Soví světonázor

Jo a jo a jo a jo a jo!

23. září 2012 v 21:02 | hakuka
Mám dobrou výchovu. Vždycky mě učili, že malé dítko má držet pusu, když někdo řeší něco veledůležitého. Že holčičky nemají mít odřená kolena. Umím jíst polévku tak, aby skončila všechna v břiše a ne na svetru. Tedy většinou. Zdravím a usmívám se. Tedy většinou. A velevelká část oné slavné výchovy byla směřována k tomu, abych vždycky mluvila slušně. Když něco chci, nemám vřískat jako malé děcko. Tím přeci nikdy ničeho nedosáhnu. Jen malý rozmazlenci umíněně vykřikují. A já přece nejsem rozmazlený fracek ale rozumná dáma. Jistě, pochopitelně.
Když ono je to ale tak těžké. Je těžké umíněně nevřískat, když se svět kolem pořád tak tvrdohlavě nemění v pohádku. Je těžké nevřískat, když ten velký neustále se točící kolos ignoruje, co jedna holka chce. Zřejmě řeší něco důležitého a já jsem pořád to malé děvče zabývající se malichernostmi. Pokud je ale malichernost medvídek s utrženým uchem, existence hodných pánů nosících dárky na Vánoce i ony velké problémy dospělácné, potom jeden může celou tu záležitost s mladou dámou pověsit na hřebík. Umíněný křik povolen. Vždyť už naše zkušenost miminkovská říká, že budeme-li křičet dostatečně dlouho, dříve nebo později přijde někdo veledůležitý a zacpe nám pusu něčím sladkým. Takže jeden výkřik umíněného spratka: "Já věřím na víly, jo a jo a jo!"

Život narovnaný do krabic

17. září 2012 v 14:43 | hakuka
Jeden by řek, že život je trvání. Probíhá v čase, děje se a pluje. Špatně se chytá, zatraceně špatně. Tady nepomůže žádná sebejemnější síťka na motýly. Prostě vám proplouvá mezi prsty. Život je prostě mrcha nehmotná pohybující se někde na hranici abstraktna, byť se nám asi příčí si něco tak osobního vybájit. Jak je potom možné ho tak jednoduše narovnat do krabic a přikrýt víkem? Nevím a přece jsem to udělala. A nebylo to těžké. Prostě trocha mechanické práce. Maturitní šerpa vedle starého psího obojku. Počmáraný a zohýbaný lístek do Krakowa mezi pár diplomů načmáraných dětskou ručkou. Přidáte pár plyšových hraček, z nichž někteří mají ono privilegium míti jméno, a kolem naaranžujete pár křehkých keramických nesmyslů. Ne, tohle prasátko přeci nemůžu vyhodit. Vždyť jsme si ho koupila stejné s kamarádkou před dobrými sedmi lety. A potom tam ten život tak hezky stojí. Má podobu beden od banánů vyrovnaných do několika vysokých komínů a zahrnuje všechno, co vám kdy připadalo důležité. Z nehmotného hmotným snadno a rychle. Asi chápu ony staromilské babičky schovávající si každý papírek od bodbónů, který jejich vnouček upustil na zem. Jsem stejná a budu horší. Staromislká a staromódní držící se zuby nehty toho, co znám a čemu říkám souhrným názvem domov, život nebo já. Ne, sovy opravdu nerady opouštějí svá hnízda. O to hůř, když nevědí, jestli bude nějaké, které nahradí to staré. Bude? Někde mezi studentským bytem a víkendovým domovem? Dá se něčemu z toho opravdu říkat domov?

