Duben 2012

Krátce o minulosti studentské aneb sova chytračí

23. dubna 2012 v 21:29 | hakuka |  Soví světonázor
I tak to sova všechno spatlala, rozebrala, řádně zkritizovala a zabalila do balíku o velikosti padesát stran a poslala vstříc svému osudu, tedy spíš vstříc tomu pánovi akademikovi vyšší šarže, co jí to má za úkol rozcupovat. Ale ne zase tak moc, aby ještě něco zbylo na oponenta. V hlavě jí zbylo spousta přebytečných informací, které je třeba řádně vytřepat, než tam způsobí nějakou vážnější psychickou chorobu. Myslím ještě něco závažnějšího než ten momentální statut pesimistického cholerického melancholika se sklony k cynismu, sebemrskačství a rýpavosti. Ten už totiž stihla způsobit ona práce jako taková.

O čem tu chci pohovořit, je jedna zajímavá věc. Tedy těch zajímavých věcí má teď v hlavě tolik, že se mi z nich asi brzo v mozku udělá "zajímavé" pyré a já skončím se slinou u pusy. Odbíhání od tématu je také zajímavá věc, kterou si teď musím řádně užít, když mi jednou nehrozí, že mi vedle přistane červený komentář "upovídané." Zajímavá věc. Ano, u té jse byla. Napínám vás? Ne, umíte si přečíst nadpis. Zahrabala jsem se do knih plných pojmů jako inteligence, proletariát nebo existencionalismus. Ne že by to nebyly zajímavé věci, ale historické drby, o kterých tu hodlám pohovořit, jsou přeci jenom tak nějak lidsky zajímavější.

Věděli jste například, že takový ctihodní klerikové (studenti středověkých univerzit) se obvykle na nováčka ve svých řadách nejprve vrhli, pořádně ho ztloukli a vydrhly mu pusu i celé tělo? Říkali tomu iniciační rituál a údajně to mělo onoho klučinu zbavit vesnické obhroublosti, těch ošklivých rohů a zubů, co si z domu přinesl. Teprve potom se mohl stát oním pravým a nefalšovaným klerikem, ctihodným diskutérem v rukavičkách bojujícím mocí pera o srdce dámy. A také jedním z těch grázlů, co se po večerech bavili tím, že běhali po městě a strhávali obchodníkům vývěsní štíty. Ty si potom střádali na své univerzitní loučce, kde kolem nich tancovali po nocích indiánské tance, občas se zvrhávající v cosi mladistvým nepřístupného. Problém byl totiž v tom, že klerici byli techcicky duchovní, a tedy podléhali církevním soudům. Místní samospráva na ně prostě nemohla a ta tlupa mladých výrostků toho jak se patří využívala. V jednom případě to dokonce došlo tak daleko, že se dav rozzuřených měšťanů vrhl na tři studenty a na místě je odsoudil a oběsil. Potom je, jako řádné oběšence, zakopali za hřbitovní zdí. A to byl v té době celkem průšvih, protože tam patřili jen sebevrazi a popravení, kterým místo na onom světě beztak nepříslušelo. Slovutnou univerzitu to zvedlo ze židlí. Zahájili sérii stávek a protestů, kdy univerzitní mistři odmítli vyučovat a odvolávali se na prastará univerzitní práva. Nakonec po, tuším, několika měsících dosáhli svého. Ty tři nebožáky, na které už tou dobou určitě nebyl hezký pohled, vyhrabali, vystavili do čela průvodu a spolu s rektorem a jinými špičkami univerzit se vydali na triumf městem aby je poté znovu pohřbili se všemi poctami. Tři vandali a zlodějíčky proměněné v hrdiny. Dnes tahle akce nese slovutný název "Univerzitní bouře" a řadí se tak po bok svým kolegům uskutečněným za ideály a kde si cosi. Ne že by ta verze z ideály byla kdovíjak slavná, ale... nepřijde vám to úchylné?

(Jacques Le Goff - Intelektuálové ve středověku, jen tak pro ukojení mých akademických deformací)

Snad nejste zelení rasisté!?

17. dubna 2012 v 22:45 | hakuka |  Tvořivý koutek
Příjde den, kdy bubu moct napsat všechny ty články, co mi leží v hlavě. Příjde den, kdy to odmítnu udělat, protože budou až příliš zavánět tématem mé bakalářské práce. Přijde den, kdy mi určitá slova nebudou způsobovat překyselení žaludku a já začnu oblažovat blogový svět svými pracně nabytými vědomostmi. Ale teď už k tomu dnešnímu dni. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu a výsledkem byla spousta zmačkaných papírů a tenhle zelený a ne neznámý pán. Mám pocit, že oproti Ginně je to tak trochu návrat k omalovánkovému stylu. Ono ale nakreslete si orka tak, aby nepřipomínal podivnou kreslenou karikaturu. Nic proti orkům, pochopitelně. Jsou to jistě velmi moudrá a duchaplná stvoření, zvlášť když kolem sebe máchají sekyrou. To jim hned připíšete několik Nobelových cen včetně té za jadernou fyziku.
Mág Mák, synáček orčího šamana, který se vydal do světa učit se magii, je jedním z hlavních postav Tchoří ságy. Diblíkův dokonalý pán, který moc dobře ví, za který konec se drží kouzelnická hůl. A to už něco znamená! Jeho rameno je Diblíkovou pozorovatelnou, paže potom štítem před nepřáteli. Když přemýšlí, drbe se na bradě a vytváří si tak zatím nerozeznatelnou lysinku ve své skvostné bradce. Co není přikované, může být jeho, a požáry, ty hasit netřeba. Umění oheň rozdělat přeci naprosto postačí!

