Soví světonázor

Budu čarovat, vážení!

25. června 2011 v 21:32 | hakuka

Lidé si rádi stanovují hranice. Je to věc velmi užitečná, říkají. Dělí svět na důvěryhodná fakta a báchorky. Fakta jsou nezpochybnitelná a jistá jako to, že člověku raší nos mezi očima. (Ne že by se ho snad jistí blázniví pánové zpochybnit nepokoušeli.) Báchorky jsou báchorky, smýšlenky potřeštěných starých bab, kterým už rozum dávno uplaval. Je to hezké dělení, dává člověku pocit, že světu kolem rozumí. Má ale jeden drobný háček. Ta hranice je rozechvělejší než japonské pobřeží. Ráda se přesouvá a upravuje podle toho, jak si zrovna velevážené lidstvo umane.
Například kdysi dávno ve starém Egyptě věřili, že se těhotná žena pozná z naklíčeného obilí. A když v době ne tak nedávné vysvětloval pan Newton svým vědeckým kolegům gravitační zákon, vysmáli se mu jako šarlatánovi, co si pohrává s magií. Není přece možné, aby jeden objekt působil na jiný, aniž by se ho dotýkal. Elektřina, magnetismus, vlny přinášející rádiový signál... To vše je jen mýtus vhodný do pohádek. Tak proč to funguje, když každé dítě ví, že pohádkový dědečkové neexistují a jediná pravda je v ozubených kolečkách? Byla by to přeci špatná mechanika, kdyby byla nemechanická! Mechanika... Ano, mechanika je hezká věc, snadná a pochopitelná dokonce do té míry, jakou je schopen zpracovat nevědecký jedinec mého formátu. Potíž je, že svět je záležitost velmi složitá a nemechanická. už ve své podstatě Je to mísení vlivů a sil a je plný magie. Ovlivňuje nás, aniž bychom jí mohli uchopit či pochopit. Neprovádí jí zelená čarodějnice se špičatým kloboukem. Nezbavíme se jí sebekrutější inkvizicí. Je to ono středověké nebezpečí, které číhá za prahem, ona nevysvětlitelná část světa, která nás děsí i přitahuje zároveň. Vědci říkají, že nám jednou dají odpověď na všechny otázky. Já říkám, že bych u toho chtěla být, abych mohla položit další a jejich exaktní odpovědi jim s gustem omlátit o hlavu. Ve vesmíru nejsou lidské hranice. Láska není jenom blázněním hormonů. Živý tvor má duši a místa svůj genius loci. A nemocné, ty uzdravuje naděje. Magie je všude kolem nás a činění vědců je jí naprosto putna. Té magii se říká život. Strčte si své logické výpočty a shluky buněk za kloubouk, třebas špičatý. Já budu čarovat!

TT magie

Jedno malé copaté děvče...

29. května 2011 v 21:29 | hakuka


Jeden pán o mnoho chytřejší než já řekl, že sny jsou to, co dělá lidi lidmi. Bez nich by byli jen pouhými duchy ve stroji, duchy, ne dušemi. Další chytrý pán přiznal před celým světem, že měl sen, a zastřelili ho. Sny jsou zvláštní záležitost. Dokáží povznést člověka tak vysoko, kam by ho nedokázal vynést i ten nejdokonalejší raketoplán, ale také ho často nechají spadnout tak hluboko, až prosviští i zemským jádrem. Ještě že je ta Země kulatá, jinak by nám ty slony pořád někdo plašil.

Mám své sny, protože přes všechnu ironii i sakrasmus jsem lidská bytost jako každá jiná. Jsou blyštivé, duhové a jako utkané z čehosi průsvitného. Někde uvnitř těch snů věřím na víly a na prince bojující s draky. Věřím, opravdu, vážně! Věřím, protože chci věřit. Nechci se totiž vzdát té malé brýlaté holky, co se kdysi chtěla v tu vílu proměnit. A když ne ve vílu, tak alespoň v ošklivé kačátko! Říkali mi, že jsem dětinská, malá copatá holka mezi slečnami, co si hrály na dospělé. Ony si na ně hrají pořád, já začala nosit gumovou kachničku na klopě saka. Už mi přestali mou dětinskost vmetat do tváře, teď se to bere jako známka individuality.

