Soví světonázor

Bojujme za práva mandelinky bramborové!

13. března 2011 v 19:42 | hakuka

Nejsou přeci roztomilí? Malí, okatí a v mnoha případech i chlupatí! Broučci, berušky i cvrčci mají přece také svá práva. A dokážete si představit, kolik už jste jich v životě zašlápli, nebo co hůř svévolně zamáčkli? Styďte se, vy vrazi! Ať vás hamba fackuje!
Já, bojovnice za práva krev sajících potvůrek a zakladatelka první plavecké školy pro luční kobylky vás povolávám před nebeský soud! Budu přitom doufat, že na mě nikoho nevytáhne tu starou záležitost krachu onoho smělého insectogogního počinu. Přece jsem nemohla předpokládat, že se mi všichni studenti utopí při závěrečné zkoušce! Bylo mi teprve osm let, chápejte... Každopádně tento politováníhodný učitelský přehmat je ničím proti svévolnému a bezúčelnému zabíjení nevinných malých tvorečků. Jste krutí a zlí!!
Ne vážně, já miluju zvířata. Sama mám doma celkem početný zvěřinec a mít dostatečné prostory, vesele se rozšiřuje. Pohled na roztomilá mláďátka mi vhání slzy do očí asi jako každému živéme stvoření obdařenému citem. Co mě ale nutí zoufale mlátit hlavou do zdi, kdykoliv slyším o počínání nějakého ochranářského sdružení a o vegetariánské propagandě, je ta nebetyčná drzost, s jakou ti lidé ukazují světu své alabastrově čisté ručky. Oni jsou přece ti praví lidé na vrcholu lidskosti. A nám od úst okapává krev a omastek! Hnus a hrůza!
Dámy a pánové, zuřte si dle libosti, ale já mám ten omastek zatraceně ráda. Navíc mám pocit, že za celý život už jsem rozdrtila mnohem víc roztomilých broučků, než schramstla roztomilých kuřátek. Pokud tak mohutně toužíte ochraňovat život, zavřete se do skleněné komory a napojte se na umělou výživu. Ale nezapoměňte nalepit na sklo ty hezké samolepky s ptáčky, nebo vám tam nějaký ten hmyzák stejně udělá čvacht.
Že život kolem nás vzniká a zaniká a mnohdy je to způsobeno i naším vlastním přičiněním, je smutný fakt, se kterým se prostě budeme každý muset naučit žít. Vlk se může zamilovat do laňky vážně jenom v pohádkách. Co můžeme ovlivnit, je to, jaký bude život těch ostatních tvorů okolo nás. Jsme přeci zodpovědní za to, co jsme si k sobě připoutali, no ne? Takže já teď půjdu dát svým potkaním princeznám trošku toho jogurtku a potom se zkusím znovu zamyslet nad způsobem, jak naučit luční kobylky plavat. Třeba to tentokrát vyjde. Kdo do toho půjde se mnou?

TT Vegetariánství

Život je cynická bestie

7. března 2011 v 0:23 | hakuka


Vždycky jsem se považovala za snílka, za podivně se pitvořícího snílka s hlavou v oblacích a nohama na zemi abych byla přesná. Někde uvnitř opravdu a vroucně věřím v takové ty hezké věci jako spravedlnost nebo světoví mír. Opravdu, vážně!! Vždyť mi pomáhají udržet si zdravý rozum! Potíž je ale v tom, že život, svět i celá slavná historie jsou bestie s nesmírně morbidním smyslem pro humor. Co, potíž? Já přece morbidní humor miluju! A vlastně mám ráda i ty bestie, když jsme tak u toho.
Dobré skutky jsou po zásluze potrestány, dobré myšlenky po zásluze zatraceny a světu obecně vládne blbost. A co dělám já? Můžu vzít do ruky obrovské kladivo a hrát si na boha pomsty, nebo se té komedii budu někde z povzdálí cynicky řechtat. Theatrum mundi, dámy a pánové! A je to zatraceně povedená fraška.

Ale kdyby jste někde narazili na onen jeden atom čisté spravedlnosti, cti, nebo třeba míru, dejte mi vědět, nechám ho zatavit do zlata!