Na podpatcích snad i do bažiny!

5. dubna 2012 v 17:29 | hakuka |  Tvořivý koutek
Být slečinkou je činností nesmírně namáhavou. Musíte si neustále hledět cípu své sukně a čistoty svého límečku. Potom se objeví nějaký ten ohavně ohavný zloduch, kterého musíte zabít, a veškerá snaha přijde vniveč. Krutý to svě mladých dam! Slečna Ginna spadá do oné prazvláštní kategorie slečinek, kterým vždy nabytá pistole u pasu vůbec nebrání v tom chovat se roztomile. Dokáží vystřelit jednomu mozek z hlavy až s neskutečnou grácií a elegancí. A když už mluvíme o té hlavě, Morthy, to je kapitola sama pro sebe. Ne každý má za společníka létající lebku, jejíž přítomnost je v šemi okolo okázale ignorována, protože spadá do kategorie "To-prostě-není-možné!" Opovažte se vypustit z pusy jedinou ošklivou poznámku! Je to ta nejroztomilejší lebka, jakou jste kdy měli možnost vidět, a když se k ní nebudete chovat dostatečně mile, už ani žádnou nikdy neuvidíte!

Není druid jako druid

4. dubna 2012 v 23:33 | hakuka |  Tvořivý koutek
Fantasy svět je kruté místo. plné nebezpečných předsudků. I velemoudrý lord Diblík si kdysi myslel, že druidi jsou prošedivělí pánové s holí, šiškami ve vlasech a dlouhatánským plnovousem. Už se mu ale naštěstí povedlo prozřít. Jakl se mu to podařilo? Důvodem jest jedno zrzavé a od pohledu křehké stvoření. Má kulatý obličejím plný pih a táhne jí sotva na osmnáct. Angela je prostě od pohledu k poňuchňání. Tedy... když se zrovna nerozhodne bránit les. To potom blesky jen lítají. Zatím se spíš kořínky jen ovíjejí. Větru ani dešti poručit neumí.
Má slabost pro všechno chlupaté, roztomilé a s řádně dlouhými zuby. Světu lidí ale prostě nerozumí a postupně nabývá přesvědčení, že vlastně ani rozumět nechce. Má moc přesložitělých kliček a spravedlnost, ta mu prostě skřípe.
pozn. Ano, kreslotvorné cukání v prstech mě ještě neopustilo. A ne, tu sebemrskačskou větičku o tom, co bych dělat měla a neměla sem psát nebudu. Já totiž půjdu číst důležité pány, ale jako vážně!

A je tady zase...

3. dubna 2012 v 13:07 | hakuka |  Tvořivý koutek
Napsala bych, jak strašně bych se měla učit, ale je to plýtvání pixely. Hups, právě jsem ty nebožáky zaplácla, nevadí. Budu se uklidňovat myšlenkou, že na internetu už visí zbytečnější prohlášení. Mozek zahájil prostestní stávku a na víčkách mi pořád leží takový lehký obláček spánku, vytvářející pod očima nafialovělé stíny. A to pořád nic nedělám, přátelé. Dokonce si po nocích čmárám postavy ze svých alternativních světů a přes den s nimi zabíjím diplomaty nebo bojuji za práva rozplácnutých veverek. Uvažuji o příslibu dalšího Tchoře, ale sliby chyby, tak budu zatím asi mlčet a potom neskutečně překvapím i sama sebe.
Zamrznutí jistých mozkových závitů pod přílivem informací zřejmě způsobuje, že na žádné rádoby intelektuální články nemám sílu. A konkrétně na slovo intelektuál začínám mít silnou alergii projevující se prudkou vyrážkou sprostých slov, kdykoliv ho slyším. (Stejně jako na slova kapitalismus, socialismus, komunismu, proletariát a elita, ale ty tu používat nehodlám.) Ale kreslit, to by mi šlo. Můžu uvolnit zatuhlé závity a zbavit se tak onoho prapodivného stavu "Cítím se jako po flámu, ačkoliv jsem už týden jen na zeleném čaji." Dobře, tak zlé to z tou abstinencí zase nebude. Jsem přecijen filosof ve výcviku!
Jedno pozitivum to ale má. Možná se v tomhle ponurém předstátnicovém čase i naučím pořádně kreslit. Můj poslední pokus o upíří mrchu honosící se jménem Lyraine a šlechtickým přídomkem má snad i konečně úměrně velkou hlavu vůči tělu, což považuji za svůj osobní úspěch. Tak tady je, mrcha jedna arogantní.
Někdo by jí měla konečně zase strčit na chvíli do nějaké temné kobky, aby se přestala tvářit, že jí patří celý svět. PJ??! I když... koho by za tu vzdychající potvoru potom bavilo hrát, že?

Asi se pustím do trochu reálnější verze tchoří družiny, aby ji náhodou nenapadlo si stěžovat, že ji zanedbávám.