Jo a jo a jo a jo a jo!

23. září 2012 v 21:02 | hakuka |  Soví světonázor
Mám dobrou výchovu. Vždycky mě učili, že malé dítko má držet pusu, když někdo řeší něco veledůležitého. Že holčičky nemají mít odřená kolena. Umím jíst polévku tak, aby skončila všechna v břiše a ne na svetru. Tedy většinou. Zdravím a usmívám se. Tedy většinou. A velevelká část oné slavné výchovy byla směřována k tomu, abych vždycky mluvila slušně. Když něco chci, nemám vřískat jako malé děcko. Tím přeci nikdy ničeho nedosáhnu. Jen malý rozmazlenci umíněně vykřikují. A já přece nejsem rozmazlený fracek ale rozumná dáma. Jistě, pochopitelně.
Když ono je to ale tak těžké. Je těžké umíněně nevřískat, když se svět kolem pořád tak tvrdohlavě nemění v pohádku. Je těžké nevřískat, když ten velký neustále se točící kolos ignoruje, co jedna holka chce. Zřejmě řeší něco důležitého a já jsem pořád to malé děvče zabývající se malichernostmi. Pokud je ale malichernost medvídek s utrženým uchem, existence hodných pánů nosících dárky na Vánoce i ony velké problémy dospělácné, potom jeden může celou tu záležitost s mladou dámou pověsit na hřebík. Umíněný křik povolen. Vždyť už naše zkušenost miminkovská říká, že budeme-li křičet dostatečně dlouho, dříve nebo později přijde někdo veledůležitý a zacpe nám pusu něčím sladkým. Takže jeden výkřik umíněného spratka: "Já věřím na víly, jo a jo a jo!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 26. září 2012 v 19:39 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.