Pohled do hlubiny

5. února 2011 v 23:40 | hakuka

Někdo možná opěvuje krásu Měsíce a sametovou hebkost noční oblohy. Píše o romantických nočních procházkách a milosrdné temnotě, co dává zamilovaným tolik žádané soukromí. Tma je krásná když hladí a skrývá. Mám noční procházky ráda. Ve městě je ticho, že slyšíte spadnout každý list. Pod noční oblohou je celý svět tajemnější a kouzelnější než pod paprsky slunce.
Když ale pohlédnu nahoru, svět se mi obrátí naruby. Kolena se mi mírně rozehvějí a jen zírám s ústy lehce pootevřenými. Neobdivuji samet ani lesk. Do kolen mě dostává ten prostý fakt, že mám nad hlavou obrovský prostor rozpínající se kamsi za hranici lidského vnímání. Stojím na malém kousíčku jedné prťavé planety a hledím do hlubiny tak obrovské, že o ní ostatní malý tvorečkové, kteří si myslí, že jim patří Svět, říkají, že je nekonečný. Je nebo není? Těžko říct. Odpověď je někde daleko za hranicí, kde končí chápání tvorečků, jako jsem já.
Pohled na noční nebe je jeden velký paradox. Dívám se nahoru a přece pořádně nevím, kterým směrem hledím. Tedy, pokud se dá ve vesmírných rozměrech o směru vůbec uvažovat. Bez středu těžko. Dívám se na velkou zářící tečku, která veskutečnosti nesvítí. Vidím spoustu malých teček, které sice svítí, ale ve skutečnosti jsou tak obrovské, že bych je vlastně celé nikdy vidět neměla. Jsou staré a obrovské. Hleděli na ně zástupy lidí, co se po téhle malé planetce procházely přede mnou. To je tisíc plus jeden důvod, proč pokorně sklonit hlavu a jít si radši hrát na svůj malý píseček. Tenhle svět je strašně zvláštní místo, nemyslíte?

TT Noční obloha

Pošlete mě do Vegas, já mám talent na blbost!

14. ledna 2011 v 21:19 | hakuka
Nedávno jsem si zase trochu přičichla k televizi. Je zvláštní, jak jsem si odvykla tohle podivné médium vnímat. Sama od sebe už jsem tu podivnou hartusící krabičku nezapla dobrých pár měsíců. Neměla jsem a nemám tu potřebu. Když jsem ten čudlík na ovladači před pár dny znovu stiskla, upřímně jsem se zděsila. Bylo to takhle vždycky, nebo došlo tak za poslední rok k nějaké zásadní revoluci v televizním průmyslu? Ze zpráv se na mě hrne jedna osobní tragédie za druhou, ale co se v téhle zemi a v tohle světě děje, se člověk dozví možná někde na okraji, když se mu povede dešifrovat tu hromadu důležitě znějících slovíček. Skoro z toho mám pocit, jako by se nám pokoušeli vemluvit představu, že politika je přesložitělé svinstvo, kterým máme vlastně jenom opovrhovat, ale zato na nás za každým rohem číhá pět nájemných zabijáků a deset zlodějů, tudíž uděláme nejlépe, když budeme chránit především to svoje malé štěstíčko. Do toho si do každé tašky přibalíme lahvičku Perwolu a rodince budeme s úsměvem předkládat polévku z pytlíku. A taky se dozvíme, že andulky se můžou naučit jezdit na vodních lyžích! Nádhera, srdce plesá!
A když už jsme u těch vražd a tajemných zmizení, zkoušeli jste si někdy přepínat mezi detektivkou a realityshow? Já jsem tu čest měla a řeknu vám, ta Jessica Fletcherová to je teda čupr dáma. Už asi nikdy nebudu podceňovat seniory. Stihla vyřešit dvě vraždy a krádež než na druhém programu skončila chvíle napětí. Potom si může člověk s klidem říct, že prožil velmi plnohodnotný život, když pozoroval se zatajeným dechem pana Mareše přešlapujícího po podiu s důležitými destičkami v rukou, zatímco ostatní skutečně něco dělali, i kdyby jenom krmili mravence na Kamčatce.
Ne vážně, pošlete mě taky do Vegas! Mám přece talent na blbost. Minimálně ji umím poznat, když ji vidím a to už v téhle zemi nejspíš něco znamená. Svět se asi hrne nějakým úplně podivným směrem, když oslavujeme cvičitele psů a medvědů zatímco chytří, vzdělaní a čestní lidé, co se celý život snažili budovat něco většího, umírají potichu a sami.

Věříte na kouzla?

