Hráči na pravdu

19. března 2012 v 14:38 | hakuka |  Soví světonázor
Dobrý den, dámy a pánové. Jsem ten pán z titulky a zahrajeme si hru. Já budu dělat, že se to, o čem tu budu psát, vážně stalo, a vy budete dělat, že mi to věříte. Bude to krásný oboustraně prospěšný vztah, který umožní zažít něco jiného mně i vám. Jak jinak si myslíte, že tahle věc s literaturou funguje? Jak jinak umožnit obrovským tříhlavým stvůrám aby křižovaly oblohu. Jak zaplavit svět temnými nočními potvorami s tváří gentlemanů a dlouhými špičáky? Zahrajeme si tu malou hru na pravdu. Slibuji, že vám vysvětlím, jak mohl hrdinovu kočku zabít letící pomeranč. Jen trochu trpělivosti, prosím. Bez hromady napětí by to přeci nebyla žádná hra.
Znáte ten příměr s velkými pojmy a tenisákem. Opakuji ho tak často, že už bych si vážně měla najít nějaké jiné podobenství. Kdyby jen tohle tak nesedělo. Pohazujeme si s velkými pojmy bez vysvětlení, o kterým přece všichni víme, co znamenají. Ten lhář, to je ale zmetek. Vtip je v tom, že mezi stránkami knih, a zdaleka ne jen mezi těmi fantastickými, si my i sám autor vzájemně lžeme do kapsy a náramně se u toho bavíme. Kam se poděl onen velký pojem? Člověk lež potřebuje, aby se vytrhl z každodenní nudy. Potřebuje věřit, že se ty velké a nekaždodenní věci staly. A někde vzadu v hlavě pořád ví, že je to lež. Nevěřte štítkům "Podle skutečných událostí." S takovou skutečnou událostí se dá pohazovat jak s těmi pomeranči, co zabili kočku. (Ha! Nový příměr, všimněte si!) Pořád tam někde bude ta záležitost s velmi náhodnými setkáními, stopami náhodně cvrnknutými o hrdinův nos a vůbec spousta, spousta náhod. Ne, v téhle hře náhody neexistují. Jimi si jen autor značkuje cestičku ke svému cíly a zaslepuje cestičky, které by snad mohly vést k odhalení té jeho velké habaďůry. Jak jinak by mohl fungovat svět. kde se prase mění v psací stůl a nebe křižují potvory, které by podle všech fyzikálních zákonů nikdy neměly být schopny odrazit se ke skoku? Jednoduše. Stačí ohromit hlavního hrdinu natolik, že se na to prostě nezeptá. A svět drží, nikde ani smítko pochybnosti. Tak ať si létají, potvory jedny!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Knedla Knedla | Web | 20. března 2012 v 0:44 | Reagovat

No, ale vždyť křižují.. :-D a jakej nadělají randál, šutry jedny plechový..
Přečetla jsem tolik knih, že už čtu jen ty, které jsou nejméně předvídatelné, a maximálně originální, mým jediným omezením je ta potřeba interpunkčních znamének (čímž se loučím s několika americkými autory), nevěřím těm kouzelným věcem od té doby, co se mi v 10 letech nepovedlo (smůla) zdvihnout vlastní vůlí zrnko prachu :'-(. Ale ta atmosféra kolébající a vyvolávající všechny ty pohádky před spaním a schopnost vykouzlit mi v hlavě západ slunce kdykoliv mám chuť.. je neodolatelná.

2 hakuka hakuka | Web | 20. března 2012 v 2:02 | Reagovat

[1]: Jep, interpunkční znaménka jsou taky něco, s čím se prostě nemůžu porovnat. Respektive jejich absence. Mám tendence klesat s dechem v místě tečky. Když se nedostaví, akutně mi hrozí udušení. :-D (Nehledě na fakt, že člověk, kterému dochází dech, opravdu nemá šanci vnímat obsah textu.) :-x
Hm... budu si muset zjistit, jak že se to vlastně ty plechové obludy dostanou do vzduchu. Třeba mě někdy přepadne šílenství a budu chtít psát o dracích. I když... představa draka s ohněm nevycházejícím z tlamy, ale z křídel, je vážně divná, to se neujme...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.