Slyšela jsem, viděla jsem

Jeden za všechny, všichni na jednu

19. prosince 2012 v 15:03 | hakuka

Jmenuje se Lady Macbeth z Mcenského újezdu a chtějí ji všichni. Respektive jmenuje se Jekatěrina Lvovna a to jméno po středověké dámě jí přiřknul Dmitrij Šostakovič. Každý si na ní touží sáhnout jako na trpasličí solný sloup v jeskyni nebo na zázračnou plastiku na Karlově mostě. Jediný, kdo jí nechce, je paradoxně její choť, který si ji uvázal na krk z-nějakého-neznámého-důvodu-a-nejspíš-aby-naštval-otce. Ten se nijak netají tím, že by svou ctěnou snachu nejraději někde přirazil ke zdi a starostí o synovo blaho to maskuje snad jen pro formu. Soubor oplzlosti a chlípnosti kolem skleněné klece, který se ovšem neděje pro oplzlost samu, ale pro zobrazení oplzlosti, v čemž vidím zásadní rozdíl. A když na konci jedna z pějic, sehrávající oběť hromadného a velmi explicitně podaného znásilnění, vysekne pukrle hodné vévodkyně, nemůžete než bouřlivě tleskat.

Your Majesty, perhaps it's time to collect the taxes!

26. ledna 2012 v 21:56 | hakuka
Žilo bylo jedno pohádkové královtsví. Mělo hrady se spoustou věžiček, vesele vyhrávající hospody a spoustu krámků s enčentnutými ajtemy. To království mělo své hrdiny, spoustu a spoustu hrdinů. Potřebovalo je, protože pohádková království jsou místa velmi nebezpečná. Čekáte-li ovšem válečníky v lesklé zbroji, kteří se nerozpakují nakopat komukoliv onu zadnější část těla jen za váš hezký úsměv, tak jste na omylu. Jste její veličenstvo a tohle je vaše království. A hrdinové? Ti prostě chtějí šušně. Chtějí jich hodně a chtějí je hned. A právě kolem nich se to vše točí. Je na čase shodit si klapky z očí. Hrdinové stejně jako ta pověstná kuřata prostě zadarmo nehrabou. Hra Majesty 2 : Fanatsy Kingdom Sim (Paradox interactive, 2009) není nic pro zaryté socialisty. Čeká vás tvrdá ekonomie. Chcete-li vést své království k vyššímu dobru, musíte roztočit ekonomický kolotoč plateb, investic a daní. Jaké štěstí, že hrdinové mají tak rádi pivo a již zmíněné krámky s enčentnutými ajtemy.
Majesty je strategická simulace fantasijního království, která prostě vybočuje z průměru. Žádné tahání s vojáčky, žádné přesuny jednotek. Velcí hrdinové ze sebe přeci nebudou dělat šašky, a točit se jak na obrtlíku jak jim jem prstem ukážeš! Chceš něco? Vyhnat krysy z kanálu, chránit karavanu, nakopat zadek obživlým kostlivcům napadajícím nebohé obyvatele, porazit draka? Tak zaplať mladej, jinak si s tou svojí korunkou můžeš leda tak žonglovat. A taková odměna za hrdinství musí být pochopitelně úměrná nebezpečí a lesklosti zbroje toho či onoho hrdiny. Přeci nemůžeš čekat, že ti hrdý paladin nebo mocný mág půjde likvidovat kanální krysy za pár šupů. Má přeci nějakou úroveň!
Klerici, paladini, zloději, hraničáři, mágové i mocné kněžky...Kdyby jste vzali všechny fantasy klišé a hodili je do velkého kotle, vzniklo by vám Majesty. Je jako velký fantazijní guláš okořenění humorem, který je mi prostě vlastní. Příběh hry i jejích datadisků je tak očekávaný a divoký zároveň, že vás prostě donutí nasadit při hraní ustálený ironický škleb, který vám vydrží i notnou chvíli po tom, co hru vypnete. A když se potom v datadisku Monster Kingdom strany otočí a vy máte pod palcem celou snůšku potvor včetně řádně cynických upířích výběrčí daní, hra dostane grády jako nikdy před tím. Je to hloupé, je to bláznivé, je to Majesty 2. A já se prostě zamilovala do krysích paladinů. Pořídím si jich armádu a půjdu s nimi dobýt svět! Ach... počkat, to bych musela vydělávat sakra dlouho...