Svět je zvláštní místo k životu. Je to jedno velké pískoviště, kde se všichni se smrtelně vážnou tváří přetahují o své lopatičky a hazejí si písek do očí. Předstírají, že si vůbec na nic nehrají, jinak by ta hra ztratila svoje kouzlo. Svět je jedno velké divadlo, řekl kdysi Shakespeare, a my všichni jsme jenom herci. Někde uvnitř nás jsou pořád ti malý kluci toužící si hrát na rytíře a holky, které se chtějí stát princeznami. Život je obalil do spousty slupek a nazval je rozum, poznání nebo dospělost. Někomu se je podařilo skrýt tak důkladně, že se domnívá, že je ztratil. Někde tam ale jsou a zjevují se pod rozzářenými vánočními stromečky, při pohledu na hrající si koťata, nebo když posíláme krtky do Vesmíru. V takových chvílích se i nejupjatějšímu kravaťákovi oči náhle zalesknou a spatříte toho kluka, co chodil k sousedům na hrušky a chtěl se stát kapitánem zámořské ponorky.

Svůj sen, to malé šimravé očekávání pod vánočním stromečkem, si nosím hluboko skrytý. Nehodí se jako rekvizita pro žádnou z mých masek. Na to je příliš křehký a při dotyku by se rozplynul. Někde uvnitř řádně ironické skořápky mi sedí malé zasněné děvče. Oči má skryté pod obroučky silných brýlí a touží po pohádkách s dobrými konci. A někdy když je venku tma, začne se to děvče bát. Jak asi skončí tahle velká pohádka?

rozšířené TT Vnitřní svět aneb výlet do snových dálek

Vstříc zářným zítřkům

25. května 2011 v 22:15 | hakuka
Kdybych žila před sto lety, měla bych hrudník stažený v korzetu. Kdybych žila před sto lety, uměla bych rozhodně uvařit víc než vajíčka. Kdybych žila před sto lety, stoupala bych vstříct zářným zítřkům. Čas je věc strašně relativní a pohled na budoucnost, ten teprve. Není to tak dávno, co lidé věřili, že člověk ovládne univerzum. Považovali se za vrchol vývoje, za špičku ledovce. Járu Cimrmana neustále někdo předbíhal ve frontě na patentním úřadě a člověk si podmaňoval, co mu přišlo pod ruku. Létal přes oceány či klesal pod jejich hladiny a vylezl na každý kopec v dosahu. Byl veliký a dál rostl. Nic ho nemohlo zastavit. Vždyť byl tak mocný a chytrý!
Někdo se ale přece našel. Zcela nečestně mu podkopl nohy a nechal mu vyráchat si čumák v bahně. Jaká to potupa pro hrdého člověka! Chtěl toho troufalce ztrestat, ale ke své hrůze zjistil, že je to on sám. Zářné zítřky se kamsi vytratily. Člověk je hledal a hledal a přitom nořil nos čím dál tím hloub do onoho bahna lidského úpadku. Chtěl je a chtěl je tak zoufale, až mu nezbylo, než si na ně začít alespoň hrát, aby si uchoval zdravý rozum. Zářné zítřky zadupaly vojenské průvody a mávající vlaječky. Nikdo už je nedokáže považovat za nic víc, než za ubohou frašku.
Létáme s krtky do vesmíru, zvládáme komunikaci na stovky kilometrů, ale v utopii zářných zítřků už nikdo z nás uvěřit nedokáže. Stavíme si domky s červenou střechou a trávník před ním zastřiháváme nůžtičkami na manikůru. Už nevěříme, že jsme ty nejmocnější bytosti ve vesmíru. Bojíme se tajemných bytostí z jiných galaxií i rozmarů vlastní planety. Naučili jsme se bát i sami sebe. Teď hledáme ideál v polévce z pytlíku a mražených kuřatech. Koneckonců, až nás napadnou ty hejna růžových čmeláků, budou se nás v tom protiatomovém krytu hodit.

