Soví světonázor

Síťka na motýly

4. února 2012 v 16:59 | hakuka
Štěstí? Co je štěstí? Muška jenom zlatá... To říká klasik a my mu přikyvujeme asi pro tu jeho klasičnost. Potom, inspirování metaforou, vezmeme síťku na motýly a pustíme se do lovu. Ovšem štěstí, to je potvora. Schovává se kdesi mimo dosah naší síťky a potom najednou, zcela znenedání sedne na blba. A nám, neúnavným lovcům, najednou zbydou jen oči pro pláč. Měli jsme špičkové vybavení, lov cvičili s pomocí hory chytrých příruček a přece nám štěstí uletělo. Jaká nespravedlnost! Ten již zmíněný blb měl síťku samou díru, ani mávat s ní pořádně neuměl a ta potvora zlatavá mu prostě sedla na rameno. Co je to potom za férový lov? Skrčíme se do tmavého koutku i se svou špičkovou síťkou a začneme nahlas vzdychat. A nebo že by přeci jenom? Koutkem oka zahlédneme zlatavý záblesk a síťka se rozmáchne vzduchem. Udělá to znovu a znovu. Ale ne, štěstí už je dávno pryč. Zmizelo ještě před prvním dopadem síťky. A tak si sedíme dál v tom tmavém koutku a občasným mácháním síťkou protahujeme ztuhlé svaly. Jen doufáme a zoufáme. Jako by nám snad nikdo nevysvětlil, že štěstí se zuřivým mácháním neloví. Není to totiž žádný nohatý hmyz, toliko k významu metafory. Mizí, objevuje se a poblikává. Honit se za ním a potom si v koutku zoufat je asi stejný nesmysl jako hledat onen pomyslný poklad na konci duhy tak, že začnete kopat u kopce za vesnicí. Pravděpodobnost, že ho tam najdete, je závratná. Štěstí přece sedá na blba a vy jste se právě takovým stali. I když to zuřivé máchání krumpáčem... Ne, asi ne. Moc to připomíná síťku na motýly.
Když o tom tak přemýšlím, doufání a zoufání je možná lidem přirozenější než ona honba za štěstím. Tráví jimi totiž mnohem víc času než samotným lovem. A jen o stupínek méně času tráví označováním "šťastných blbů" kolem. Proč se jen člověk neumí místou pláče v koutku nebo honění se za čímsi nepolapitelným prostě zastavit a dělat něco pro věc samu? Ono by pak totiž štěstí přiletělo. Byl by to ten zapálený záblesk v očích, tetelivá radost způsobená chozením po obrubníku. Co jiného by to mělo být? Inu, asi v sobě máme nějaký ten pozůstatek dávných lovců a sběračů a to máchání a číhání si prostě odpustit nemůžeme...

TT Zoufalství

Jako stromy v lese

30. ledna 2012 v 2:36 | hakuka
Sítě. Jako ty pavučinky. Je zvláštní, jak dokáže člověk během pár let zdeformovat jednu slovo tak, že si na jeho původní význam už nikdy skoro nevzpomene. Kdo by taky vzpomínal na pavouka i když nosí peníze nebo štěstí. Někde tam v pozadí snad máme ponětí o tom, jak že to slovo svůj nový význam dostalo, ale přesto nám na mysli vytane jen ta jedna modrá stránka a všemi omílané hrůzy přílišného svěřování se. Jsme-li originální nebo si dlouho namáháme mozek, možná se přidá ještě nějaký jiný koutek internetu. Sociální sítě ale nejsou o internetu. Jsou to ta tenká vlákna, která se ovíjejí všude kolem nás. bez nich bychom byli jako osamělé stromy v obrovském lese. Nevěříte, že strom může být v lese sám? Přesto je to ale způsob, jakým jsme si my lidé, tvorové společensští navykli vnímat druhé. Je to náš způsob, jakým reagujeme na ten prostý fakt, že je nás prostě všude plno až přeplněno. A abychom se z toho pocitu osamělého stromu nezbláznili, máme svoje sítě. Jsou to lidé z davu, ke kterým nás pojí tenké poutko pavučiny jaká je snad natažená mezi stromy. Přátelé, rodina, šestiletý klučina od sousedů... Když je vidíme v tom šedém davu tváří, máme pocit, že jsme přesně tam, kde máme být. Jsou důležití pro ten prostý fakt své existence. Nemusíme jim padat kolem krku, nemusíme je ani nijak dobře znát. Stačí nám, že jsou a že nejsme sami. Zrušte si modré stránečky, co jste měli k obědu si pište do deníčků, ale sociální sítě tu byly a budou. Bránit se jim je jako zavřít se do osamělé slonovinové věže. Ne, člověk neumí být sám. Jen je škoda, že dnes k odstranění toho pocitu prázdnoty potřebuje 395 facebookových přátel místo pěti pozdravů, deseti úsměvů a jednoho posezení u kávy.

