Šálek čaje

4. června 2012 v 1:13 | hakuka |  Terrida

Koňské podkovy dosedaly na kamennou cestu a vzduchem se nesl jejich ustálený klapot. Připomínal hudbu, klidnou a houpavou. Uklidňoval. Spolu s kodrcavým pohybem dřevěných vozů vytvářely zvláštní atmosféru. Kolona dřevěných vozů se táhla po královské cestě jako had. Sama však jakoby se nehýbala. Jakoby to byl svět, kdo se pomalu šinul okolo, zatímco se vozy pravidelně pohupovaly a kopyta klapala. Děvče, které sedělo na kraji jednoho z vozů, houpalo nohou do onoho neuvědomělého rytmu. Malá rolnička, kterou si ozdobila kotník, celou tu tuláckou symfonii jen dokreslovala.


Vlastně ani nevěděla, kdy to tak začala vnímat. Že klan stojí a svět kolem se mění. Trvalo to měsíc nebo rok? Najednou tu ten pocit byl spolu s tím,že je to tak správně. Byla romunkou. Co bylo před, nebylo důležité.

Vyhoupla se na žbrlení a slastně si protáhla ztuhlé nohy. Penízky, drobné kovové plíšky, kterými měla posázený pás, hlasitě zacinkaly, když její bosá chodidla dopadla na kamennou cestu. Potřebovala se protáhnout. Z hodin prosezených na dřevěné pryčně byla celá rozlámaná. A načechraný polštářek, který si na "své" prosluněné místečko přinesla, jí příliš pohodlí nedodal. Měla ráda královskou cestu. Oblé, hladké kameny, ze kterých se sestávala, zajišťovaly ten nejvyšší komfort cestování, jaké mohlo Terridské království nabídnout snad s výjimkou vzducholodí. Ale pohyb vzduchem, to nebylo nic pro Romuny. Na to měli příliš rádi svou pevnou půdu pod nohama.

"Copak, slečinku omrzelo slunění?" ozvalo se za ní.
"Chci dneska v Bastii tancovat. A to půjde těžko, když bude ztuhlá jak kus prkna," zasmála se a zatočila se na místě. Široká sukně ozdobená spoustou pestrobarevných šátků se kolem ní roztočila.
"Co tomu říkáš, Ronnie?" zeptala se mladíka, který se i se svým koněm mezi tím přidal po její bok.
"Že ještě pár těch vlajících nesmyslů a budeš vypadat jako stan,"ušklíbnul se. Děvče se uraženě zapitvořilo.
"Chceš se projet?" zeptal se Ron a natáhl k děvčeti ruku"Když vyjedeme na támhle ten kopec, uvidíme město."
-0-
Bastie, město zlata a šperků. Leželo na úpatí hor, kterým vděčilo za svou slávu. Hory však poslední dobou vydávaly své bohatství už jen nerady a po troškách, tudíž to s onou slávou nebylo tak horké. Helga věděla, že většinu šperků, které nabízely stánkaři na trzích i náměstích, jsou jen obarvená sklíčka s trochou pozlátka. K romunům země mluvila. Dokázali rozeznat kámen vytvořený kouzlem hor od produktu lidských pecí. Taková schopnost byla sice Helze prozatím odepřena, to ale neměnilo nic na tom, že prostě věděla. Věděla a přes to jí z té blyštivé nádhery přecházel zrak. Dokázala potlačit i úzkost, kterou jí probudila v srdci blízkost Heleapole. Tak dlouho už nebyli ve větším městě!

Teplý jarní vzduch prozářily kovové plíšky a barevné konfety. Helzina sukně se točila za cinkotu tamburín a rolniček. Bosé nohy tančily po prašném náměstí v obchodní čtvrti a zanechávaly za sebou stopy podobné otiskům kmitajících pavoučích nožiček. Romuni uměli roznášet smích, když to bylo potřeba. A smích potřeboval každý. Jen se nějak neuměl smát, když k tomu člověk nepřidal trochu těch konfet a rolniček.