TT Budoucnost

Malá zkouška z dospělosti

23. května 2011 v 10:23 | hakuka
"Jak jí mohli vyrazit? Taková blbá otázka! To přece není fér!"
"Víš, sestřičko, možná proto se tomu říká zkouška dospělosti. Život prostě není fér."

Svět se vždycky dělil na nás a ty dospělé. Byli dokonalí a snědli všechnu moudrost světa. Nám, malým kuřatům s mlékem na bradě, nezbylo než být ticho a šoupat nohama. Říkali nám, že jednou budeme jako oni, chytří a stateční, a budeme moci všechno i dívat se na zakázané filmy v televizi. Kdy ta chvíle příjde? To nám nikdo neřekl. Už nám bylo deset, už nám bylo patnáct, zletilost už se taktéž dostavila, jen ta dospělost jaksi pořád nikde. A potom přišla ona, zkouška dospělosti! Co jiného by nás mělo přenést do toho zázračného světa plného netušených možností než právě tenhle řádně složitý test? Složíme zkoušku a přejdeme do další etapy. Je to přeci tak snadné, proč nás to vlastně nenapadlo dřív?
Ležíme v učení, házíme papíry do kouta... Budu méně dospělá, když nebudu vědět, kdy došlo k téhle a téhle bitvě? Když nebudu vědět, jak se anglicky řekně Ministerstvo zdravotnictví? Se zatajeným dechem tahám číslici, sypu ze sebe řádku důležitě znějících blábolů a žmoulám přitom bílý ubrus. A potom v pět hodin ráno po maturitním večírku ležím kdesi na stráni, nechávám vyprchávat zbytkový alkohol a zíráme na nebe. Čekám, čekám na změnu, která nepřichází. Svět se nezatočil. Plyšový medvídek stále sedí na kraji postele a můj penál má pořát tvar fialové krávy. Zlom se nekonal, ze zkoušky se stala další fraška v dlouhé řadě frašek. Najednou se nejeví o nic méně stresující než narozeninová oslava tetky Bětky. Zakázané filmy stojí za starou belu a já umím deset minut plácat o památkách Petěrburgu, a v ruštině! Pokud je tohle dospělost, je nějaká nevyzrálá a měkká. Dospělý člověk nemůže být přeci jen další nevyzrálé kuře s papírem na hlavu. Kde je ta moudrost, kde je ta svoboda? A potom příjde to pochopení. Dospělost znamená nechat si pro sebe ony velké otázky o spravedlnosti. Dospělost znamená řešit situaci toaletního papíru na světových trzích. Nevím jak vy, ale já s dovolením zůstanu u té spravedlnosti!

TT Maturita - Bouřky jsou mrchy, zvlášť když při nich vypadává internet...

Kouzlo je v drobnostech

9. května 2011 v 16:55 | hakuka
Věžní hodiny hlasitě odbíjejí. Bam, bim, bam bim, bam, bam... Mezi tím zvukem a zvukem hodin na budově secesní elektrárny je dvousekundová mezera. Čas na to, vyběhnout po schodech ke vchodu gymnázia. Vzpomínky a spousta smíchu. "Pane profesore, neničte nám naši pověst. Nenuťte nás běhat kolem školy!" Bim bam, bim bam... Socha vítěze navlečená v trenýrkách. Na schodech vedle stojí trabant. "Nabízíme Vám mír, lásku a čaj!" Bim bam, bim bam... Nedávno chtěli hodinám ten zvuk večer zatrhnout. Údajně rušil turisty. Nepovedlo se jim to, milé spoluobčany to zvedlo ze židlí. Bim bam, bim bam...

Jsou to drobnosti, malé střípky vzpomínek zakleté v čase. Nejsou jen moje, to dílo je kolektivní. Každý, kdo prošel, něco přidal. Postavil hradby či shodil je dolů. Přidal pivovaru ty dva podivné mřížované komíny. A hodiny odbíjely. Bim bam, bim bam... Když pan Ulrich dal shodit hradby dolů, plánoval druhý pán, Gočár, že bude ta věž i s chrámem vidět i z toho nejkrajnějšího koutku města. Nepovedlo se. Do výhledu se jim postavilo spousta betonových pomníků socialismu. Pan Orwel by se radoval nebo ronil hořké slzy. Dostaly barevný kabátek, už nevypadají tak omšele.