TT Sociální sítě

Tak nám... ne, vlastně radši ne...

23. prosince 2011 v 10:18 | hakuka
Anglicky mluvící obyvatelé této planety mají takovou hezkou frázi, R.I.P., rest in peace. To jsou ty tři malá písmenka na náhrobcích v kreslených komixech. Občas, dokonce velmi často, z nich však vyskočí nějaký ten duch či jiná ne až tak odpočívající potvora, takže těžko říct, jak moc upřímné takové prohlášení je. Mám zvláštní tušení, že tenhle duch tu bude "strašit" ještě hodně dlouho.
Václav Havel byl, ano byl. Žil, chodil, usmíval se, plakal a uměl se dojmout. Měl ale tu obrovskou smůlu či to štěstí, že při tom svém bytí byl taky pořádně vidět. Přitom k tomu vlastně přišel jako slepý k houslím. Protože se přidal ke skupině lidí, kteří nedokázali pochopit a přijmout, že v socialistickém režimu se má každý hezky starat sám o sebe a hlavně se nesnažit o žádnou empatii nebo o vyšší cíl. Trochu ironický příměr. Snad se k tomu řečnickému pultíku dostal pro to, že ten pomalý hlas musel člověk opravdu vnímat, aby slyšel. Snad to na něj někdo hodil. Snad chtěl. Nevím, jsem dítě revoluce v té nejčistší formě a všechny ty poznatky příslušející k mému vzdělání se mi hezky po studentsku vykouřily z hlavy. Nebo pro tuhle chvíli předstírám, že je nemám, aby mě někdo za jejich nepřesnost nemohl poslat k šípku. Vím jen, že se jeden umělec a dramatik stal politikem. Podle jedné teorie jsou takový "snílci" pro dobu změny režimu velmi vhodní. Prý vám dají ideál, za kterým si potom ostatní, rizí politici mohou jít. Ale dát ideál neznamená přivést utopii, že?
Pravda a láska nezvítězila a dokud budou lidé lidmi ani zvítězit nemůže. Co ale můžeme všichni, je jít si hodit svůj kýbl špíny někomu na rakev. Je dřevěná a lakovaná, po ní to steče. Lidé mají prostě rádi věci hezky rozdělené. Tohle je dobré a tohle špatné a ti pánové nahoře, to jsou všichni hajzlíci. A ve chvílích, jako je tahle, se bezpečně ukazuje, že Gaussova křivka opravdu platí a ti lidé, kteří vědí to největší houbeles, májí ještě tolik drzosti, že to pokládají za patent na rozum a nerozpakují se s tím chlubit kdekoliv a komukoliv. Ne, pan Havel nemá dostat svatozář ani piedestal. Už pro to, že by s největší pravděpodobností nestál ani o jedno. Potíž je, že co by si ten pán přál nebo nepřál je tu tak nějak každému putna. Jednou se stal symbolem, tak si to prostě bude muset vyžrat až do posledního kousíčku. Na jeho rodině a na lidech, pro které byl spíš člověkem než symbolem, pochopitelně nezáleží. A nebo ano, záleží. Trochu té špíny přece zbyde i na ně. Minimálně to, co steče z oné rakve. Že se mu i ti "přátelé" najednou namnožili rychleji než počet přátel průměrné třináctky okupující prvních 14 dní Facebook, je druhá strana mince.
Smrt je zvláštní věc. Každý ví, že přijde, ale když se tak stane, každého to vždycky překvapí. Je na čase si přiznat, že tenhle starý pán prostě vydapal špatně už nějaký ten pátek. Přesto jeho smrt šokovala národ a je poněkud tragikomicky označována za náhlou. A onen nevděční národ pláče a hází vejce takřka zároveň. Má cenu vůbec říkat "Let him rest in peace."? Událost je očekávaná, lidská reakce taktéž a přesto nebo snad právě pro to má z toho jeden chuť mlátit zoufale hlavou do zdi. A smutné je, že už jenom délka tohohle článku svědčí o tom, že jsem se k té tragikomické šaškárně defakto přidala. Nekaju se, jsem člověk. Stěžování si na krutost světa je můj osud.
Takže za mě, pane Havle, odpočívejte v pokoji. Jedno z dětí revoluce si Vás vážilo a to nejen proto, že bez Vás a pár lidí s hlavou plnou ideálů by se s největši pravděpodobností nenarodilo. Vážilo si Vás jako člověka a tu svíčku, tu Vám opravdu zapálilo. A ne... nebyla virtuální. A opravdu, opravdu upřímně si přeji, aby ta Vaše pravda a láska nebyla dneska pohřbena spolu s Vámi. Třeba jí jednou budeme potřebovat, až si uvidíme dál než na špičku vlastního nosu. Ne, vlasně nejsem naivní.