Penízky na Helziných bocích se zavlnily. Tohle milovala. Tváře diváků se jí měnily v jednu rozmazanou šmouhu. Nezáleželo na tom, že jejich dychtivý pohled nepatří ani tak jí, jako Mini tančící vedle. Že ona byla ještě pořád příliš drobná a příliš dětská na to, aby ji někdo opravdu hltal pohledem. Mohla tančit a být volná. Když tu… sykla bolestí, když se jí do nohy zarylo cosi špičatého.

Chodidlem jí projela bolest tak ostrá, že se jí na chvíli zatmělo před očima. Musela na tu věc našlápnout opravdu silou. Cítila, jak jí teplá krev stéká po obnažené noze, kterou instinktivně zdvihla do vzduchu. Najednou viděla tváře diváků až příliš jasně. Její roztančený svět se zastavil. Zalapala po dechu a cosi jí sevřelo útroby. Spíš cítila, než viděla, že Minerva vedle ní ustrnula v půlce pohybu. Otočila se a pajdavým krokem opustila onen plácek, který znamenal malé místo na slunci, nechávaje za sebou v prachu krvavou cestičku.

Rozplakala se. Ani vlastně nevěděla, proč. Snad by to dokázala svést na bolest. Spíš to ale souviselo s faktem, že krvavé šmouhy v prachu ušpinily ten její fantaskní svět světel a barev. Zkazila to. To ona to celé pokazila a nepochybovalo o tom, že jí to dá Minerva řádně sežrat. Možná i přijde o své místo v přední řadě. Půjde zase někam do stínu, kam se nikdo nedívá. Bude dělat jen kulisu!

Poraněná noha jí pořád krvácela a rudá tekutina jí špinila sukni. Trvalo ale dlouho, než byla schopna jí věnovat pozornost. Zavázala si ránu šátkem, věděla ale, že tohle bude potřebovat péče mnohem víc, má-li zase tancovat. Se skloněnou hlavou se vydala směrem k velkému barevnému stanu uprostřed náměstí. Myšlenka, že se bude muset prodrat tím neskutečným davem, jí znovu sevřela útroby.
-0-
Na malém, kulatém stolečku hořela dlouhá rudá svíce a z misky stojící vedle stoupal tenký dým. Voněl jakousi těžkou vůní, která naplňovala celý prostor stanu a měla zjevně navozovat tajemnou atmosféru. Stará žena sedící za stolem, svírala ve vrásčitých rukou šálek čaje. Byl skoro prázdný, jen u dna zůstala sedlina s čajovými lístky. A právě jim věnovala žena svou pozornost. Přitom občas sjela pohledem na mladíka sedícího naproti ní. Byl to kostnatý čahoun, samá ruka, samá noha a celý ten dojem ještě umocňovala volná košile, ve které byl navlečený. Vypadala, jako by jí měl po starším bratrovi. Helga zůstala stát za korálkovým závěsem, oddělujícím část pro zákazníky od soukromé části stanu a poslouchala. Nechtěla kazit kšeft někomu dalšímu. Navíc naštvat si starou Elfrídu bylo něco, o co by žádný soudný člověk, romun neromun, nestál.

"Totiž… můj otec chce, abych narukoval. On, no… on to se mnou myslí dobře. Já… myslím… myslím, žže jsem prostě slaboch. Ale já… nechci se nechat zastřelit, jestli mi rozumíte…a" koktal onen mladík. Elfrída pomalu mávla svou vrásčitou rukou, na které se jí zalesklo pár masivních prstenů.
"Vidím v tobě velkou budoucnost, chlapče. Oblek z drahé látky…kašmír? A na rukou prsten… počkej chvíli…" zahleděla se do šálku o něco soustředěněji "Je na něm nějaký znak… kruh? Ne… má to hrany…"
"Trojúhelník? Není tam trojúhelník?" ptal se chlapec, který evidentně ožil.
"No, myslím, že by to moh být trojúhelník," řekla stará čarodějnice pomalu, pohled stále upřený do hlubin šálku.
"Ttten mají ve znaku architekti!" vykoktal ze sebe chlapec a Helga viděla, jak se mu rozzářily oči.
"Vskutku? " zeptala se lhostejným tónem "nu, pokud tomu tak je… Ale bude to těžké, velmi těžké. Budeš muset odejít, opustit všechno, co jsi znal. A bude to bolet."
Chlapci se lehce zkřivil obličej a ošil se "Jjá myslím, žžeto udělám." Chlapec se začal chvatně zvedat. Málem přitom převrhl stolek i se svící. "Děkuju,"otočil se ještě u vchodu a potom se vypotácel ven. Stanová celta se zachvěla, když zavadil nohou o její okraj. Elfrída pomalu odložila šálek.

