náleží k ní dvě ne příliš dokonalé ilustrace. Tedy, ilustrace by možná měly být dějově bližší své předloze. Jsou to prostě obrázky, které spolu s oním ještě dál za onou chvílí dávno uveřejněným portrétem dávají někde vzadu u temene mé hlavy vzniknout kolotočářce jménem Helga. Kdyby vám přišlo, že zavání upířinou či něčím podobně obludoidním tak ne. Chtěla bych vidět toho génia, co vymyslel a definoval tělovou barvu. Divnější odstín ještě světlo světa neviděl.

Snad nejste zelení rasisté!?

17. dubna 2012 v 22:45 | hakuka
Příjde den, kdy bubu moct napsat všechny ty články, co mi leží v hlavě. Příjde den, kdy to odmítnu udělat, protože budou až příliš zavánět tématem mé bakalářské práce. Přijde den, kdy mi určitá slova nebudou způsobovat překyselení žaludku a já začnu oblažovat blogový svět svými pracně nabytými vědomostmi. Ale teď už k tomu dnešnímu dni. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu a výsledkem byla spousta zmačkaných papírů a tenhle zelený a ne neznámý pán. Mám pocit, že oproti Ginně je to tak trochu návrat k omalovánkovému stylu. Ono ale nakreslete si orka tak, aby nepřipomínal podivnou kreslenou karikaturu. Nic proti orkům, pochopitelně. Jsou to jistě velmi moudrá a duchaplná stvoření, zvlášť když kolem sebe máchají sekyrou. To jim hned připíšete několik Nobelových cen včetně té za jadernou fyziku.
Mág Mák, synáček orčího šamana, který se vydal do světa učit se magii, je jedním z hlavních postav Tchoří ságy. Diblíkův dokonalý pán, který moc dobře ví, za který konec se drží kouzelnická hůl. A to už něco znamená! Jeho rameno je Diblíkovou pozorovatelnou, paže potom štítem před nepřáteli. Když přemýšlí, drbe se na bradě a vytváří si tak zatím nerozeznatelnou lysinku ve své skvostné bradce. Co není přikované, může být jeho, a požáry, ty hasit netřeba. Umění oheň rozdělat přeci naprosto postačí!

Na podpatcích snad i do bažiny!

5. dubna 2012 v 17:29 | hakuka
Být slečinkou je činností nesmírně namáhavou. Musíte si neustále hledět cípu své sukně a čistoty svého límečku. Potom se objeví nějaký ten ohavně ohavný zloduch, kterého musíte zabít, a veškerá snaha přijde vniveč. Krutý to svě mladých dam! Slečna Ginna spadá do oné prazvláštní kategorie slečinek, kterým vždy nabytá pistole u pasu vůbec nebrání v tom chovat se roztomile. Dokáží vystřelit jednomu mozek z hlavy až s neskutečnou grácií a elegancí. A když už mluvíme o té hlavě, Morthy, to je kapitola sama pro sebe. Ne každý má za společníka létající lebku, jejíž přítomnost je v šemi okolo okázale ignorována, protože spadá do kategorie "To-prostě-není-možné!" Opovažte se vypustit z pusy jedinou ošklivou poznámku! Je to ta nejroztomilejší lebka, jakou jste kdy měli možnost vidět, a když se k ní nebudete chovat dostatečně mile, už ani žádnou nikdy neuvidíte!

Není druid jako druid

4. dubna 2012 v 23:33 | hakuka
Fantasy svět je kruté místo. plné nebezpečných předsudků. I velemoudrý lord Diblík si kdysi myslel, že druidi jsou prošedivělí pánové s holí, šiškami ve vlasech a dlouhatánským plnovousem. Už se mu ale naštěstí povedlo prozřít. Jakl se mu to podařilo? Důvodem jest jedno zrzavé a od pohledu křehké stvoření. Má kulatý obličejím plný pih a táhne jí sotva na osmnáct. Angela je prostě od pohledu k poňuchňání. Tedy... když se zrovna nerozhodne bránit les. To potom blesky jen lítají. Zatím se spíš kořínky jen ovíjejí. Větru ani dešti poručit neumí.
Má slabost pro všechno chlupaté, roztomilé a s řádně dlouhými zuby. Světu lidí ale prostě nerozumí a postupně nabývá přesvědčení, že vlastně ani rozumět nechce. Má moc přesložitělých kliček a spravedlnost, ta mu prostě skřípe.
pozn. Ano, kreslotvorné cukání v prstech mě ještě neopustilo. A ne, tu sebemrskačskou větičku o tom, co bych dělat měla a neměla sem psát nebudu. Já totiž půjdu číst důležité pány, ale jako vážně!