Harry Potter - It all ends (tedy, možná...)

15. července 2011 v 23:32 | hakuka

Když se váš kamarád z dětství rozhodne dospět, člověka to rozhodně nenechá chladným. Nechtějte kritiku, nejsem jí schopná. Velký kritik oněmněl a jen stěží dýchá. Nádech, výdech, klapka a titulky. Brýlatý chlapec dobojoval a chce jen jediné - nechat žít. Myslela jsem, že budu ronit slzy jako želva, ale oči jsou suché. Ústa mám pootevřená a v uších mi zní ona cinkavá melodie. Tudůůů du du důůů... Má to být konec? Konec čeho?

Paní Rowlingová měla kdysi skvělý nápad, napsat příběh o chlapci, který poroste spolu se čtenářem. A já jsem dítě, které kdysi opravdu čekalo na dopis z Bradavic. Jsem dítě, které utíkalo mezi stránky před světem, který k němu byl tak nespravedlivý. Kdepak, děvčátko, svět přece není spravedlivý, řekla mi ta paní mezi řádky a jedna stránka pátého dílu zůstala natržená vzteky. Nepomohlo to. Svět se nestane spravedlivějším skrz násilí spáchané na knize.

Kdyby ctění filosofové byli tušili, že můj pohled na život a vesmír vůbec formoval brýlatý chlapec se schopností proměnit žábu v pohár na víno, nevím nevím, jak by to s těmi mými studii dopadlo. Život je kouzlo, dámy a pánové s pošetilým máváním hůlkou nebo bez.

Přehnala se přeze mě smršť. Udělala pár opravdu velkých "Bum!" a nechala mě stát se stejně prázdným výrazem jako trojici hlavních hrdinů. Kdysi jsem měla tendence po shlédnutí filmové verze toho či onoho dílu sypat na adresu všech zúčastněných hordu nadávek a připomínek. Ony připomínky mám stále, ale nějak jsem se naučila vnímat atmosféru a nelpět na detailech. Svou atmosféru jsem dostala, takže, milý Brumbále, převlékejte se za Gandalfa jak je vám libo. A vy, pane Voldemorte, přemisťovací povolení po pozemcích Bradavic uděleno.

Už také asi chápu, proč se onen očekávaný výbuch emocí nekoná. Dětští hrdinové totiž nemizí spolu se závěrečnými titulky. Ten chlapec z přístěnku se pořád někde raduje nad krabičkou Bertíkových fazolek. Ani společnost jako Warner Brothers ho nemůže přinutit k poklidnému životy hrdiny na penzi. Ano, jsem sentimentální. A mám chuť vrátit se ke kočce na zídce!

