The Sims - herní bláznění

Můj malý svět ve světě - Krasohlídkovský Hausbót

5. května 2011 v 19:05 | hakuka

Hausbót na Medvědím jezeře


Kdysi snad plul na na nečem větším, než je Medvědí jezero poblíž hlavní silnice. Každopadně teď je tady a nepohne se ani o píď. Jeho majitel sice tvrdí, že kdyby chtěl, obepluje na něm celou zeměkouli, nikdo mu to ale nevěří. Přeci jen už staříkovi táhne na osmdesát... Teď ho prý pronajímá. Vášnivým rybářům, vrkajícím milencům. Nechcete tu na pár dní zakotvit a vypnout?

Můj malý svět ve světě - Krasohlídkovské bohémské doupě

6. dubna 2011 v 19:51 | hakuka

U Tří múz

Je to čajovna? Je to bar?? Nebo že by to byla restaurace? Každopádně je tu hezky. Jestliže hledáte místo, kde budete moct probírat nesmrtelnost chrousta až do skonání věků, pak jste tu na správném místě. Vítej, duše zbloudilá!

Můj malý svět ve světě - vesnické stavení v Kouzelné Lhotě

31. března 2011 v 17:58 | hakuka

Vesnická usedlost jedné prazvláštní rodiny


Žila byla jedna poklidná a harmonická rodinka a malým "chlupatým" tajemstvím. Milovala přírodu a klid, proto si pro svůj život zvolila romantické vesnické stavení poblíž Kouzelné Lhoty, vísky s největší koncentací magického obyvatelstva v Simstátě. Všechno bylo dokonalé. Některá tajemství ale jen čekají, aby mohla vyskočit a vytáhnout drápy.

Vesnický domek podobného ražení už jsem chtěla postavit dlouho, chyběli mi ale pro ní ti vhodní obyvatelé. Nakonec jsem se tedy uchýlila k něčemu, co při obyčejném, nepříběhovém hraní příliš často nedělám. Jednu takovou jsem si vytvořila.

Můj malý svět ve světě - Krasohlídkovská škola

14. března 2011 v 0:36 | hakuka

Škola sv. Bratří


Původní Krasohlídkovská klášterní škola byla založena roku 1378 řádem simikánů, jak ostatně připomíná i nápis nad schody átria. Nyní slouží nedávno zrekonstruovaná budova jako základní škola i víceleté gymnázium.
Je to moderní istituce stojící na tradičních základech. Jejím cílem je vysílat do světa sebevědomé a uvědomnělé simíky s dobrými základy do života. Úspěšnost jejich absolventů u přijímacího řízení na vš je jedna z nejvyšších v okolí. Tradičně soupeří s Alberovou soukromou školou ve Veronově. Každoroční sportovní klání těchto dvou škol je jedna z nejsledovanějších událostí celého roku.

Info k "projektu" Memories

19. září 2010 v 17:48 | hakuka
a

The Sims je moje závislost. Je to jedna z těch mála věcí, co se mě už po léta drží a ne a ne se pustit. Nemůžu si pomoct. Prostě mě baví hrát si na boha a na osud. Vím, že je to strašný časožrout a poslední dobou vlastně ani pomalu nemá co užírat, ale nepočítám s tím, že bych snad někdy v dohledné době přestala hrát úplně. Kdo si myslí, že je to jen tak nějaký vztahový simulátor pro náctileté princezny nebo prostě jen velký domeček pro panenky, plete se. Ta hra má svůj styl a humor. A ironie a sarkasmus z něj jen kapou. Vlastně je to spíš celkem zdařilá společenská parodie a servítky si rozhodně nebere. Kdo nezažil, nepochopí. Kdo zažil, zůstane doživotně poznamenán. :-)

Hraju za přednastavené městečko Krasohlídkov. Mám pocit, že jsem snad žádné jiné ani nikdy neotevřela. Je to sousedství plné exotů. Hrdě jsem si ho přestavila k obrazu svému, ovšem v duchu myšlenek velkých panů zakladatelů. Ne, mým cílem opravdu není, aby ti plastikový panďuláčci žili šťastně až do smrti.