TT Václev Havel

Čekání na Ježíška

15. prosince 2011 v 18:28 | hakuka
Když jsem byla ještě úplně malou a o to uhoukanější sovičkou, viděla jsem letět Ježíška po noční obloze. Stály jsme se sestrou a babičkou u malého okénka v kuchyni a zíraly na nebe. Žaludek jsem měla sevřený vzrušením. Byl tam, jsem o tom přesvědčena. Měl sáně a křidélka a kupu dárků i pro zlobivé, uhoukané sovičky, co vrací pozdě pohádky do knihovny a neumí psát diktáty. Ne že by se moje vztahy s knihovou nějak zvlášť zlepšily, ale přinejmenším v onom diktátu jisté pokroky vidím. Přesto nebo možná právě proto jsem o tuhle schopnost kdesi přišla. Už nevidím Ježíška v kometě a je mi z toho smutno. Kdy k tomu ale došlo? Kdo mě o tu schopnost připravil? Ukažte na něj prstem a já už si ho majznu plechem s vanilkovými rohlíčky. A hezky po hlavě! To přece není ani fér ani správné! Jednou v životě máte schopnost vidět něco většího za nudnou šedí a někdo vás o ní svévolně připraví. Prostě vyšumí a najednou tu není.
Je 15. prosince. Čokoládový kalendář už se přehoupnul přes svou polovinu a já pořád marně lovím tu správnou Vánoční náladu. Myslela jsem si, že už jenom vlastnitcví onoho kalendáře s obrázkem krtečka mi tu náladu zaručí, ale kde nic, tu nic. Z kuchyně voní cukroví a medovina. Venku mají jeden Vánoční trh za druhým. Já jsem ale občan nevděčný. Jen sadisticky mlátím do formiček a ty nebohé křehké rohlíčky to odnášejí. Letos z nich bude drobenka, vážení! Možná je to tím počasím, ale hodit každý problém vlastní hlavy na počasí nebo na stav Měsíce je až primitivně jednoduché. Přišla jsem o Ježíška. Jeho kouzlo mi prostě prokluzlo mezi prsty, když jsem se zrovna nedívala. Musela jsem být moc, moc zlobivé děvče, že na mě Ježíšek zanevřel. Tohle přeci nikdy neudělal ani tomu největším raubířovi z 3.A!
Vánoce jsem měla vždycky zastřené jakýmsi zlatavým závojem, který dělal stromeček zářivější, kapra snesitelnějšího a cukroví sladší. Teď mi zbyla jen pěkně hloupá a vzásadě nedobrá ryba a kus umělého roští, co už opadává jako jeho živý předobraz. Nemám ani půl dárečku, formičky na cukroví mi způsobují bolení hlavy už při pohledu na ně a vesměs mám chuť si někam zalézt a po vzoru medvědím se uložit k zimnímu spánku. Můžou sovy spát zimním spánkem? A jak se ta soví díra ve stromu zadělává, aby neproklouzla ani myš? Rady, tipy, nápady? Kde má safra cynik najít o Vánocích Ježíška?