Okurková sezóna

22. srpna 2012 v 20:42 | hakuka
Stává se vám někdy, že se s něčím perete a přitom vás hřeje myšlenka, kolik toho budete dělat až to bude za vámi, a potom přijde ten neskutečně vlezlý pocit vakua? Řečnická otázka, na podobné věci tu máme facebookové skupiny, které nám prý dávají uklidňující pocit normálnosti. Pryč s ním. Včera mi skupina "Milujeme čokoládu" kompletně zaspamovala zeď vším možným jen ne čokoládou. Což vypovídá o jiné věci. A sice, že ten problém zjevně postihuje i tajemné šedé eminence stojící za podobně normalizujícími skupinami. Asi to bude ta pověstná detektivní okurková sezóna. Lidé se vznášejí ve vakuu a jsou příliš líní i na vraždu. To je mi ale hezký způsob, jak si vytvořit originální omluvu pro to, že jsem tvor líný. Může za to vedro, dozajista. Nebo se někde hloupě tvoří nějaká vrstva s ózónem. Případně tlak, ano. Tím to bude, mám to! To už můžu zrovna po ženském způsobu a hezky obligátně napsat, že mě bolí hlava. To bude ta ultimátní odpověď. Kam se hrabe 42!
Ale vážně. Z nějakého důvodu se kolem čas zastavil. A obdivuju každého, kdo ten vzduch dokázal rozvířit. Moje vysátá a zpomalená hlava se ani nezmůže na to, aby se pokusila ten problém analyzovat. Odpojila se se státnicemi a od té doby se nehlásí. Začínám ji podezřívat, že uletěla směr nějaký ten tropický daňový ráj. Nejspíš to udělala prostě z trucu, že já jí žádnou dovolenou nedopřála. Hlava jedna proradná. Copak nechápe, že sovy jsou bez ní naprosto bezradné a zranitelné jak holé ptáče? Je ze mě zombie sova a chci zpátky mozek. Nejlépe můj.

Uhoukané sovy důrazně nedoporučují číst tohle prázdné plkání. Počkejte si, až někdo ty hloupé okurky konečně nacpe do sklenic.
Ach, sakra. Pozdě, tohle mělo přijít do titulky.

Nebezpečí číhá za prahem

3. června 2012 v 13:49 | hakuka
V dobách temného středověku žili lidé v jiném, čarovném světě. Byl plný čertů a čarodějnic a nebezpečí, to se skrývalo všude. Stačilo vystrčit nos z domu a mohli jste o něj docela dobře přijít. A chraň vás ruka páně (Ano, o toho pána tu šlo velkou měrou.) zemřít na opačné straně onoho prahu. Potom se z vás totiž mohlo docela dobře stát strašidlo, zbloudilá duše lákající pocestné do bažin či nějaká ta přičinlivější obluda. To samé vám hrozilo, když jste coby novorozenec zemřeli dřív, než vás útlocitní rodičové stihli pokřtít, když jste se narodili s novorozeneckými zuby, skočili do rybníka z nešťastné lásky, nějaký vrták vás špatně pohřbil nebo jste byli třeba vrah. Je zvláštní, jak takové nesourodé vysvětlení mohlo fungovat. Zvláštní to obrácená kauzalita, kdy tu důvod tak nějak nevysloveně existuje a sáhne se k němu až s otázkou "Proč?" Zvláštní to pozůstatek systému, kdy odpověď na otázku existuje před ní samotnou. To je pro dnešního člověka celkem nepochopitelný konstrukt. Každý jev má svou příčinu, tudíž existuje prvotní příčina všech jevů. A každý dnešní logik vám řekne, že je to nesmysl. Ale to už odbíhám na tenký led a mluvím o věcech, kterým sama dost dobře nerozumím.

Něco se stalo. Něco abnormálního a tajemného. Nějak se to vysvětlilo. Ale dokud se nestane něco dalšího, žádné další řešení nepřijde. Prevence je tedy takřka nemožná, a co zůstává, je strach a králičí pacička pro štěstí. Strach z toho neznámého, co je za prahem. Těžko zabráníte dívce, která se skočila před sedmi lety do rozbouřené řeky, v jejím činu. A tak se bojíte. Toho, co se stalo a co se stane takřka najednou. Někdy si říkám, co z tohohle středověkého strachu v nás přetrvalo. Občas totiž asi patřím do středověku. Tím strachem, co zahrnuje minulé i budoucí, pochopitelně. Vodníků jsem se přestala bát ve chvíli, kdy jsem se naučila plavat. Ale když o tom tak přemýšlím, to "naučit se plavat" by z hlediska prevence fungovat mohlo. Jen kde najít ten správný návod. Google je bezradný, svět se hroutí!

Krátce o minulosti studentské aneb sova chytračí

23. dubna 2012 v 21:29 | hakuka
I tak to sova všechno spatlala, rozebrala, řádně zkritizovala a zabalila do balíku o velikosti padesát stran a poslala vstříc svému osudu, tedy spíš vstříc tomu pánovi akademikovi vyšší šarže, co jí to má za úkol rozcupovat. Ale ne zase tak moc, aby ještě něco zbylo na oponenta. V hlavě jí zbylo spousta přebytečných informací, které je třeba řádně vytřepat, než tam způsobí nějakou vážnější psychickou chorobu. Myslím ještě něco závažnějšího než ten momentální statut pesimistického cholerického melancholika se sklony k cynismu, sebemrskačství a rýpavosti. Ten už totiž stihla způsobit ona práce jako taková.

