Prosinec 2012

Jeden za všechny, všichni na jednu

19. prosince 2012 v 15:03 | hakuka |  Slyšela jsem, viděla jsem

Jmenuje se Lady Macbeth z Mcenského újezdu a chtějí ji všichni. Respektive jmenuje se Jekatěrina Lvovna a to jméno po středověké dámě jí přiřknul Dmitrij Šostakovič. Každý si na ní touží sáhnout jako na trpasličí solný sloup v jeskyni nebo na zázračnou plastiku na Karlově mostě. Jediný, kdo jí nechce, je paradoxně její choť, který si ji uvázal na krk z-nějakého-neznámého-důvodu-a-nejspíš-aby-naštval-otce. Ten se nijak netají tím, že by svou ctěnou snachu nejraději někde přirazil ke zdi a starostí o synovo blaho to maskuje snad jen pro formu. Soubor oplzlosti a chlípnosti kolem skleněné klece, který se ovšem neděje pro oplzlost samu, ale pro zobrazení oplzlosti, v čemž vidím zásadní rozdíl. A když na konci jedna z pějic, sehrávající oběť hromadného a velmi explicitně podaného znásilnění, vysekne pukrle hodné vévodkyně, nemůžete než bouřlivě tleskat.

Dvě ilustrace k povídce

6. prosince 2012 v 2:20 | hakuka |  Tvořivý koutek
Před drahnou dobou, která se ale vzhledem k mé žalostné blogové neaktivitě může jevit ne až tak dávnou, jsem tu uveřejnila povídku k tématu týdne. Náleží k ní dvě ne příliš dokonalé ilustrace. Tedy, ilustrace by možná měly být dějově bližší své předloze. Jsou to prostě obrázky, které spolu s oním ještě dál za onou chvílí dávno uveřejněným portrétem dávají někde vzadu u temene mé hlavy vzniknout kolotočářce jménem Helga. Kdyby vám přišlo, že zavání upířinou či něčím podobně obludoidním tak ne. Chtěla bych vidět toho génia, co vymyslel a definoval tělovou barvu. Divnější odstín ještě světlo světa neviděl.