Syndrom blikajícího kurzoru

22. listopadu 2011 v 18:01 | hakuka
Je to jen malá čárka na monitoru. Mizí a zase se objevuje v pravidelných intervalech. Dělá to snad proto, aby přitáhla oko pisatele, který rychle projíždí text očima. Nebo že by se nás opravdu snažila vydeptat?? V hlavě vám víří myšlenky jako divoký roj včel a na stránce bliká jen ta hloupá čárka. Ta čára vymezuje prostor. Jako by nás nabádala ten směr myšlenek nějak usměrnit a nahustit do úzkého řádku. A potom? Potom se snad rozjede a jako tenká obtáčející se nit bude zabírat řádek po řádku než nám dojde dech a nit nám někdo přetrhne. Jenže jak na to? Jak udělat z roje pokojně se řadící průvod? Jak udělat z myšlenek slova uzavřená v pevných větách? Budou přesná? Ne, vždycky nějaká včelka unikne a nějaký význam uteče spolu s ní. Proto se filosofové ohánějí starými pojmy v mrtvých jazycích. Pomáhá jim to pochytat ulétající včelky, které by jejich vlastní jazyk asi v jedné malé větě a na jednom malém řádku zachytit nedokázal. Asi, možná, možná ano, jen by to stálo víc námahy. A kurzor pořád bliká. Usměrnit ty divoké včely je umění. Můžou nás stokrát učit, co je to metafora a jak se dá použít. Pokud ale nevyskočí sama a nerozjede se po řádku jako by tam vždycky patřila, bude kurzor blikat dál. Hloupý kurzor! Co asi pisálky vydeptávalo v době brku a pergamenu? Plápolání plamenu svíčky nebo odkapávání vodních hodin? Vždycky se najde něco, co otravně zaměstnává pisatelovu pozornost a znemožňuje mu se soustředit. Vždycky je potřeba na něco hodit svojí vlastní neschopnost začít.

Ano, mám pisálkovský zasek a vyhořelý disk jako bonus :-P

Svět ve světě

20. října 2011 v 19:23 | hakuka
Jeden by řekl, že svět je jenom jeden. To podivné tmavé vzduchoprázdno, kde sem tam vysvitne nějaká ta hvězda a propluje nějaký ten pohybem zakulatělý kus kamene. Tomuhle světu říkáme vesmír, nebo hezky po starořecku kosmos. Ovšem s tím řeckým slovíčkem to už bude trochu složitější. Ale o tom mluvit nechci. Chci mluvit o tom zvláštním protikladu. O kamenech, vzduchu a přirodních zákonech a o tom druhém světě, který si vytvořil člověk. Říkejme tomu pud sebezáchovy nebo vyšší smysl, ale tenhle malý tvoreček na jedné oběžnici z jedné soustavy, pohybující se v jedné galaxii si vytvořil svůj vlastní prostor, ve kterém je jedinečný. Když míří do práce a uvízne v dopravní zácpě, nemyslí na hvězdy ani na komety. Myslí na důležitou pracovní schůzku, kterou když nestihne, svět se zcela jistě zbortí. Nezbortí, vážení, světu je to upřímně zcela putna.
Tihle důležití pánové a paní jsou ovšem naprosto přesvědčeni, že jejich svět je ten pravý a skutečný. Lidi, kteří stojí na kopcích a zírají na hvězdy, potom označují za snílky žijící mimo realitu. Není to paradox? Ovšem, ruku na srdce, který takový noční romantik v tu chvíli myslí na sílu gravitace a hromady vznášejícího se kamení. Vidí hvězdy a marně hledá Velký vůz. Také žije ve svém druhém světě, který se v zásadě od světa onoho velkého "menežera" vcelku neliší. V téhle velké pohádce o vlastní výjmečnosti žijeme všichni. Kreslíme, píšeme, posíláme morčata na Mars a zachraňujeme toulavé kočky. Všichni hledáme smysl ve velké hromadě kamení. Hrajeme divadlo, trochu se přetvařujeme a odměnou nám je občasný pocit, že nežijeme zbytečně.
Dneska jsem projížděla seznamem účastníků jakési soutěže o splnění snu a žádný mi nepřišel tak světoborný, abych za něj zvedla ruku a prohlásila "Ano, ten udělá díru do světa!" Ne, bylo to většinou malé a milé, někdy trochu sebepřekonávající, někdy chvástačské, ale ten velký cíl prostě nikde. Nebyl, nedostavil se! Ale víte, co jsem zjistila? Mě to až zas tak nebolí. Budu učit kobylky plavat a při tom doufat, že tahle kamenná záležitost jednou dojde i těm pánům zeshora. Nemyslíte, že by se nám žilo hezky, kdyby lidi ten "svět" nebrali zas tak vážně?