Pán v cilidru a okrajkovaná slečna se prochází po nábřeží. Parta vysokoškoláků přelézá betonový zátaras uprostřed čtyřproudové silnice. Proč že ho tam asi tak postavili? Někdy je logika prostě k nepoužití. Ze střešního okapu budovy bývalých kasáren roste bříza. Dokud na ní neupozorníte, nikdo si jí nevšimne. Je to až moc neskutečné. Bubínky, řechtačky a vůně medoviny. Střípky vzpomínek a představ skládají mozaiku. A z mozaiky, z té vzniká město. Tepe v rytmu vašeho srdce. Když se dech zpomalí, světla zhasnou a jen líný taxík prosviští silnici, je v parku slyšet spadnout každý list. Miluju svoje město, pevnost z červených cihel, salon republiky, stvořené lidmi pro lidi.

A město tepe, město roste. Bim bam, bim bam...

TT Moje město

Naši, do toho!

5. května 2011 v 17:04 | hakuka

Všichni fandíme hokeji. Celá země se zvedá ze židlí a jásá. Každý máme na půdě svou vlajku. Tak naši, do toho!! Vyhrajeme. Jen je trochu zvláštní, jak rychle taková zdvižená vlajka klesá dolů, když pár gumových koleček zazvoní o kovový rám. Země hokejových fandů pak znovu klesá na svá pohodlná kanape a otlučené hospodské židle. "Ti to zase zvorali," zní krajinou. Kam se náhle ztratilo to hezké zájmeno my?
Ne že bych tomu sportu nějak zvlášť holdovala. Osobně jí považuji za takovou civilizací zkrocenou obdobu gladiátorských zápasů, kam někdo z neznámého popudu přidal navíc dvě brány a divnou gumovou věcičku, která se má z ještě záhadnějšího důvodu do oněch bran dostat. Proč tomu tak je, bych raději nepitvala. Mohla bych dojít k závěrům, které by silně otřásly mým zdáním oné civilizovanosti. Inu, pořád je to lepší verze zábavy než bratříček fotbal, kde je snad jediným cílem hry předvést co nejpůsobivější teatrální výjev vlastního utrpení. Ta divná kulatá věc se tam kutálí čistě pro ozvláštnění a aby se bylo za čím honit.
Přiznávám otevřeně, nerozumím sportu. Už vůbec potom nechápu, jak se takovou náročnou srandou může někdo živit a to víc než slušně. Lidský život je ale nesmírně složitá věc, proto nesoudím, neodsuzuji, jen nechápu. Třeba k tomu jednou dozraju. Co mě ale zaráží je právě ona hokejová nevěra. Pokud se hraje mistrovství, celá země se promění v záplavu hokejových fanoušků a každý mohutně vytahuje vlajku ze sklepa a látuje díry od myší. Čím víc český tým postupuje soutěží, tím jeho fanoušků přibývá. A potom to ti packalové prostě a jistě naschvál zvorají a slovíčko my se změní v oni rychlostí letícího puku.
To je přeci pokrytectví! Být oním známým hokejistou, polykám antidepresiva po hrstech. Kam se hrabe zhrzená manželka s nevěrným protějšek na krku. Začneme-li vyhrávat ve fotbale, stane se z nás národ fotbalistů, pokud v basketu, zčernáme a vytáhnem se do výšky a bude znás národ basketbalistů. Vážně se ale těším na dobu, kdy se výsadou českého sportu stane třeba takové krasobruslení. Našim chlapcům budou ty blyštivé trikotky vyloženě slušet!