20. října 2010 v 13:41 | hakuka
Jsem generace Harryho Pottera, ta generace, se kterou ta knížka rostla, ale které se nikdy nepodařilo vyrůst z ní. Byla jsem jí okouzlená a jsem jí okouzlená dodnes. Zkritizujte mi všech, ale tohohle kluka ušatého mi nechte na pokoji. Propadla jsem tomu kouzelnému světu, kde stejně jako v pohádkách dobro vždycky zvítězí nad zlem, ale kde přes to lidé zůstávají lidmi. Je to příběh o chlapci, který sebral odvahu postavit se tomu bubákovi pod vlastní postelí a potom i těm dalším bubákům číhajícím všude po světě. Malý Harry dospívá a poznává svět, který není přes to všechno kouzelné tak nepodobný tomu našemu. Zjišťuje, že svět není rozhodně až tak černobílý, že za chyby se platí a cenu vám nikdo neřekne předem a že život prostě není spravedlivý. A nakonec, že jednou příjde čas, kdy každý musí proti vlastní vůli dospět.
J. K. Rowlingovou hodnotí kde kdo. Rozebírá, soudí, odsuzuje. Řeší, co udělala špatně a čím své čtenáře zklamala. Nemám tyhle rozbory ráda. Jaký má smysl hledat motivy mezi řádky? Jaký má smysl rozebírat něco, co každý inteligentní a myslící člověk chápe intuitivně? Kdo to dokáže, pochopí sám, kdo ne, tomu to nevysvětlí ani třistránková esej. Někdy mám pocit, že nad některými myšlenkami, které si student našmudlá do čtenářského denníku, musí autoři přímo rotovat v hrobě, případně, pokud dosud žijí, dostat při nejmenším nějaký ten tik nebo škytavku.
Pro mě je Harry Potter kamarád z dětství. Vím, že pro spořádanou mysl je smrt jen další velké dobrodružství, že někdy vydá pohárek zmrzliny a pár pletených ponožek za všechny poklady světa a že ně někdy menší blázen ten, kdo věří v muchlorohé chropotaly. A někdy se dokážou i tři malé děti postavit horskému trolovi. Já věřím na víly, na čáry, na kouzla a nejsem blázen ani dítě. Chci si prostě uchovat tu naději, že dokáže malý kluk pohnout skálou, protože potom už je možné všechno. Děkuju JKR.

TT Fantasy

Zvláštní, prostě zvláštní...

20. října 2010 v 3:37 | hakuka

Člověk se už nějaký ten pátek považuje za bytost velmi, velmi racionální. Jistěže, děkuji za optání. Chodí si po téhle planetě, posuzuje, soudí, odsuzuje. Kdo dělá něco bez jasného účelu, je blázen. Je v zásadě jedno, jestli si pobrukuje na zastávce oblíbenou písničku, nebo má na hlavě pytel na odpadky. A přesto nebo snad právě proto mají lidé ve zvyku chovat se prostě zvláštně. Třeba moje máma se tuhle vrátila z nákupu s v pořadí nejméně desátým červeným hrnečkem od jednoho nejmenovaného výrobce kávy. Přitom jen s těmi červenými hranatými bychom mohli uvařit kafe tolika lidem, že by je ani náš celkem prostorný obývací pokoj nedokázal pojmout. A to ani nemluvím o hrníčcích se slunečnicemi, se zvířátky a s jinou havětí, kterých máme plnou skříň. Vždycky jsem svou mámu považovala za velmi obdivuhodnou a ryze pragmatickou bytost, a tak by mě opravdu zajímalo, co budeme s tím hrnečkem, u Merlinových ponožek, dělat.
Jako kuchařka jsem absolutně k nepoužití, ale i přes to jsem se celkem pobavila, když jsem si přečetla reklamu v jednom taktéž nejmenovaném dámském časopise. Ta inzerovala nabídku jakýchsi sypkých polotovarů na různé sladké pochutiny. Reklama tvrdila něco v tom smyslu, že nemít čas na náročnou přípravu dezertu není pro dnešní hospodyňku vůbec žádná ostuda a může ve chvílích časové tísně sáhnout po již zmíněných polotovarech. Moje veškerým pekařským umem téměř nepolíbené oko se však zastavilo zvlášť na jednom produktu. Jak může něco ještě víc ulehčit přípravu palačinek? Vajíčka, mléko, mouka, párkrát "kvedli, kvedli" a ten zázrak je na světě. Naproti tomu podivné sypké cosi a voda. Celková časová úspora je necelá minuta. Mínus čas a práce vynaložená na výrobu onoho praktického zázraku, čas a práce vynaložená na srovnání vzniklého finančního rozdílu... hm, hm... Nejsem ani kuchařka ani matematik, ale selský rozum mi říká, že to je všechno jen ne praktické a časově úsporné.
Pár tisíců let zkoumání tohohle světa a slovutní vědci sice posílají výletníky do vesmíru, ale nedokáží najít řešení ani základního světového problému: "Kam se, sakra, ztrácejí ponožky z našich praček?" A mě bude někdo řadit do škatulky "nepraktická a bláznivá" jen pro to, že studuju filosofii a občas si nahlas zpívám!! Zvláštní, opravdu velmi zvláštní!