TT Druhý svět

Dejte mi pastelku, nakreslím pejska

16. října 2011 v 18:57 | hakuka
Zelená, žlutá, oranžová... Jsou hladké a voní po dřevě. Vezmete ořezávátko a zatočíte. Kreslit pastelkami je rituál a vedlejším produktem jsou tenké květinky z lisovaného dřeva. Pastelky se musí opatrovat, jinak se polámou a přinesou místo potěšení jen chvíle vzteku, když se jejich hrot odlomí dvě sekundy po novém ořezání. Jsou jako sny, sny kterým pomáhají dostat trochu reálnější obrysy. Musíte je nosit v dobře chráněném pouzdře. Netřepat, nemíchat, prosím. To nedělá dobře ani snům ani pastelkám.
Jeden moudrý pán jménem Robert Fulghum chtěl pastelky použít jako zbraň. Jako zbraň, která zabrání válkám. Tvrdil, že kdyby mezi dva znepřátelené státy nalétlo pár letadel a vrhlo na zem krabičky pastelek, každého by chuť na válku přešla. Krabičky by se snášely na svých malých padáčcích. Opatrně, aby se nepolámaly! A lidé tam dole by stáli s pusou dokořán a roztouženě je chytali. A potom? Potom by si každý s nostalgickým úsměvem začal čmárat. Vytáhl by své staré dětské sny a chtěl je na chvíli proměnit ve skutečnost. Princezny, draci, domky s červenou střechou... Ne, žádná válka by se nekonala. Pan Fulnghum je moudrý muž. Škoda, že náš svět je oně složitější než ten, který popisuje on mezi řádky. Nebo je to tím, že mi ho takový vidět nechceme?
Pastelky jsou geniální hračkou. Jsou to vlastně jen nabarvené kousky dřeva s tuhou uvnitř, ale svým využitím vydají za tisíce hypervesmírných robotů i tisíce kakajících miminek. Jsou nástrojem, kterým si může každý zbudovat svůj vlastní svět. Je to svět plný červených střech, kouřících komínů a smrčků obsypaných jablky. V tomhle světě se všichni usmívají. Kráčejí vstříc vycházejícímu slunci a nikdo na celém světě se neodváží říct, že je to ale zatracený kýč!

TT Pastelky

Pomoc, jsem nahý!