O čem tu chci pohovořit, je jedna zajímavá věc. Tedy těch zajímavých věcí má teď v hlavě tolik, že se mi z nich asi brzo v mozku udělá "zajímavé" pyré a já skončím se slinou u pusy. Odbíhání od tématu je také zajímavá věc, kterou si teď musím řádně užít, když mi jednou nehrozí, že mi vedle přistane červený komentář "upovídané." Zajímavá věc. Ano, u té jse byla. Napínám vás? Ne, umíte si přečíst nadpis. Zahrabala jsem se do knih plných pojmů jako inteligence, proletariát nebo existencionalismus. Ne že by to nebyly zajímavé věci, ale historické drby, o kterých tu hodlám pohovořit, jsou přeci jenom tak nějak lidsky zajímavější.

Věděli jste například, že takový ctihodní klerikové (studenti středověkých univerzit) se obvykle na nováčka ve svých řadách nejprve vrhli, pořádně ho ztloukli a vydrhly mu pusu i celé tělo? Říkali tomu iniciační rituál a údajně to mělo onoho klučinu zbavit vesnické obhroublosti, těch ošklivých rohů a zubů, co si z domu přinesl. Teprve potom se mohl stát oním pravým a nefalšovaným klerikem, ctihodným diskutérem v rukavičkách bojujícím mocí pera o srdce dámy. A také jedním z těch grázlů, co se po večerech bavili tím, že běhali po městě a strhávali obchodníkům vývěsní štíty. Ty si potom střádali na své univerzitní loučce, kde kolem nich tancovali po nocích indiánské tance, občas se zvrhávající v cosi mladistvým nepřístupného. Problém byl totiž v tom, že klerici byli techcicky duchovní, a tedy podléhali církevním soudům. Místní samospráva na ně prostě nemohla a ta tlupa mladých výrostků toho jak se patří využívala. V jednom případě to dokonce došlo tak daleko, že se dav rozzuřených měšťanů vrhl na tři studenty a na místě je odsoudil a oběsil. Potom je, jako řádné oběšence, zakopali za hřbitovní zdí. A to byl v té době celkem průšvih, protože tam patřili jen sebevrazi a popravení, kterým místo na onom světě beztak nepříslušelo. Slovutnou univerzitu to zvedlo ze židlí. Zahájili sérii stávek a protestů, kdy univerzitní mistři odmítli vyučovat a odvolávali se na prastará univerzitní práva. Nakonec po, tuším, několika měsících dosáhli svého. Ty tři nebožáky, na které už tou dobou určitě nebyl hezký pohled, vyhrabali, vystavili do čela průvodu a spolu s rektorem a jinými špičkami univerzit se vydali na triumf městem aby je poté znovu pohřbili se všemi poctami. Tři vandali a zlodějíčky proměněné v hrdiny. Dnes tahle akce nese slovutný název "Univerzitní bouře" a řadí se tak po bok svým kolegům uskutečněným za ideály a kde si cosi. Ne že by ta verze z ideály byla kdovíjak slavná, ale... nepřijde vám to úchylné?

(Jacques Le Goff - Intelektuálové ve středověku, jen tak pro ukojení mých akademických deformací)