A je tady zase...

3. dubna 2012 v 13:07 | hakuka
Napsala bych, jak strašně bych se měla učit, ale je to plýtvání pixely. Hups, právě jsem ty nebožáky zaplácla, nevadí. Budu se uklidňovat myšlenkou, že na internetu už visí zbytečnější prohlášení. Mozek zahájil prostestní stávku a na víčkách mi pořád leží takový lehký obláček spánku, vytvářející pod očima nafialovělé stíny. A to pořád nic nedělám, přátelé. Dokonce si po nocích čmárám postavy ze svých alternativních světů a přes den s nimi zabíjím diplomaty nebo bojuji za práva rozplácnutých veverek. Uvažuji o příslibu dalšího Tchoře, ale sliby chyby, tak budu zatím asi mlčet a potom neskutečně překvapím i sama sebe.
Zamrznutí jistých mozkových závitů pod přílivem informací zřejmě způsobuje, že na žádné rádoby intelektuální články nemám sílu. A konkrétně na slovo intelektuál začínám mít silnou alergii projevující se prudkou vyrážkou sprostých slov, kdykoliv ho slyším. (Stejně jako na slova kapitalismus, socialismus, komunismu, proletariát a elita, ale ty tu používat nehodlám.) Ale kreslit, to by mi šlo. Můžu uvolnit zatuhlé závity a zbavit se tak onoho prapodivného stavu "Cítím se jako po flámu, ačkoliv jsem už týden jen na zeleném čaji." Dobře, tak zlé to z tou abstinencí zase nebude. Jsem přecijen filosof ve výcviku!
Jedno pozitivum to ale má. Možná se v tomhle ponurém předstátnicovém čase i naučím pořádně kreslit. Můj poslední pokus o upíří mrchu honosící se jménem Lyraine a šlechtickým přídomkem má snad i konečně úměrně velkou hlavu vůči tělu, což považuji za svůj osobní úspěch. Tak tady je, mrcha jedna arogantní.
Někdo by jí měla konečně zase strčit na chvíli do nějaké temné kobky, aby se přestala tvářit, že jí patří celý svět. PJ??! I když... koho by za tu vzdychající potvoru potom bavilo hrát, že?

Asi se pustím do trochu reálnější verze tchoří družiny, aby ji náhodou nenapadlo si stěžovat, že ji zanedbávám.

Pan Alchymista

15. března 2012 v 4:21 | hakuka
Už jsem to zmiňovala, ale pro jistotu to ještě zopakuji. Neumím kreslit nic pohlaví mužského. Potím se s tím, nadávám u toho a krmím odpadkové koše ve velkém. Ovšem nedávno z oněch úmorných snah a za pomoci spousty a spousty pomocných obrázků vzniko něco, co se dá přinejmenší za osobu pohlaví mužského považovat. Tak hurá se s tím někde pochlubit, než si to mé sebekritické já rozmyslí. Druhá postava z rozepsané povídky, která nedá mé ubohé jistě bakalářským směrem zaměřené hlavě spát. Shodné obličejové rysy s postavou předešlou nehledejte. Nemají tam být.
Gaubert Brummel mistr alchymista, protivný pavouk a cynický mizera. Má svá tajemství a obecně má za to, že je do nich každému zvědavci velké houby. Rád by zcela po vzoru jistého modrokožce s bílou čepičkou tvrdil, že nemá rád vůbec nic a vůbec nikoho. Ovšem fakt je ten, že těch věcí, na kterých mu záleží je víc než dost. Neopovažujte se mu šlapat na kuří oka. Skončíte chroptící pod stole, útrpně umírající na následky požití nějakého velehnusného jedu. Pokud tedy nejste jeho nezvedená dceruška. Ta má uděleno několik čistě sentimentálních výjimek.

