Září 2012

Jo a jo a jo a jo a jo!

23. září 2012 v 21:02 | hakuka |  Soví světonázor
Mám dobrou výchovu. Vždycky mě učili, že malé dítko má držet pusu, když někdo řeší něco veledůležitého. Že holčičky nemají mít odřená kolena. Umím jíst polévku tak, aby skončila všechna v břiše a ne na svetru. Tedy většinou. Zdravím a usmívám se. Tedy většinou. A velevelká část oné slavné výchovy byla směřována k tomu, abych vždycky mluvila slušně. Když něco chci, nemám vřískat jako malé děcko. Tím přeci nikdy ničeho nedosáhnu. Jen malý rozmazlenci umíněně vykřikují. A já přece nejsem rozmazlený fracek ale rozumná dáma. Jistě, pochopitelně.
Když ono je to ale tak těžké. Je těžké umíněně nevřískat, když se svět kolem pořád tak tvrdohlavě nemění v pohádku. Je těžké nevřískat, když ten velký neustále se točící kolos ignoruje, co jedna holka chce. Zřejmě řeší něco důležitého a já jsem pořád to malé děvče zabývající se malichernostmi. Pokud je ale malichernost medvídek s utrženým uchem, existence hodných pánů nosících dárky na Vánoce i ony velké problémy dospělácné, potom jeden může celou tu záležitost s mladou dámou pověsit na hřebík. Umíněný křik povolen. Vždyť už naše zkušenost miminkovská říká, že budeme-li křičet dostatečně dlouho, dříve nebo později přijde někdo veledůležitý a zacpe nám pusu něčím sladkým. Takže jeden výkřik umíněného spratka: "Já věřím na víly, jo a jo a jo!"


Život narovnaný do krabic

17. září 2012 v 14:43 | hakuka |  Soví světonázor
Jeden by řek, že život je trvání. Probíhá v čase, děje se a pluje. Špatně se chytá, zatraceně špatně. Tady nepomůže žádná sebejemnější síťka na motýly. Prostě vám proplouvá mezi prsty. Život je prostě mrcha nehmotná pohybující se někde na hranici abstraktna, byť se nám asi příčí si něco tak osobního vybájit. Jak je potom možné ho tak jednoduše narovnat do krabic a přikrýt víkem? Nevím a přece jsem to udělala. A nebylo to těžké. Prostě trocha mechanické práce. Maturitní šerpa vedle starého psího obojku. Počmáraný a zohýbaný lístek do Krakowa mezi pár diplomů načmáraných dětskou ručkou. Přidáte pár plyšových hraček, z nichž někteří mají ono privilegium míti jméno, a kolem naaranžujete pár křehkých keramických nesmyslů. Ne, tohle prasátko přeci nemůžu vyhodit. Vždyť jsme si ho koupila stejné s kamarádkou před dobrými sedmi lety. A potom tam ten život tak hezky stojí. Má podobu beden od banánů vyrovnaných do několika vysokých komínů a zahrnuje všechno, co vám kdy připadalo důležité. Z nehmotného hmotným snadno a rychle. Asi chápu ony staromilské babičky schovávající si každý papírek od bodbónů, který jejich vnouček upustil na zem. Jsem stejná a budu horší. Staromislká a staromódní držící se zuby nehty toho, co znám a čemu říkám souhrným názvem domov, život nebo já. Ne, sovy opravdu nerady opouštějí svá hnízda. O to hůř, když nevědí, jestli bude nějaké, které nahradí to staré. Bude? Někde mezi studentským bytem a víkendovým domovem? Dá se něčemu z toho opravdu říkat domov?