Hráči na pravdu

19. března 2012 v 14:38 | hakuka
Dobrý den, dámy a pánové. Jsem ten pán z titulky a zahrajeme si hru. Já budu dělat, že se to, o čem tu budu psát, vážně stalo, a vy budete dělat, že mi to věříte. Bude to krásný oboustraně prospěšný vztah, který umožní zažít něco jiného mně i vám. Jak jinak si myslíte, že tahle věc s literaturou funguje? Jak jinak umožnit obrovským tříhlavým stvůrám aby křižovaly oblohu. Jak zaplavit svět temnými nočními potvorami s tváří gentlemanů a dlouhými špičáky? Zahrajeme si tu malou hru na pravdu. Slibuji, že vám vysvětlím, jak mohl hrdinovu kočku zabít letící pomeranč. Jen trochu trpělivosti, prosím. Bez hromady napětí by to přeci nebyla žádná hra.
Znáte ten příměr s velkými pojmy a tenisákem. Opakuji ho tak často, že už bych si vážně měla najít nějaké jiné podobenství. Kdyby jen tohle tak nesedělo. Pohazujeme si s velkými pojmy bez vysvětlení, o kterým přece všichni víme, co znamenají. Ten lhář, to je ale zmetek. Vtip je v tom, že mezi stránkami knih, a zdaleka ne jen mezi těmi fantastickými, si my i sám autor vzájemně lžeme do kapsy a náramně se u toho bavíme. Kam se poděl onen velký pojem? Člověk lež potřebuje, aby se vytrhl z každodenní nudy. Potřebuje věřit, že se ty velké a nekaždodenní věci staly. A někde vzadu v hlavě pořád ví, že je to lež. Nevěřte štítkům "Podle skutečných událostí." S takovou skutečnou událostí se dá pohazovat jak s těmi pomeranči, co zabili kočku. (Ha! Nový příměr, všimněte si!) Pořád tam někde bude ta záležitost s velmi náhodnými setkáními, stopami náhodně cvrnknutými o hrdinův nos a vůbec spousta, spousta náhod. Ne, v téhle hře náhody neexistují. Jimi si jen autor značkuje cestičku ke svému cíly a zaslepuje cestičky, které by snad mohly vést k odhalení té jeho velké habaďůry. Jak jinak by mohl fungovat svět. kde se prase mění v psací stůl a nebe křižují potvory, které by podle všech fyzikálních zákonů nikdy neměly být schopny odrazit se ke skoku? Jednoduše. Stačí ohromit hlavního hrdinu natolik, že se na to prostě nezeptá. A svět drží, nikde ani smítko pochybnosti. Tak ať si létají, potvory jedny!

Spona do vlasů, tužka za ucho

11. března 2012 v 17:23 | hakuka
Když si sova stáhne vlasy do spony, je to jasný signál. Potřebuje se zatraceně soustředit. Obvykle je nechává jen tak nezřízeně poletovat kolem hlavy a o směr jejich letu stejně jako o směr svých myšlenek se dvakrát nestará. Ale potom přijde jedna chvíle a začne jít do tuhého. To je okamžik pro pořádně silnou sponu. Spoutat vlasy, spoutat myšlenky. Nasměrovat je tím správným směrem a jen doufat ve zdárný výsledek. Kéž by to s myšlenkami bylo jako s vlasy. Ty už třetí den nosím stažené za uchem, ale myšlenky se ne a ne řídit jejich příkladem. Pořád poletují. Chtějí kreslit a tvořit. Přeletají od jednoho k druhému, ale k tomu správnému směru pořád jen tak chvilkově odpočují. Ošklivé to roztěkané myšlenky! Přitom už ten fakt s vlasy a tužkou za uchem by jim měl dát signál, že tady přestává legrace. Kolegové Patočka s Heideggerem se už třesou tak mohutně, až mi celý stůl začíná vibrovat. Sartre mi včera dokonce zcela záměrně a záškodnicky spadl na nohu. Až to udělá onen zmíněný Patočka, bude to bolet. To už je mi totiž pořádný vražedný nástroj. Dává slovnímu obratu "praštit věděním" úplně nový rozměr. Sovičko, sovičko... i bohémům jednou začne tikat termín. A vlasy za uchem, ty jsou signálem. Jen kdyby milá přemoudřelá sova věděla, že si zase neukousla moc velké sousto a že ty nebohé vlasy netrýzní jen pro nějaké pochybné plácání bez výsledku. K čemu je či není toužiti se stát titulovaným BlbCem?