"Tak co potřebuješ, Helo? Nebo jsi sem jen přišla okukovat moje fígle? Myslela jsem, že ty jsi tu spíš přes to natřásání sukýnkou," obrátila se na dívku. Děvče pomalu vpajdalo dovnitř. Noha jí bolela jako čert a onu bolest začalo doprovázet i pálení.

"Aha, no tak se posaď. Někdo by měl vám treperendám konečně vtlouct do hlavy, že nemáte hopsat bosky."
Helga se mlčky usadila na malou dřevěnou židličku, kterou jí ten mladýčahoun gentlemansky vyhřál, aniž by o tom věděl. Elfrída se zvedla a zatáhla stanovou celtu, aby ji nikdo další nerušil.
"Tak ukaž," vyzvala dívku. Dívka zvedla nohu a odmotala šátek.
"Ty jsi mi trdlo, to jsi tam zase poskakovala jak poplašená koza, žejo? Co tak mlčíš? Co tak vím, tak jindy máš vyřídilku celkem slušnou."
"Já…" dívka jen polkla a zavrtěla hlavou. Chvíli mlčela a hleděla před sebe. Snažila se nevnímat svou nohu, Elfrídu ani nic jiného. Hleděla na modrý šálek s čajem. Byl pokryt různými pro ni nesrozumitelnými značkami a ještě se z něj lehce kouřilo. Elfrída jen zavrtěla hlavou a zkonila se k dívčině noze.
"Opravdu to umíte?" zeptala se Helga najednou.
"Co jestli umím?" zavrčela Elfrída, která jí právě vyndávala z rány drobné úlomky skla.
"No vykládat budoucnost. Opravdu jste viděla toho kluka jako architekta v kašmírovém kabátě?"
"Ne, ale viděla jsem, že je pod tou košilí samá modřina. A taky jsem ho poslouchala."
Dívka na ní nechápavě pohlédla a stará čarodějnice si jen krátce povzdechla. Ruka s pinzetou jí na okamžik klesla.
"To on chce být architekt. A potřebuje se zbavit svého otce. Já mu jen pomohla na to přijít," řekla jí a vrátila se zpátky k její noze.
"Ale to je podvod!" zamračila se Helga.
"Říkat lidem, co potřebují slyšet? Ne, zlatíčko, tomu se říká pomoc. A někdy ta největší, jakou můžeš dát." Helga se ale pořád mračila.
"Ten kluk mezi ty teoretické blázny z Heleapole zapadne. A jednou si ten kašmírový oblek stejně pořídí, i kdyby na to měly padnout všechny jeho úspory, prostě proto, aby naplnil věštbu. Jen, když něčemu začneš věřit, můžešto proměnit ve skutečnost," pokračovala Elfrída.
"Takže všechny ty řeči o magii a o koloběhu života, o rovnováze…"
"Jsou pravdivé, jen ve většině případů nejsou vůbec potřeba," dořekla Elfrída netrpělivě. Helga se na okamžik odmlčela. Jen se mračila na ten malý porcelánový hrneček.
"A když z něj teď vlastní táta vymlátí duši?" zeptala se po chvíli.
"Tak je lepší, když umře pro něco, co chce on, než pro něco, co chce jeho otec nebo náš milostivý král," odfrkla si čarodějnice a dotáhla poslední uzel na jejím kotníku.
"A ty bys měla myslet spíš na rolničky a šátečky, nemyslíš, slečinko? Jenom se ti z toho udělají vrásky na té tvé hezounké tvářičce. Nech starosti nám vrásčitým."
"Myslíte si, že jsem hloupá?" zeptala se Helga a zatvářila se uraženě.
"Ne, myslím si, že jsi mladá, ale ve většině případů v tom není rozdíl. Tak padej," zavrčela na ní stará čarodějnice.