Děvče s chutí karamelu

9. března 2012 v 13:40 | hakuka
Skoro by se zdálo, že nekreslím v podstatě nic jiného než své literární potvory. A ono je tomu vskutku tak. Ne že bych někde přišla o schopnost jen tak si bez rozmyslu čmárat. Spíš má moje hlava ve chvílích, kdy by se měla technicky starat o psaní bakalářské práce, tendence utíkat do cizích světů a potom nedá pokoj, dokud ony představy nehodím na papír. Pánové psychlogové by se měli zcela vážně zamyslet nad otázkou, proč lidský mozek vyvíjí kreativní aktivitu jen když se po něm chce tvrdá dřina a ne snílkovství. I když dobře, zas tak moc se té kreativitě nebráním.

Elisabeth (Lisette) Brummelová, pravá dcera svého otce, paličatá, svéhlavá a racionální. Když se zakousne, už nepustí. Říkává, že svět je jako karamela od Madame Petty, zabalená v bleděmodrém papírku. Jen ještě nevymyslela dostatečně výstižnou druhou část téhle metafory. Ale karamely, ty jsou prostě základ všeho. O tom žádná!

Ta malá a roztomilá

23. února 2012 v 18:29 | hakuka
Předem upozorňuji, že vím, že tenhle portrét má spoustu chyb. Je jich mnohem víc, než by snad bylo zdrávo. Ale i přes to se mi na něm i po tom necelém měsíci, co mi leží ve virtuálním šuplíku, pořád něco líbí. To znamená, že ten mrzák prošel a je vhodný k vylovení. Je to vpodstatě můj první pokus o malování ve photoshopu. Od té doby jsem se snad malinko zlepšila.


Lady Lyraine, věčně se šklebící mrcha s labutí ve znaku, upírka, nekromancerka a ve své podstatě strašně milá holka. Ne, tak ne... tohle jí nikdo nesežere. K jejím koníčkům patří pitvání všeho živého a neživého, čtení ultra tlustých knih, masochismus kombinovaný se sadismem a hra na lyru. Má slabost pro čokoládu a krevní střik "Zchudlý šlechtic ročník 1278." Jednou skutečně zjistí, kde že se to nachází ten vrchol lidského cynismu.

Labutí sen

27. ledna 2012 v 18:22 | hakuka
Jsem patlal patlavý, už to tak bude. A tahle rubrika tu prostě chyběla. Není zbytí, musí to tak být. Má-li tenhle blog prezentovat včechny výplody choré soví mysli, prostě by se tu někde měli nacházet i ty nepísmenkové, protože milá sova je prostě duše kreativní a pociťuje silné svrbění prstů/křídel, když chvíli něco nepatlá. A nějaký ten démonický našeptávač jí už dlouho vnukává touhu začít svými výplody zaplavovat nebohý blogový svět, nebo alespoň tenhle jeho malý kout. Teď jsem si začala hrát s kamarádem Photoshopem a ne, nehodlám tu zveřejňovat kopy svých vyretušivaných fotografií. Spíš ho používám jako program "Omalovánky pro pokročilé." Nevinný Klikám si hezky se svou malou myškou, neboť tabletem nedisponuji.

Tahle malá hraběcí potvůrka je jedna moje šuplíkovo/RPGčkoidní záležitost. Nejsem si jistá, jestli jí někdy vytáhnu i v psané podobě. Ono psát dneska o upírovi a být k tomu navíc pohlaví ženského chce notnou dávku odvahy. Nesejde na tom, že tahle mrcha má k uvzdychané nádheře hodně daleko. A rozhodně neřeší jen kde, s kým a proč jí odkopnul. Nevinný

Takže Lyra a její labutí sen, aneb nikdy nevěřte malým dětem ty jejich nevinná kukadla. Nevíte totiž, co z nich vyroste.

pozn. Ne, neumím kreslit malé děti, osoby pohlaví mužského a jakoukoliv složitější mimiku. A nejsem si jistá, jestli někdy překonám vlastní lenost, abych se to naučila. To jsou ty mé promarněné zlomky talentu.
 
 

Reklama