Zpověď jednoho líného spratka

1. března 2012 v 12:49 | hakuka
Za poslední týden jsem se dozvěděla spoustu věcí. Že jsem líný spratek a pijavice byla jen jedna z nich. Pěkně děkuji, milý pánové tam nahoře. Dám si ten titul za rámeček a pověsím si ho nad postel. Bude to totiž možná jeden z posledních, který dostanu takhle hezky zadarmo jen za své vlastní kvality a ne za těžce vydřené peníze svých rodičů. Tedy, vlastně... oprava. Moji rodiče totiž taky musí něco jíst.
Zařekla jsem se, že nebudu psát o školném. Dokonce jsem to ošklivé slovo nechtěla ani použít. A přece mi tam ta potvora vyskočila tak nějak sama. Cpe se všude a bere místo na slunci mnohem důležitějším věcem. Aby bylo jasno, nejsem proti školnému. Věřím, že by systém, který by ho zahrnoval, mohl docela dobře fungovat. Pokud by tedy zahrnoval i systém stipendií, sociálních i prospěchových a hlavně pokud by na téhle planetce plné pokřivených lidiček někdy něco fungovalo podle ideálního plánu. Pokud by s ním přišla i motivace, pokud by těch pár chechtáků šlo někam, kde nebudou jen ubohou kapkou v moři rozpuštěnou kdesi v nerozeznatelnu. Ano, mohlo by to fungovat, ale nemusím vlastnit věšteckou kouli, abych věděla, že nebude. Protože lidi jsou lidi, protože ta celá šaškárna zahrnuje i pár dalších dobře placených míst na zaplácnutí a protože celé vysoké školství je podfinancované tak, že je pár našich tisíc vážně nevytrhne. Zato nás vytrhne, a to tak, že solidně.
Ale tak dobře, oškubejte si nás jako kuřata. Stejně nás s tímhle obecným názorem na vzdělání skončí polovina v klimatizovaných kójích mžourající do tabulek. Politolog, archeolog, ekonom. Bude nám to k ničemu. Ono totiž jádro pudla bude někde jinde. Je pomalé a plíživé a to, že jsme paranoidní, neznamená, že po nás nejde. Připravuje si půdu a hloubí cestičky. Jeden nemusí být pisálek, aby pochopil, co může znamenat ta pověšená puška na zdi. Chtějí nám přistřihnout křidélka, vážení!
Nechci házet špínu ani obviňovat vlastně kohokoliv. Na to mám přes veškerou snahu pořád málo informací. Jen mi přijde zvláštní postup, kdy jistí pánové ze zhora nikoho neinformují a nadávají na nedostatek informovanosti zároveň. Nemluví, do diskuzí ani nelezou. A když už přijdou, ohání se pokaždé něčím scela novým a staré, diskutanty prostudované, zavrhnou.
Tvrdí, že chtějí navrátit vzdělání hodnotu. A snad proto se snaží zvýšit kontrolu nad státními, v rámci možností fungujícími školami, místo toho, aby se nejprve zaměřili na ten šílený stroj na tituly jménem školy soukromé. Ne že by státní školy byly v pořádku. Problém bude ale spíš v postoji lidí, ne v systému samosprávy. Tvrdí, že se musí šetřit a snad proto chtějí zakládat nové rady a schvalováním jednotlivých oborů pověřit agenturu, za jejíž služby jí bude škola platit. Nevím, co vidí ostatní, ale já svým naprosto spratkoidním a nevděčným okem vidím pravý a nefalšovaný český tunel.
Tenhle tunel je ovšem opravdu exkluzivní. Má spoustu cestiček a bočních vrátek. Když se do toho zapojí pár šikovných, českých ručiček, můžete se s ním prokopat klidně do srdce univerzity. Pár jich odstřihneme a pošleme ke dnu, pár jich bude produkovat jen titulované blbce, jejiž funkci ve společnosti ještě nikdy nikdo neobjasnil. Tu dáme nějakého toho človíčka z velké firmy, sem nastrčíme pana agitátora... Ještě je ta hláška o akademických svobodách jenom fráze? Jeden nevděčný spratek ve věku některých matek si to nemyslí. A bojí se, opravdu se bojí. Moc rád totiž čte staré knížky, hodně přemýšlí a má kinematografií vypěstovaný talent na představy apokalyptických rozměrů. A zrovna na tuhle organizovanou nejistotu jsem těch knih asi přečetla přespříliš. Mohlo by to být všechno krásné a fungující. Copak ale přerostlí nevděční spratci věří na pohádky?