Gnomeo potkal Jůlii a všichni jsme se nudili

10. června 2011 v 16:57 | hakuka
http://img.csfd.cz/photos/filmy/25/253366_21_ws.jpg
Jedni měli čepičky spořádaně červené, druhým je nějaký "umělec" z touhy po originalite nabarvil na modro. Jedněm sekal trávu kolem záhovků pan Capulet, druhým zalévala květiny paní Montaquová. Staré příběhy se rádi opakují, zvlášť když jsou obecně považovány za dobré příběhy. Časem do nich chce ale náročný posluchač přidat něco navíc, aby přecijen i přes tu skvělost a genialitu zápletky nezíval nudou. Tvůrci animované pohádky Gnomeo a Julie vsadili na čepičky a sádru. Sádra při nárazu hezky cinká a čepičky působí roztomile a řádně kýčovitě. Trávníky jsou řádně zastřihnuty, umělé fontánky vesele bublají a okolo zuří válka, válka trpasličích klanů znepřátelených právě onou barvou čepiček. Gnomeo a Julie dějem rozhodně nepřekvapí a rádoby romantické scény by nerozbrečely ani onu pověstnou želvu. Ve stutečnosti je mnohem uvěřitelnější, že ti dva trpaslíci někde spadli na své sádrové hlavinky. Promiňte drahé trpaslictvo, ale takhle vám tu lásku až za hrob nikdo nesežere. To už ji budu spíš věřit užvaněnému plameňákovi. Zachraňují to jen ony drobnůstky, kterých je trpasličí svět plný. Škoda jen, že se na diváka ženou rychlostí běsnící pumy a nezaregistruje z nich víc než rozmazanou čáru. Pár vtipných blbůstek je možná milých, ale v určité dávce a koncentraci se mění v kýč. I když co bychom vlastně chtěli po zahradních trpaslících, že?

Když Alfa randí s Omegou

6. května 2011 v 17:02 | hakuka

Byla jednou jedna a byl jednou jeden, nebyli si však souzeni. Další párek jednoho s jednou na tom byl podobně. Jak to asi tak dopadlo? Film Alfa a Omega nepřekvapí ani neurazí, nedojme ani nijak zvlášť nepobaví. Začátek je jasný, konec pravděpodobný. A výplň mězi tím, která by to mohla celé zachránit? Inu, je to barevné, je to líbivé, ale také jaksi bezduché. A když začínáte mít pocit, že hrdinové dostávají jakou takous tvář, příjde konec a všichni si společně zavyjí na Měsic. Ať si autor říká, co chce, ale těm psoidním chlupáčům vlky nežeru. Ani ona údajně o úroveň výš postavená alfa smečky mé představě vlka nesahá ani po kotníky. Proč film nevypnout po prvních deseti minutách? Protože tam venku je až nehezky hezky a vám se prostě nechce vystrčit nos. Speciální propustku z hlubin filmového odpadu však získává mamča Eve za svou sadistickou milost, s jakou všem okolo vyhrožuje krutým mučením. Vlčím vegetariánkám uděluji podmínku. Narušit epickou vlčí radu květinami, to už chce odvahu!

Mariel Clayton - Když Barbie bere do ruky nůž

3. května 2011 v 20:33 | hakuka


"Barbie was designed as the woman that every girl would want to be, and that every man would want to fuck." (Mariel Clayton)


Je krásná a nevinná. Má široký úsměv, velké oči a nikdy si nerozmaže řasenku. Je tak dokonalá. Panenka Barbie se stala ideálem krásy 20-21. století. Vědci si ťukají na čelo. Podle přírodních zákonů by osoba podobných proporcí nemohla dýchat a s největší pravděpodobností by se nedokázala ani vyškrábat na nohy natož pak chodit. Přesto se jí chtěly a chtějí podobat miliony dívek a žen na celém světě. Barbie je symbolem dokonalosti. Je krásná, milá, má hodného partnera, roztomilé autíčko a dům s růžovou střechou. Život panenky Barbie je cosi jako nikdy nenaplnitelný ideál. Nemáme nejmenší šanci na něj dosáhnout a s největší pravděpodobností by nás za chvíli k smrti nudil, ale přes to o něj usilujeme. Je až překvapivé, kolik žen ve středních letech se věnuje budování takového malého kousku dokonalosti v barbie měřítku.

Sims jsou pro bárbíny, drsní muži hrají WoWko

1. dubna 2011 v 20:41 | hakuka



Jste temný, mocný a extrémě vychytralý. Všechny ošklivé stvůry v celém fantazijním světě touží zaseknout vám tesáky do krku. A vy... je prásknete pořádně epickým obouručákem po hlavě. A uděláte to znovu a znovu! Muhehééé!! To by jeden nečekal, že? Tak nechte ty hloupé malé holky hrát si s jejich panenkami a vyražte do světa bojovat za vyšší dobro, ztělesněné zlo, nebo za velkou gumovou kachničku! Nebo že by ne?