Něco v té poslední větě přimělo Helgu uvědomit si, s kým že to vlastně mluví. S čarodějnicí Elfrídou nebylo vážně radno se o něčem hádat. Sklonila hlavu a poslušně vyklopítala ze stanu. Romunská věštkyně se posadila zpět za svůj kulatý stolek a zamyšleně vzala malovaný šálek do rukou. Pořád stejné otázky, pořád stejné odpovědi.

-0-
Kolona vozů tažených koňmi se táhla po královské cestě. To Krajina se měnila, ona stála. Od Heleapole je dělilo pár menších městeček. Tanečnice Helga seděla na dřevěné pryčně, nohu ovinutou obvazem opřenou o žbrlení. Poklepávala s ní do ustáleného rytmu cest. Zamyšleně si pohrávala s pramínkem plavých vlasů. Minerva za ní byla. Místo očekávané přednášky na téma zkaženého kšeftu to však vypadalo, že o ní má upřímnou starost. A doufala, že v Heleapoli si už zatančí. Helga taky doufala, i když jí ta představa pořád vyvolávala bolest břicha. Bylo by hezké umět číst budoucnost z čajového šálku. Potom by věděla, že tahle cesta je ta správná. Nebo by alespoň bylo hezké ve čtení ze šálku věřit. Možná by mohla poprosit Elfrídu, aby to s ní zkusila. Měla ale pocit, že už by se takovou věštbou řídit nedokázala. Lidé potřebují konfety, aby se mohli smát, a dusivý dým, aby mohli věřit. A ona, ač romunka, byla člověk. Vyhoupla se na dřevěné zábradlí a lehce stočila svůj pohyb do kotoulu. Kopyta těžkých tažných koní dopadala na oblé valouny královské cesty. Vozy se pohupovaly a rolnička cinkala. Těšila se na konfety, ať už budou poletovat kdekoliv.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Johanz z Mallevilu Johanz z Mallevilu | E-mail | 4. června 2012 v 5:59 | Reagovat

"Říkat lidem, co potřebují slyšet? Ne, zlatíčko, tomu se říká pomoc. A někdy ta největší, jakou můžeš dát."....... To jsou i má slova.Někdy upřímnost a pravdomluvnost muže být krutá. :-)

2 hakuka hakuka | Web | 4. června 2012 v 10:46 | Reagovat

[1]: Jep, Elfrída je chytrá paní. Ale taky nesežrala všechnu moudrost světa. :-D Jen by si to ráda myslela, škatule jedna stará. :-D

3 KadetJaina KadetJaina | 4. června 2012 v 17:40 | Reagovat

Paní je filosof, že? :D
Ne, moc pěkně se to četlo, jen mi tu a tam haprovalo pár věcí. V prvním odstavci se mi nelíbilo, že tam máš dřevěné vozy dvakrát krátce za sebou. Líbila se mi ta čarodejnice, jak to hezky vysvětlila. Jooo, houby čarodějky, psychologové :-D A ještě nevím, jestli bych použila slovo komfort (3. odstavec), přijde mi mezi to všechno až moc nový, ale třeba je to jen můj pocit :-?
Jinak co mám říct jinýho než. Jééé, klásný :-D