TT Nevěra

Něco visí ve vzduchu

31. března 2011 v 18:07 | hakuka

Mířím si to takhle směr polední přednáška. Jednu ruku mám zcela neesteticky v kapse kalhot zatímco tou druhou si roztržitě pohrávám s pramínkem vlasů. Jdu pozdě, už zase. Vážně začínám mít pocit, že tomu pánovi už musím lézt slušně na nervy. Ne, chodit pozdě na hodiny etiky rozhodně není etické...
A najednou jsem to ucítila. Je tu jaro, dámy a pánové! A ani ten poznatek nemusím konzultovat s kalendářem. Je cítit ve vzduchu, v půdě i ve vodě. Je tu konečně a nezvratně. A už neodejte! Bude tu se svými svěžími deštíky, spousty cákajících louží a kytičkami sedmikrásek. Už vážně kvetou! Viděla jsem i pampelišky! Člověku se z toho chce radostí metat kotrmelce. Jakožto spořádaný občan se ale budu muset spokojit s chůzí po obrubníku a přihlouplým úsměvem. Ono i to stačí, aby byl člověk považován za nespořádaného. Ano, jsem zamilovaná, zamilovaná do jara. A jsem v tom až po uši!

Ve jménu lásky a spravedlnosti zemři, ty šmejde!

28. března 2011 v 2:01 | hakuka

Spravedlnost. To slovo je jak sečná zbraň. Zřejmě je to jakási šavle pro začátečníky, protože se s ní zvládne ohánět každý zelenáč. Ani za tři semestry filosofie se však nikomu nepovedlo objasnit mi, co že se to přesně za tím záhadným slůvkem skrývá. Mám dokonce pocit, že by se mi nedostalo odpovědi ani po celoživotním studiu. Jistěže věřím ve spravedlnost, jinak by přeci tenhle svět ztratil i ten poslední kousíček smyslu. Věřím ale také v nezcizitelnost života. Je to přeci malý zázrak, miliard bilionů náhod, které způsobily, že jsme dostali šanci na trochu toho slunečního svitu. To je možnost, která se nezahazuje, i kdyby trakaře padaly. Kdo nám tu možnost dal? To ví jen bůh, nebo snad ani ten? Díky bohu, že jsem ateista.
A potom si přijde jeden malý lidský červík, kde se vzal tu se vzal, a začne vyhlašovat, že má právo život vzít. Právo od koho? Od Boha, Přírody, Práva nebo snad od oné podivné slepé tetky Spravedlnosti? Nikdo jí neviděl, nikdo jí nedokáže popsat, ovšem každý má pocit, že so rozhodla být na té jeho straně. Ale lidé pro ni umírají na stranách obou.
Jistěže jsou lidé, kteří si nezaslouží žít, a je jich spousta. Otázka je, jestli pár lidem přísluší onen nezasloužený život vzít. Nepokoušejte se mi namluvit, že se člověk zabitím vraha sám vrahem nestane. A nemyslím tím teď jenom člověka, který stiskne červené tlačítko nebo spustí ostří gilotiny. A pak přijdou okamžiky, kdy je rozdíl mezi andělem a démonem asi stejný jako mezi bojovníkem za svobodu a teroristou. Máme snad každý právo zabít si "svého" démona?

TT Spravedlnost

Ať žijí duchové

17. března 2011 v 1:46 | hakuka
A máme jí tu zase, holku jednu blonďatou. Stalo se totiž to, co předpokládal každý racionálně smýšlející tvor v téhle zemi, policista nebo lajk. Já chápu, že naděje umírá poslední a je mi té milé blondýnečky opravdu upřímně líto, ale tohle je prostě šílenství! Proboha vás prosím, nechte to děvče konečně odpočívat v pokoji! Děláte z ní strašidlo a to ani nepotřebujete žádného vyvolavače duchů. Vždyť je to docela normální sadismus! Je to kruté a zvrácené.
Dneska jsem se už po dvacáté dozvěděla, kdeže se to našel dívčin batoh a lahev na vodu a taky klíče. Podotýkám, že jsem ty informace nijak nevyhledávala. Media je do mě ale natloukla už někdy na podzim a to s urputnosti, s jakou do mě kdysi moje ruštinářka nastrkala časování ruských sloves. A stejně jako ona nejmenovaná profesorka mi je s chutí zopakovala i o půlrok později, snad pro případ, že by mě postihl náhlý výpadek paměti.
Z touhy po senzaci a nedostatku informací omýlají totéž stále dokola a jen jitří ránu, která se snad už částečně začala zatahovat. Slova jako citlivost nebo takt jim očividně nic neříkají. Kdyby ano, nikdy by přeci nemohli vyvěsit na internet ty všechny šokující malé bomby s tučnými titulky, které jen čekají, kterého dívčina příbuzného nebo kamaráda ten příval skolí prvního. Ne, opravdu se nedivím, že vám nezvedají telefony, milý pánové novináři! Být jimi, sedím teď totiž někde v polorozpadlé chajdě uprostřed hor, mám prsty v uších a nahlas bzučím. Copak si neuvědomujete, jak moc jim tou honbou za senzací a těmi prázdnými byť dobře míněnými projevy soustrasti ubližujete?
Takže ne, nebudu nikde zapalovat svíčku za Aničku a nehodlám skládat básně na její smutný osud, ačkoliv nepochybně smutný je. A opovažte se mě za to označit za necitu, protože necitliví jste tu vy, když tohle velké šílenství třeba jen tiše podporujete. Nechte duchy spát a rány se hojit, snažně vás prosím!