Nepopírám, že většina hráček kultovní série Sims jsou opravdu hloupé holky toužící si hrát s panenkami. Jejich slečinky jsou růžové a blond a jejich chlapci pohlední a svalnatí. Co se jim skrývá pod tou dokonalou tváří složenou z jedniček a nul? Těmhle nepochybně nic, ovšem ne všechny jsou jen bezduchými pannami ztělesňujícími nenaplněné touhy jejich autorky. Jsou tu jiné, možná méně pohledné panenky, které za tím digitálním obličejíkem opravdu něco mají.

The Sims, a jeho druhé pokračování zvláště, je typický příklad projektu, který si může užít opravdu každy bez rozdílu věku, ale jen o poznání menší část lidí ho opravdu pochopí a dokáže si ho naplno užít. Je to dokonalá společenská parodie, schopná zachytit a vyhnat do extrémů každou lidskou slabůstku. Pod rouškou upravené uhlazenosti a vzorně zastřižených trávníků nám ukazuje lidskou absurditu hezky ze široka a s vlastním specifickým humorem. Můžete zde potkat nesmrtelnou madame Muchlzadkovou, jejíž staropanennská protivnost a krokodýlí kabelka zaručeně zkazí každé rande, či rádoby nebezpečného vlkodlaka, při jehož podivně polozvířecí chůzi musí každý člověk slzet smíchy. Je libo zapšklého morouse, nepoučitelného svůdníka či vypočítavou mrchu? Toužíte se v rádoby honosném upířím hávu potulovat po nocích a děsit nebohé spoluobčany svými tesáky? Zkoušeli jste se někdy vcítit do duše mimozemšťana-rozsévače na penzi? The Sims není v zásadě nic jiného než soubor lidských klišé. Jsou podávány ve zvláštním líbivém balíku jako malování pro každého. Máte barvy, plán a navíc ještě výchozí bod, další krok už je na vás.

Své rádoby poklidné sousedství má už pár let. Občas tam nějaký ten plastový občan zemře záhadnou smrtí, občas se někde objeví nějaké to nečekané dítě s pochybným původem. A občas někomu vyleze na zahrádce ze studny milá paní Muchlzadková. Všichni jsou tak šťastní a spokojení, až si z toho s úsměvem na rtech vzájemě převracejí popelnice a kradou ze zahrad trpaslíky. Mají svou historii, mají svůj osud a já budu bojovat za to, aby jim byla přiřknuta i duše. Nemůžou jí mít přeci o nic méně než děsivý ork s obouruční sekerou! Vždyť je má pod palcem cynický bůh mého formátu. Když už to vypadá, jak se jim to žije dobře, spadne jim na hlavu satelit! Ach, jak těžký mají život!

Kdepak obouručák, pánvička, to je věc!

7. března 2011 v 11:03 | hakuka
http://thepeoplesmovies.files.wordpress.com/2010/10/tangled2.png
Bylo nebylo... vlastně spíš nebylo. Žila byla jednou jedna princezna zavřená ve věži. Byla krásná jako obrázek a jemná jako poupátko, ideální objekt k zachránění. Jenže princů byl zřejmě v okolí akutní nedostatek. Film Tangled (česky Na vlásku) je klasická klišoidní pohádka by Walt Disney. Polepšený zloduch a rozkošná princezna, zlá čarodějnice i milující rodiče na svou dcerušku léta čekající. Proč nezívat nudou? Protože pánvička!
No vážně! Dostali jste někdy do hlavy pánvičkou? Na ten dutý kovový zvuk v životě nezapomenete. Bang! A když ji ještě bude držet v rukou ono něžné stvoření s neúměrně dlouhými vlasy... Ne, na to opravdu v životě nezapomenete. Mimochodem, jakožto majitelka vlasů do půli zad milé Rapunzel tu dlouhou hladkou hřívu neskutečně závidím. I bez spousty napatlané chemie to totiž nevypadá, že by při česání nějak zvlášť trpěla. Asi kouzlo!
A potom je tu Maximus. Nikdy nepodceňujte hřívaté běloušky. Umí toho mnohem víc, než jen cválat směr zapadající slunce. Najdou zloděje, šermují. Vlastně vydají za celou elitní královskou stráž. Také mají neodolatelně temný pohled, tedy alespoň bělouš Max rozhodně. Ne, souhlasím se slaďoušem Eugenem. Šermování koně s pánvičkou je vážně ta nejdivnější věc, kterou jsem kdy v životě viděla. I když počítám chameleona v růžových šatečkách! Mimochodem, není rozkošný?