Epitaf pro jednoho přítele

3. října 2010 v 23:24 | hakuka
filípek

             Když jsem si to přinesli domů, bylo to takové malé nic… Ne, vlastně nebylo, bylo to pořádně velké něco a zlikvidovalo to, co mu přišlo pod čumák. Tlapky to mělo jako vlkodlačí štěně a táta se hrozil, co nám to z něj vyroste za obrovské tele. Ale tlapky zůstaly u své původní velikosti a přibylo k nim jedno tělíčko tvaru i funkce odpadní roury a dva páry krátkých nohou, silných jak špalíčky. V očích měl jakousi inteligentní jiskru občas maskovanou tupým výrazem zabedněného nenažrance. Byl to profesionální rošťák se zvláštním talentem vždy a všude překážet, ale taky skvělý kamarád a věrný kumpán všech dětských rošťáren. Byl hrdinným policejním psem Rexem, co vždycky vyčmuchal i sebe zapeklitější zločin i indiánem Černou tlapkou, který se s klidem sobě vlastním dokázal postavit třeba celé hordě nájezdníků.
            Jeho pohled dokázal pohladit i rozesmát, kdykoliv to bylo potřeba. A když se rozhodl, že ten kus žvance dostane, většinou se mu to povedlo. Výraz, který v to chvíli nasadil, byl totiž
prostě neodolatelný. Apetit ten měl snad nikdy neutuchající a žaludek téměř bezedný. Když si postavil hlavu, nic s ním nehnulo. Prostě se zapřel těma svýma silnýma nohama a nehnul se ani o píď. Sílu, tu on měl pořádnou, na malého pejska až nepatřičnou. Všechen nábytek se třásl před jeho věčně vrtícím se ocáskem. Ale proti rychle se řítícím kolům auta by neměl šanci ani bernardýn, natož pak malý Filípek. Byl to velký pes v malém balení. V té své obrovské psí duši měl vždycky dost lásky pro každého, pokud to nebyla myš nebo kočka. A nebo veverka, jejíž do nebe volající drzost, s jako mu pokaždé utekla na strom, ho dokázala dohnat k šílenství.
            Nikdy neklesnul na úroveň těch gaučových povalečů, co jsou líní i přemístit se z jedné části bytu na druhou. Byl to pejsek aktivní a vitální. Jeho krásných deset let by mu nikdo nehádal ani v nejmenším. Vždycky se rád předváděl. Jakoby chtěl ukázat, co všechno dovede. Rád závodil. Zvládnout agility parkur pro něj byla hračka. Kdyby ho nezačala zlobit záda, možná to dotáhnul daleko. Ze všech lidských i zvířecích emocí se vždycky nelépe uměl radovat. Radoval se pořád a z každé maličkosti. Jedem by řekl, že ten pes se usmíval celý život. Stačilo na něj pohlédnout a koutky vám samovolně vylétly nahoru.
            Je zvláštní, že člověk zjistí, co měl, až ve chvíli, kdy to ztratí. Odešel nejlepší přítel, náhle a skoro bez rozloučení a zůstalo po něm prázdné místo. V košíku, na sedačce, pod stolem v obývacím pokoji, na rohožce u dveří, na zápraží v kuchyni… a hlavně v našich srdcích. Zůstal jen obojek a známka a spousta vzpomínek, které dostaly hořkosladkou příchuť. Jdu k lednici a čekám, kdy zaslechnu klapot těžkých tlap o lino, ale oni se neozvou. Už nikdy se neozvou. Vím to a přece mi to pořád nedochází, protože je rozdíl mezi věděním a přijetím. Copak stačí tři polibky na čelo jako rozloučení s přítelem?

            Filípku, Fíčku, Fí, chybíš mi, kamaráde. Strašně moc.
 
 

Reklama