Jen tak naokraj takový malý experiment na důkaz toho, jak velké je to šílenství. Komu se pod tímto článkem zobrazí odkaz na nejmenovaný informační server s žhavými informacemi o případu, ať udělá čárku! A to jsem si myslela, že vidět tam celý víkend tu smutnou japonku je k pláči! Co takhle článek "Přichází jaro," milý novináři? Nebo bude příští téma nenadále zvýšení počtu sebevražd. Možná budete mít radost!

Dostaveníčko nad odpadkovým košem

15. března 2011 v 22:42 | hakuka


Bar potemněl. Osvětluje jej jen měkké světlo několika lamp překrytých oranžovými stínidly. Pianistovy hbité prsty lehce plují po klávesách a vyluzují z nich pomalou, rozvláčnou melodii. U stolku přikrytého těžkým ubrusem tam sedí dáma. Elegantní účes jí spadá do tváře. V dlouhých bílých prstech svírá černou špičku a z cigarety na konci stoupá tenký proužek dýmu. Občas přiloží opačný konec k šarlatově rudým rtům a slastně vydechne. Oblak kouře se potom ještě dlouho líně povaluje ve vzduchu. Nikdo si nestěžuje, proč taky?

Kdyby se někdo zeptal, jak si představuji zosobnění krásy a elegance, popsala bych mu přesně tuhle dámu s květinou ve vlasech a zapálenou cigaretou. K čertu by šla všechna zdravotnická doporučení i protikuřácká politika. Ta dáma má totiž prostě styl!
Po ulicích se ale prohánějí i jiní "dámy a džetlmeni." Mají na sobě odrbané džíny a sportovní bundu. Nevysedávají v potemnělých barech a kavárnách, ale postávají poblíž odpadkového koše u zastávek hromadné dopravy. Rychle se snaží nacpat si do plic svou denní dávku podivných jedů, které mají s cigaretou oné dámy jen pramálo společného. Dělají to snad pro požitek? Požitek z čeho? Z odpadkového koše, působivé mozaiky z nalepených žvýkaček nebo snad z té celkové "příjemné" atmosféry navozené zpodinami z výfuků projíždějících aut a proudícím davem lidí?
Oddali se své závislosti do té míry, že se jim z výjmečného prožitku s nezapomenutelnou atmosférou stala denní rutina srovnatelná s užívání jakýchkoliv léků. Je v zásadě jedno, jestli začali kouřit kvůli výlučnosti a eleganci, pro vzrušení ze zakázaného nebo pro cokoliv jiného. Stala se z nich jednotná nevábně čmoudící masa, které se rozklepou ruce pokaždé, když si chtějí jejich těla říct o novou "dávku." Z okamžiku mimořádné rozkoše se stalo jakési nutné pasivní přijímání. Možná to kuřáci vidí jinak a dokáží ocenit i tu podivně pokroucenou atmosféru panelákových balkónků, větratelných toalet či dostaveníček s odpadkovým košem. Pro mě je to ale důvod, abych se nikdy kuřákem nestala. Být závislá a ovládaná, ne kdepak, pěkně děkuji. Zůstanu si u svých milovaných provoněných čajoven a vodních dýmek. To má pořád smysl, to má atmosféru!

TT Kouření
 
 

Reklama