Modrý a superpodlý

3. března 2011 v 16:05 | hakuka
Megamind

Brilantní mozek ve službách zločinu, to není nic nového. Pokud má ale tento ultratemný zločinec také rád koblihy s růžovou polevou, jeho rádcem je zubatá rybička ve skleněné kouli a při jeho ďábelském šklebu vám cukají koutky, něco bude špatně. Nebo ne, vlastně je něco špatně spíš na té druhé straně drátu. Megamind si zcela bezostyšně střílí ze všech velkých hrdinů a epických soubojů a sečteno podtrženo je to vlastně parádní zábava. Mladá a rozkošná novinářka Roxanne je unesena pomalu každou středu a nějací hladoví krokodýli už ji opravdu z míry nevyvedou. Dva úhlavní nepřátelé se spolu perou vlastně jen tak ze sportu a město Metro City asi jen marně spravuje tu spostu zničených budov a rozpraskaných silnic. Mohli by tam žít všichni šťastně až do smrti, kdyby... Kdyby s tím jeden z nich v jeden krásný den prostě nepraštil s jedním velkým BUM!
A k čemu je vám najednou nádrž krokodýlů, když nemáte důvod tam někoho strkat? Máte hlavu plnou ďábelských plánů a žádného napomádovaného superhrdinu na testování. Padouch přeci potřebuje hrdinu a hrdina padoucha. A jak se pozná hrdina? Podle černého oblečku?

Když náš svět není ten skutečný

13. listopadu 2010 v 15:31 | hakuka

screenshot z filmu Inception


Všimli jste si, že ve snu se vždycky ocitnete kdesi a nemáte tušení, jak jste se tam dostali? Všimli jste si, že všechny nesmysly z vašich snů vám připadají realné, dokud se neprobudíte? A kdo říká, že nemůžeme snít o tom, že sníme? Kde končí ten řetězec?? Pamatuje si snad někdo z vás, jak se ocitl na tomhle podivné místě jménem Svět?
Do filmu Inception (česky Počátek) vklouznete stejně snadno jako do snu. Nemáte ponětí kdy a jak, ale jste tam, uvnitř jakési paranormální reality. Jsme ve světě, kde průmyslová špionáž dosáhla svého vrcholu a jejím cílem je ukrást to nejcenější, co člověk má: lidskou myšlenku. Dělá to ne chvíli, kdy je lidská mysl nejzranitelnější, ve snu, kde jen tak volně proplouvá ničím a naplňuje fantazijní prostory fantazijními představami. Tam se vám může vkrást partička podezřelých individuí s Leonardem DiCapriem v čele a ukrást vám vaše nejstřeženější tajemství. Absurdní představa? Možná, ale kdo ví... Kdo nám dá záruku, že my sami nežijeme jeden velký sen? A co se asi tak stane až se probudíme? Poznáme, co bylo na tom životě tak absurdní?
Tak mě tak napadá... Včera se mi zdálo, že soutěžím ve vaření polévky spolu se spostou dětí. V té mé plavalo hromada kyselých okurek a fazolí. DiCapria jsem tam sice nikde neviděla, ale za boha si nemůžu vzpomenout, jak vypadal porotce! Tak, a myšlenka kulinářského zázraku je v háji!!
 
 

Reklama