17. září 2011 v 12:24 | hakuka
Existuje jedna velmi stará kniha. Tak stará, že jí dokonce říkají kniha knih a přísahají na ní při soudních líčeních jako na nejvyšší zákon Někteří říkají, že jí napsali lidé o lidech a pro lidi, druzí zase, že jim některá slova do úst vkládala jakási vyšší entita. Těžko říct. Po těch letech už vypršela autorská práva i vyšší entitě. Důležité je, že v téhle knize se popisuje život prvních lidí. Adam a Eva si prý žili jako v ráji než přišel ten hloupý had se svým hloupým jablkem poznání. Kousli si a hle! Zjistili, že jsou nazí!
Někteří pánové antropologové zase tvrdí, že v tom žádný plaz prsty, tedy spíš ocas, neměl a člověka k onomu zahalení vedla prostá nutnost. Jednoho dne se prostě podíval do tůňky vedle jeskyně a říkal si: "Safra, to je dneska ale kosa. Hm, asi mi něco chybí." Potom se podíval na hruhý břeh, kde se spokojeně popásala roztomilá rodinka králíčků ve svých huňatých kožížcích a nad hlavou mu zablikala ona pověstná žárovka. A tak začala vláda kožešinového průmyslu i slavného vynálezu T. A. Edisona.
Jak se to stalo, není koneckonců nijak zvlášť důležité. Můj hlas se pohybuje někde mezi jablkem poznání jako symbolem a chlápkem s klackem a kožichem jako onou materiální částí věci. Hlavní je, že si člověk velmi rychle zvyk se zahalovat a ukrývat tak svoje slabosti a nedostatky. Jak dlouho trvalo, než lidé došli k názoru, že ten v medvědí kůži bude asi silnější a lepší než ten v kůži z králíka? Kdy ještě někoho napadlo se ptát, jestli medvěd pošel na rýmu a králík uměl sakra rychle utíkat?
Lidé se naučili nespokojit se s tím, s čím se narodili, a během let a staletí zabalili své tělo i svou duši do tolika vrstev, že propracovat se k té původní části je věc obtížná. Oblečení zužující stehna a zvýrazňující dekot je jen přitom tou vrstvou nejsvrchnější. Jsme skvělý a úžasní páni evoluce a o půlnoci uprostřed lesa vlastně vůbec nemáme strach. A když už máme, je to přeci jen to příjemné mražení v zádech, pro které jsme se tam šli. Proč se bojíme být zase nazí uprostřed pralesa? Proč nikomu nedovolíme, aby nám viděl až do žaludku, byť by nám byl sebebližší? Proč v sobě občas dusíme smích a tak pracně se snažíme kontrolovat, co a jak vypouštíme z pusy? A potom? Potom po nocích bulíme do polštáře, že nám nikdo nerozumí. Jak by jenom mohl, když z nás přes ty všechny ochranné obaly kvalitnější než u maminky v bříšku ještě neviděl ani chlup? Kousli jsme do jablka poznání a znistili jsme, že jsme nazí. Jsme nazí, ale vedle je velmi příhodné palmové listí. A když to hezky zaobalíme, můžeme přece být tím, kým chceme být. Jsme zvláštní holé opice, co umí bravurně předstírat, že jsou pány světa a klapou při tom podpatky. Až někdo prokoukne tuhle velkou habaďůru, praští nás klackem po hlavě.

TT Nahota

Tak kdo zase dneska půjde s košem?

11. září 2011 v 19:41 | hakuka
Kdysi když ještě sluníčko svítilo zvesela a kobylky měly realnou šanci někdy se naučit plavat, žily byly dvě holčičky. Jedna byla o pár centimetrů větší a o pár stupňů nemotornější a ta druhá měla věčně odřená kolena. Jedna byla brýlatou blondýnkou s vlasy po ramena, druhá, řádně zrzavá, chodila vcelku dobrovolně na ježka. Tvrdily o sobě, že jsou sourozenci, ale nikdo jim to nevěřil. Věkový odstup rok a půl a běda jak někoho napadlo to zaokrouhlovat. Jedna po mamince, druhá po tatínkovi. A ta starší byla ku podivu neustále považována za mladší. Dvě holčičky zmizely, kobylky se utopily a bedny hraček s nápisem "Velké a převelké dědictví" putovaly do sklepa.
Co po nich zbylo? Těžko říct. Pohybuje se to někde mezi děvčetem a ženou a má to dvě nohy a dvě ruce. Evidentně humanoid. Tomu staršímu už nikdo dlouho neřekl, že je podobná tatínkovi. Možná to bude mít něco společného s tím, že představit si chlápka ve středních letech jako dvacetiletou slečnu je mírně řečeno trochu zvláštní. Navíc u sebe při bližším zkoumání vypozorovala téměř dokonalý matčin nos. V dnešním krutém světě už si nemůžete být jistí ani vlastním nosem.
Někdy marně přemýšlím, jak k tomu sakra došlo, že mohlo ze stejného genetického materiálu i stejné výchovy vyjít něco tak naprosto rozdílného. Kdybychom se potkaly někde jinde než v jednom dětském pokojíku u jednoho domečku s panenkami, nejspíš jedna jako druhá ohrneme nos a řekneme si "Ta je divná!" My jsme ale sestry. Naším úkolem je krýt si vzájemně záda, když ta jedna potřebuje někde zůstat přes noc a neustále se hádat o to, kdo půjde s košem a kdo vyvenčí psa. Prohrávám, neustále. Mám ale pocit, že moje sestřička si myslí to samé.
Ona poslouchá rapující amíky, já keltské fidlání. Ona nosí botasky a džíny, já sako a střevíčky. Já jsem teoretik, ona praktik. Já ráda maluju, ona si chodí zaběhat. Je tisíc věcí, kvůli kterým bychom se dokázaly po krve pohádat, ale neuděláme to. Kdyby totiž došlo na pěsti, prohraju. Moje mladší sestřička mě přeprala už v deseti. Místo toho se dohadujeme o odpadkových koších, psích loužíčkách a talířích v kuchyni. Jedináčci nikdy nedokáží dokonale pochopit hloubku toho problému pronikajícího až na samou podstatu lidství. Jsme sestry, bez ohledu na momentální stav financí na burze i v prasátku, na počasí i na počtu oblečení stěhující se z jedné skříně do druhé. V dobrém i ve zlém, pochopitelně. Ale jestli mi jen sahne na to nové tričko, vyškrábu jí oči!

