Mám dobrou výchovu. Vždycky mě učili, že malé dítko má držet pusu, když někdo řeší něco veledůležitého. Že holčičky nemají mít odřená kolena. Umím jíst polévku tak, aby skončila všechna v břiše a ne na svetru. Tedy většinou. Zdravím a usmívám se. Tedy většinou. A velevelká část oné slavné výchovy byla směřována k tomu, abych vždycky mluvila slušně. Když něco chci, nemám vřískat jako malé děcko. Tím přeci nikdy ničeho nedosáhnu. Jen malý rozmazlenci umíněně vykřikují. A já přece nejsem rozmazlený fracek ale rozumná dáma. Jistě, pochopitelně.
Když ono je to ale tak těžké. Je těžké umíněně nevřískat, když se svět kolem pořád tak tvrdohlavě nemění v pohádku. Je těžké nevřískat, když ten velký neustále se točící kolos ignoruje, co jedna holka chce. Zřejmě řeší něco důležitého a já jsem pořád to malé děvče zabývající se malichernostmi. Pokud je ale malichernost medvídek s utrženým uchem, existence hodných pánů nosících dárky na Vánoce i ony velké problémy dospělácné, potom jeden může celou tu záležitost s mladou dámou pověsit na hřebík. Umíněný křik povolen. Vždyť už naše zkušenost miminkovská říká, že budeme-li křičet dostatečně dlouho, dříve nebo později přijde někdo veledůležitý a zacpe nám pusu něčím sladkým. Takže jeden výkřik umíněného spratka: "Já věřím na víly, jo a jo a jo!"








