Jednorázovky

Návštěva

12. června 2011 v 11:43 | hakuka

Tik ťak tik ťak, dělají hodiny. Škráb, škráb dělá hrot tužky. Je pozdní večer a do máje ještě daleko. Příjemný večer. Z hrnku čaje na stole se lehce kouří a moje dvě potkaní slečny se v kleci přetahují o kousek jablka. Idylka! Vyletěl oblak podestýlky. Ten poklidný večer u konvice čaje a krabičky zpola vypsaných fixů by bývalo bylo nic nenarušilo, kdyby se neozvala ta rána. A kdyby rána! Celé rámusení! Cosi zaskřípělo, něco zavrzalo a pro doplnění oné symfonie ještě něco bouchlo. A pořádně! Ze stěny naproti oknu se vyvalil jakýsi obludný stroj. Skrz oblaka dýmu z něj ale nebylo vidět víc než pár plechových trubek. Podlaha se mi pod nohama povážlivě třásla, až jsem se o tu prvorepublikovou stavbu začala i bát.

"Nedělej to!" vykřikla skrz onu záplavu dýmu jakási postava a snažila se nezadusit kašlem. Byla mi podobná. Stejné vlasy, stejné oči, na čele pár vrásek. Dívala jsem se na svého staršího dvojníka.
"Nedělej to! prostě to nedělej!" zopakovalo mi mé moudřejší já a se stejným zvukovým doprovodem zase zmizelo. Zbyl po něm jen kývající se obrázek na stěně protější a onen oblak dýmu, jež se pomalu rozpouštěl.

"Holky, viděly jste to?" zeptala jsem se směrek ke kleci. Jablko bylo zapomenuto stejně jako celý spor. Dva zvědavé čumáčky čenichaly u mříží. Evidentně viděly. No jo, ale co nemám dělat? Nemám krestli tchořovi číslo 54 tak dlouhé fousky? Nemám si jít zalít druhou konvici čaje? Nebo že bych se neměla pokoušet spasit svět? To je potíž s těmi panďuláky z budoucnosti. Oni vždycky vědí všechno líp. Příjde jim to až trapně jednoduché. Jak má ale člověk vědět, co se jim sakra honí v kebulích?

Pak se ten rámus ozval znovu a mé ještě starší já zase vyskočilo ze stěny. Tentokrát mělo místo rámusícího stroje jen přiléhavý obleček, ovšem dým přetrvával. A já si myslela, že na mně šediny nebudou vypadat zle.
"Nedělej to!" řekla znovu ta postarší paní a obrázek v zeleném rámečku se opět rozhoupal, když s třískotem zmizela. Tak tos mi, babo, teda poradila. Co nemám dělat? To mě teď jako budou má ošklivější já pronásledovat za každý tchoří fousek? Buď proklet onen zatím neznámý den, kdy někdo skutečně vymyslí stroj času. Oblak dýmu vprostřed mého pokoje pomalu mizel. Ups, nebyla právě tohle ta věc, co jsem neměla udělat? Rámusení se ozvalo potřetí.

"Pozdě, paní kolegyně," řekla jsem, když mé starší já v kouřících brýlích prostrčilo hlavu stěnou.

TT Stroj času

MyšLenka

6. června 2011 v 1:45 | hakuka

Ozvalo se hlasité puf a na malém stolečku pro panenky cosi zajiskřilo. Kde se vzalo, tu se vzalo, objevilo se tam malé okaté zvířátko. Stoleček pro panenky stejně jako celý pokojíček patřil malému děvčátku, které s výsknutím upustilo růžovou konvičku a uskočilo stranou.

"Kdo jsi?" děvčátko se ustrašeně přikrčilo.

"Jsem myš, nevidíš?
Mám ocásek a fousy.
Ten kdo není hloupý pozná,
že jsem myš. Nevidíš?" Zvířátko začenichalo nosíkem a poposkočilo směrem k okraji stolu.

"Já nejsem hloupá," ohradilo se děvčátko dotčeně a lehce se napřímilo, aby si mohlo toho tvora lépe prohlédnout. Vypadal legračně. Pár lesklých oček s čumáčkem a velkýma ušima.
"ale ty nevypadáš jako myš. Jsi moc velká."

Smrt na Nilu

1. října 2010 v 15:03 | hakuka a spol.
Vznikla na nejmenovaném táboře v oddíle č. 19, který měl být oficiálně pod mojí taktovkou. Do jaké míry to tak bylo, těžko říct. "Velkým" holkám se těžko nařizuje, aby si vzaly teplé ponožky. Nepovažuju jí zrovna za vrchol tvorby. To můžu těžko, když není vlastně ani úplně moje. Dávám ji sem spíš proto, aby prostě někde visela a snad i někoho potěšila, když na ni při brouzdání internetem narazí. Je to taková krátká fraška, ale zahraná byla vážně parádně. Díky holky, tohle se nám povedlo!

Noční pták

19. září 2010 v 17:57 | hakuka
Hlubokou černočernou tmu před jejíma očima vystřídala oslnivá bělost. Zamrkala. Pokoušela se zaostřit, ale pořád neviděla nic než velkou bílou šmouhu. Snažila se pohnout hlavou, aby zjistila, kde je té bělosti konec, ale její tělo hlasitě zaprotestovalo. Bodavá bolest vyletěla z jejího temene rychlostí blesku a přinutila ji nahlas syknout. Pokoušela se zahýbat končetinami, ale šlo jí to ztuha. Ruce i nohy měla jako z olova. Napínala tedy alespoň sluch. Nějaké dvě ženy se nedaleko od ní bavily o čemsi, co nebyla sto rozeznat. K jejím uším dolehla slova, která zdánlivě postrádala souvislosti. Znovu přimhouřila oči ve snaze vzpomenout si, kde se tady vzala. Vzpomínky jí v hlavě vířili se silou tornáda.
Uslyšela kroky, které se postupně přibližovaly. Dvě ženy ustaly v hovoru a nově příchozího tiše pozdravily. Tvář toho muže se vyhoupla jakoby z ničeho a s bílým pozadím ostře kontrastovala. Mohla rozeznat pouze jeho velký kulatý obličej a hnědé lehce do zrzava zbarvené vlasy. Vypadalo to, že má na nose brýle, ale bližší podrobnosti jí chábí zrak zjistit nedokázal.

"Slečno, jak se cítíte?" zeptal se jí a do nosu ji uhodil závan nemocničního pachu. Alespoň už věděla, kde je.
"Uch.. Už mi asi bylo i líp. Co je dneska za den?" odvětila slabě. Stejně ji ale potěšilo, že svůj hlas ovládá lépe, než ostatní smysly.
"Je pondělí. Slečno, víte jak se jmenujete?"
"Anna, Anna Raverová. Proč ta otázka? Jak jsem se sem dostala?"
"Přivezla vás sanitka dnes v noci. Nějaký mladý muž zavolal. Můžete mi říct, co se vám stalo?"
"Já…" na chvíli se odmlčela a svůj pohled po prázdna "si nevzpomínám,"
Cožpak mu mohla povědět pravdu?
 
 

Reklama