(Máv, máv, Píďolko! Mimochodem, dneska venčíš Myšáka ty! Já zcela určitě BYLA minule!)
TT Sourozenci

Duchařina vážně nevážně, prakticky skepticky

17. července 2011 v 23:40 | hakuka
Lidé jsou zvláštní tvorové. Když se oné přírodní síle, božskému Watcherovi či gumové kachničce povedlo stvořit něco, někoho, kdo si opravdu dokáže říct "Já jsem, já existuji," zadělali si na pořádný malér. Takové stvoření je totiž velmi náročné. Rádo klade otázky a nikdy mu nic nestačí. Víc, dál, hlouběji, tam míří. Dostanou život, tu malou prchavou náhodu. Přesto mají tendenci myslet dál. Co když vás jednoho dne zasáhne záchodové prkénko ze stanice Mir a vy nestihnete dokončit svůj bezchybný plán na ovládnutí světa? Proto existují duchové. Vznikli z lidské touhy překonat hranice vlastní konečnosti. Jsou skuteční? Pokud jste ochotni uvěřit v sílu lidské myšlenky, pak ano. Máme se jich bát? Pokud se bojíte lidské myšlenky, pak ano. Já se bojím. Neznám sílu, která by toho dokázala tolik zničit a převrátit naruby. Nikdy nebudu vyvolávat duchy. To mi bylo jasné už jako ustrašenému škvrněti pod stanovou celtou.

Zvláštní pocity v zádech, podivně deformované stíny... Dokážete si představit, kolik lidí a snad i zvířat kdysi chodilo po téhle zemi? Pokud chcete s duchy bojovat, mám pro vás špatnou zprávu. Jsou v přesile. A dokázali by vám natrhnout zadnici i v případě, že by zduchovatěl jen každý třetí, který zapoměl v troubě pečené kuře. Smutný fakt. Pokud existuje podsvětí, je tam narváno. Pokud jsou tu pořád s námi, potěš koště. Nebo radši ne, nějaký duch by to mohl začít realizovat. Něco mi ovšem říká, že duchové asi nebudou ony směšné figurky v prostěradlech. Nevidím je ani v podivných šmouhách na fotografiích z amerického venkova.

Duch a duše to jsou jedny z těch velkých pojmů, se kterými si lidé přehazují jako s tenisákem a přece nám protékají mezi prsty. Někde tam je, ano zajisté. Pokud nejste zkostnatělý páprda s hlavou plnou ozubených koleček, musíte to cítit. Jste přeci člověk a ne stroječek na páru. A taková velká věc jako lidská duše přece nemůže jentak zmizet, že? Takže prostě bude strašit své ubohé příbuzné i nepříbuzné v temných uličkách. Koneckonců za pár století budou příbuzní všichni, no ne? Jen jestli onu všemocnou lidskou duši nepřeceňujeme. Třeba prostě uletí, jako když pustíte balónek. Smutná to představa. Ovšem když to srovnám s tím zástupem dávno mrtvých příbuzných dýchajících mi na záda...

TT Duchové
 
 

Reklama