Projekt Memories vznikl na starém dobrém simím fóru Simsvět. Důvod byl prostý. Chtěla jsem se o svůj malý svět podělit s někým dalším, ale nechtěla se pouštět do ničeho většího. Mám totiž jednu nepříjemnou vlastnost. Neumím věci dotahovat do konce. Mělo to být místo pro takové drobné střípky ze života mých ubohých svěřenců, co se přes můj zjevný nesouhlas pokoušejí o štěstí. Spíš malé a milé než že bych tam chtěla probírat velká společenská témata. Ale pak se to zvrtlo. Přes všechnu snahu neuvázat si zase jednou na krk nic, co bych pak s sebou musela vláčet a nikdy to nedokončila, jsem rozjela příběh hledání Mii Dollariové. Měla to být tak nanejvýš trilogie, ale ta se mi velmi záhy vymkla z ruky. Teď má "Ničí a odnikud" částí deset a a konec je zatím v nedohlednu. A ne že by to s tímhle mým nezvedeným dítkem bylo zrovna snadné. Dělá si, co chce. Navíc jsem samotnou hrou držená celkem zkrátka. Pohybuju se tak trochu v neprobádaných vodách, protože mě nějak minulo období, kdy bych toužila psát o okouzlujících bohatých puberťačkách a jejich princích. Snad z toho Mia brzo vyroste. Nu, je toho víc, co mi na téhle práci nesedí, ale jsem rozhodnutá se za ní bít a už pro svůj vlastní sobecký pocit ji dotáhnout do konce. Tak pořád mám v záloze možnost, že mi hlavní hrdinku do dvou dnů umlátí krokodýlí kabelkou madame Muchlzadková.

My ničí a odnikud - první část

19. září 2010 v 13:29 | hakuka
Každý z nás chce někam patřit. Je jedno, jestli do kroužku modelářů , nebo do klubu výjimečných. Každý potřebujeme svůj vlastní okruh lidí, které známe a kterým důvěřujeme. Bez nich jsme jako osamělé stromy v hlubokém lese, ztraceni v té obrovské mase těl.
Vždycky jsem měla jasno v tom, kam patřím já. Nikdy jsem nepochybovala. Moje místo bylo někde mezi mým přísným otcem a ambiciózní matkou.
Roztomilý klenot vlivné rodiny s otcovým nosem a matčinýma očima. Vždy upravená, vždy dokonale vychovaná. Tatínkova holčička. 
c

Jeden den v životě malého kosmonauta

19. září 2010 v 13:16 | hakuka
Život není plný velkých okamžiků.
Zdánlivě obyčejných dnů je mnohem víc.
Právě na ně člověk tak snadno zapomíná.
Jsou přece tak samozřejmé.
Okamžiky klidného každodenního štěstí splývají často dohromady.
Kdy vlastně člověk učiní to jedno velké rozhodnutí, které ovlivní jeho život?

Příběhy z kavárny Memories

19. září 2010 v 12:56 | hakuka
příběhy titulka



Čím se tahle kavárna liší od ostatních? U malých stolečků pokrytých zářivě bílý ubrusem se lidé střídají jako na kolotoči. Přicházejí a odcházejí, usmívají se, mračí se, pláčou… Je to místo setkávání starých přátel, skrytý kout pro zamilované, místo odpočinku pro osamělé… Tahle má však ještě něco navíc. Sem se chodí vzpomínat.
Nikdo neví, koho a kdy to vlastně napadlo. Ten malý domeček v centru Krasohlídkova má v sobě kouzlo věcí dávno minulých. Není to muzeum, protože v muzeu na historii padá možná tak prach. Tady je všem na očích. Směje se na vás z každé stěny.

"Hele, to jsem já," usměje se na svojí kamarádku drobná blondýnka u stolečku v rohu a upije ze svého šálku horké čokolády.
"Nemůžu uvěřit tomu, že jsem takovou růžovou hrůzu vážně nosila,"
Její kamarádka se na ni vědoucně ušklíbne: "No, když jsi se před prvním vystoupením v tom kostýmu naparovala před zrcadlem, říkala jsi něco jiného…"
"Kecko," Obě se nahlas zasmějí.

Postarší pán sedící naproti jen nevěřícně zakroutí hlavou a dál se věnuje dennímu tisku. Bezděčně přitom mrkne okem po obrázku nad dívčinou hlavou. Malý hnědovlasý chlapeček s podobnými rysy na něm fouká bubliny.
Starý číšník se na něj chápavě usměje a položí na stůl před něj šálek kávy a čerstvou koblihu. Tenhle pán by možná mohl vyprávět, jak to chodí v Krasohlídkově.


Ten starý pán je ale starý tajnůstkář. Nikdo vlastně neví, jak se jmenuje a, kde se vzal. Zato on ví všechno o všech. Poví toho ale jen málo. Nerad mluví o smutných věcech. Obrazy v jeho kavárně nejsou nikdy smutné. Když se ho ale přímo zeptáte, odpoví vám po pravdě, co všechno se stalo.
 
 

Reklama