Hradecké studentské hnutí 2012


Proč se filosof píše se S

22. února 2012 v 16:33 | hakuka
Možná budete namítat, že ta chytrá knížka jménem "Pravidla českého pravopisu" říká něco jiného, že zcela dle pravidel demokracie není rozdíl mezi filosofem a filozofem. Možná řeknete, že je to prostě postupný vývoj jazyka, který má ve zvyku ošklivá cizí slova ohýbat, aby mu šla hezky vyslovovat i když jsou tak ošklivě cizí. O to ale vlastně vůbec nejde. Nezáleží na tom, co říkají pravidla nebo pánové lingvisti. Vtip je někde mezi řádky. V tiché kultivovanosti malého oblého s oproti hrubému z, písmenku vhodnému k vyškrábání do jakéhokoliv povrchu kordem po vzoru Zorra mstitele. Vtip je v tom, že Sofia je krásné jméno znamenající moudrost. A že filosof je tvor toužící po té malé křehké Sofii spíš než po Zorrovi. Nezaměňovat s pedofilem, to jsou zase jiné případy hledání křehkosti.
Škola, chytré knížky i chytří pánové vědátoři mluví o pravidlech a výjimkách. Vklíní je člověku do hlavy jako soustavu branek, zdí a malých dvířek. Co nám už neřeknou, je jak mezi tím bludištěm proplouvat. Neřeknou nám, že je Sofie kouzelnější než Zorro, že pod soustavou písmenek se skrývá pocit. Nedozvíme se od nich, že ona pravidla a výjimky tu nejsou, aby nás omezovaly, ale aby daly světu tvar. A onen tvar se stává složitějším, čím hlouběji postupujeme učebním žebříčkem. Přibývají branky a průchody i na místech, kde byste je nečekali. Až je spodivem, že ty prapůvodní kontury světa uložené kdesi nad učebnící Prvouky stále drží.
A někde mezi tímhle bludištěm je pořád rozdíl mezi filosofem a filozofem, mezi maličkým a drobným, mezi Zorrem a Sofií. Nejde popsat a definovat už vůbec ne. I kdyby všichni učitelé i sami slovutní filosofové strávili jeho vykládáním hodiny, nic nevysvětlí, jen způsobí ze zoufalosti díru do tabule vlastní mozkovnou. Tedy za předpokladu, že by ten rozdíl viděli a viděli ho stejně jako jedna soví maličkost. Tomu by se říkalo opravdová náhoda! A to je možná ten důvod, proč rozdíl mezi filosofem a filozofem chybí ve školních osnovách. Nejde vysvětlit. Oficiálně prostě není. Takové rozdíly i ostatní životní kouzla se prostě musí prožít, osobně a nezastupitelně. A o to větší průšvih potom bývá, když člověk tuhle důležitou lekci zaspí. Ono k čemu je vám dokonale propracované bludiště bez té myšlenky, že tam někde bude poklad?

TT Co nás ve škole nenaučili

Asi jsem mimozemšťan

13. února 2012 v 21:18 | hakuka
Když se narodíte se sovíma očima a s hlavou plnou otázek bez odpovědí, musíte si zvyknout na jedno. Jste divní. A být divný je veskrze pozitivní charakterová vlastnost. Jsem ráda divná, ano, vážně. Vcelku si na své divnosti zakládám. Nic to ovšem nemění na tom, že být divnou hříčkou přírody je někdy kříž. To když si takhle zajdete podívat se po obchodech a vyvíjíte tak činnost naprosto běžnou, můžete se velmi snadno stát místní atrakcí.
Ano, dámy a pánové, podívejte se z jedné strany, podívejte se z druhé strany, jsem děvče. Jako děvče mluvím, jako děvče píšu. Chodím v dámském kabátku se šáličkou, kabelkou a v kozačkách. Na hlavě mám studentský baretek a roztomile se usmívám. Ano dámy a pánové, ráda a pořádně nahlas se v obchodě s PC hrami rozčiluju nad situací polonahých elfek. Řeším tam příhodnost, s jakou se jim během prvních pěti minut ozbrojeného střetu zapíchne do odhaleného břicha meč temně temného oplátovaného záporáka. "Čvacht!" To je to opravdu tak divné? Teď nemluvím o elfkách s odhaleným pupkem. Ty totiž zcela jistě divné jsou.
To je opravdu taková podivnost, že přijde děvče k regálu, otočí krabici s PC hrou a prohlásí: "Jo, tak přesně z tohohle by mi počítač spáchal rituální sebevraždu,"? Opravdu je nutné, aby veškeré návštěvnictvo onoho obchodu na onu holku civělo, jako by právě vidělo létající talíř? Podotýkám, že jsem nemluvila jen tak do regálu, ale ke své drahé polovičce. Za povídání si s regálem bych si ty vyděšené pohledy možná i zasloužila. Copak jsou všechny holky, které hrají počítačové hry, ve skutečnosti převlečení dvanáctiletí chlapci s tlustými obroučkami a tváří plnou uhrů? Jsem ráda divná, ale přijde mi trochu přehnané, abych byla považována za nějaký hodně vzácný exemplář v ZOO jen pro to, že vím, co je to RPG a řasenka zároveň. Jsem holka. Mám ráda chlupaté králíčky, nosím kabelky a střevíčky a taky vím, že si ve Warcraftech musím nechat elfí lučištníky hezky někde stranou, jinak mi z nich tlupa orků nadělá sekanou. Používam slova obouručák i kondicionér. A zrovna na tomhle mi nepřijde divného vůbec nic.
 
 

Reklama