Slyšela jsem, viděla jsem

It's all work of ticking crocodile.

23. září 2010 v 14:55 | hakuka
neverland

Finding Neverland (v českém překladu Hledání Země Nezemě) není žádná novinka. Už ho mají v archivech zastrčený pěkných pár let. Ale narozdíl od těch kasovních trháků, co na mě bafají z každé autobusové zastávky, tenhle by opravdu stál i za to kino. (Což může brát pan režisér jako poctu, protože já v kině nebyla hoodně dlouho.)
A o čem vlastně je? O fantazii a o realitě, o životě a o smrti a hlavně o dospívání. A o tom malém dítěti, které přes všechna zdání dospělosti zůstává v každém z nás. Nechci tu popisovat děj. Vždyť jakékoliv dílo není o ději jako takovém. Je o pocitech. A já se prostě musím usmívat. Usmívám se a v očích mě štípou slzy. Jeden z těch chytrých pánů, co se o nich jiní chytří pánové a paní zmiňují na přednáškách a, jejichž jméno si v té změti jmen nemám nejmenší šanci vybavit, napsal, že žádné velké dojímavé příběhy, které jen někde čekají, až je někdo sepíše, prostě neexistují. Jsou jen lidé, kteří dokážou dojmout tím, jak se příběhu chopí. A bude to pravda. Mohl to být jen další rádoby originální a rádoby životopisný film o jednom autorovi dětské knížky. Ale režisérovi Marcovi Forstrovi se povedlo proměnit ho v cosi kouzelného. Jak se smutná realita protíná s překrásnou fikcí, máte chuť vykřičet do světa, jak moc věříte na víly a doufat, skutečně doufat, že to něco změní. Ale je to všechno práce toho ťikajícího krokodýla, co nám všem šlape na paty. Ani čas ale nemůže člověku zabránit snít si své sny.
 
 

Reklama