4 hakuka hakuka | Web | 4. června 2012 v 19:20 | Reagovat

[3]: No, ona je to čarodějnice. A, světe div se, i čaruje. Jen to prostě u jednoho ukoktanýho kluka vůbec nepotřebuje. :-D
Ten komfort bych jim do pusy asi nedala, ale takhle mě tam nijak zvlášť neruší, nevím. Mezi tyhle kočovníky se nijak zvlášť nehodí, ale jelikož obývají stejný svět s přechytralými pány inkvizitory jako Lisette... Ale jo, šlo by tam napsat prostě pohodlí.
Jep, opakování slov, většinou je to tam záměr. Z vlášť u těch "houpavých částí." Ale tady to tluče do očí, máš pravdu. Měla jsem si to po sobě ještě jednou přečíst. :-)
Jinak paní doufá, že jí z toho ta oborová deformace moc nekape. Já asi prostě neumím napsat něco nehloubavého. :-D A vlastně se divím, že to vyznělo tak optimisticky. Nu, koupat lidi v průšvihu můžu jindy, tohle dítě nechám žít. Zatím :-D
Děkuju :-)

5 Šeříková Šeříková | Web | 12. června 2012 v 18:15 | Reagovat

Tuhle dobu jsem si zamilovala. Kejklíři, páni ohně a kouzelné tanečnice, které se pojí s tajemnými čarodějnicemi z jiného světa, které využívají něčeho uvnitř nás - věčného přání, co létá a hoří. Díky nim jsme, my lidé, konečně alespoň trošičku uvěřili v zázraky. I když si myslíme, že navždy zmizeli..

Jé, teď jsem si vzpomněla na svůj pokus najít patnáct nejkrásnějších slůvek na šálek čaje. Z patnácti fantazií se stalo hned čtyřicet a vím, kdo mezi nimi také zářil. Ty :-)

Já.. nevím, co bych více napsala. Kouzelné! Umělkyně s divunádhernou krajinou neobjeveného vesmíru! :-)

6 hakuka hakuka | Web | 12. června 2012 v 18:39 | Reagovat

[5]: Rozhodně je mezi nimi něco neskutečně přitažlivého, co zaměstnává lidskou fantazii a nehodlá ji pustit. Jenom je smutné, že pro tu víru v zázraky potřebujeme tohle pozlátko. Alespoň většinou. :-)

Taky mám tuhle stránku Terridy ráda, je hořkosladce kouzelná tak nějak sama od sebe. Rozhodně jsem o Helze nepsala naposledy, na to se mi  moc snadno usadila v hlavě. :-)

Děkuju, jsem ráda, že povídka  potěšila. :-)

7 Šeříková Šeříková | Web | 17. června 2012 v 10:30 | Reagovat

[6]: Ale stále lepší, než kdyby víra nebyla vůbec :-)

Tak to se budu moc těšit na další kouzla!

Není za co :-)

8 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 7. července 2012 v 22:39 | Reagovat

Souhlasím s Kadet, že to bylo super, ale občas tomu něco chybělo.

Líbí se mi tvoje práce s jazykem, je vidět, že si s ním hraješ, i když občas mi přijde, že to trošku zdržuje, zvlášť na začátku bych u takto krátké povídky použila nějaký silnější motiv, který by náhodného čtenáře přitáhl.

Taktéž by šlo zapracovat na atmosféře, svět kejklířů je úžasný, ale občas mi tam chyběla taková ta dojmová třešnička na dortu, takový ten konečný výbrus, jestli mi rozumíš. Tento pocit jenom umocňovaly občasné překlepy.

Ráda bych si se stejnými hrdiny přečetla něco delšího, třeba s propracovanějším příběhem. Musím říct, že jsem si docela početla a povídka mě příjemně překvapila svou poměrně vysokou kvalitou. :-)

9 hakuka hakuka | Web | 8. července 2012 v 16:47 | Reagovat

[8]: Jedno odpoledne a jedna myšlenka. Asi si to mělo ještě chvili poležet v šuplíku, než jsem to pustila ven. :-) Byl to takový produkt momentální nálady nebo jak to popsat. Taková miniaturní hříčka hříčka. Teď mě tam ty chyby mlátí do frňáku s razancí demoliční koule. :-D
Každopádně děkuju, od tebe pochvala vážně těší. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.