Březen 2012

Hráči na pravdu

19. března 2012 v 14:38 | hakuka |  Soví světonázor
Dobrý den, dámy a pánové. Jsem ten pán z titulky a zahrajeme si hru. Já budu dělat, že se to, o čem tu budu psát, vážně stalo, a vy budete dělat, že mi to věříte. Bude to krásný oboustraně prospěšný vztah, který umožní zažít něco jiného mně i vám. Jak jinak si myslíte, že tahle věc s literaturou funguje? Jak jinak umožnit obrovským tříhlavým stvůrám aby křižovaly oblohu. Jak zaplavit svět temnými nočními potvorami s tváří gentlemanů a dlouhými špičáky? Zahrajeme si tu malou hru na pravdu. Slibuji, že vám vysvětlím, jak mohl hrdinovu kočku zabít letící pomeranč. Jen trochu trpělivosti, prosím. Bez hromady napětí by to přeci nebyla žádná hra.
Znáte ten příměr s velkými pojmy a tenisákem. Opakuji ho tak často, že už bych si vážně měla najít nějaké jiné podobenství. Kdyby jen tohle tak nesedělo. Pohazujeme si s velkými pojmy bez vysvětlení, o kterým přece všichni víme, co znamenají. Ten lhář, to je ale zmetek. Vtip je v tom, že mezi stránkami knih, a zdaleka ne jen mezi těmi fantastickými, si my i sám autor vzájemně lžeme do kapsy a náramně se u toho bavíme. Kam se poděl onen velký pojem? Člověk lež potřebuje, aby se vytrhl z každodenní nudy. Potřebuje věřit, že se ty velké a nekaždodenní věci staly. A někde vzadu v hlavě pořád ví, že je to lež. Nevěřte štítkům "Podle skutečných událostí." S takovou skutečnou událostí se dá pohazovat jak s těmi pomeranči, co zabili kočku. (Ha! Nový příměr, všimněte si!) Pořád tam někde bude ta záležitost s velmi náhodnými setkáními, stopami náhodně cvrnknutými o hrdinův nos a vůbec spousta, spousta náhod. Ne, v téhle hře náhody neexistují. Jimi si jen autor značkuje cestičku ke svému cíly a zaslepuje cestičky, které by snad mohly vést k odhalení té jeho velké habaďůry. Jak jinak by mohl fungovat svět. kde se prase mění v psací stůl a nebe křižují potvory, které by podle všech fyzikálních zákonů nikdy neměly být schopny odrazit se ke skoku? Jednoduše. Stačí ohromit hlavního hrdinu natolik, že se na to prostě nezeptá. A svět drží, nikde ani smítko pochybnosti. Tak ať si létají, potvory jedny!

Pan Alchymista

15. března 2012 v 4:21 | hakuka |  Tvořivý koutek
Už jsem to zmiňovala, ale pro jistotu to ještě zopakuji. Neumím kreslit nic pohlaví mužského. Potím se s tím, nadávám u toho a krmím odpadkové koše ve velkém. Ovšem nedávno z oněch úmorných snah a za pomoci spousty a spousty pomocných obrázků vzniko něco, co se dá přinejmenší za osobu pohlaví mužského považovat. Tak hurá se s tím někde pochlubit, než si to mé sebekritické já rozmyslí. Druhá postava z rozepsané povídky, která nedá mé ubohé jistě bakalářským směrem zaměřené hlavě spát. Shodné obličejové rysy s postavou předešlou nehledejte. Nemají tam být.
Gaubert Brummel mistr alchymista, protivný pavouk a cynický mizera. Má svá tajemství a obecně má za to, že je do nich každému zvědavci velké houby. Rád by zcela po vzoru jistého modrokožce s bílou čepičkou tvrdil, že nemá rád vůbec nic a vůbec nikoho. Ovšem fakt je ten, že těch věcí, na kterých mu záleží je víc než dost. Neopovažujte se mu šlapat na kuří oka. Skončíte chroptící pod stole, útrpně umírající na následky požití nějakého velehnusného jedu. Pokud tedy nejste jeho nezvedená dceruška. Ta má uděleno několik čistě sentimentálních výjimek.

Spona do vlasů, tužka za ucho

11. března 2012 v 17:23 | hakuka |  Soví světonázor
Když si sova stáhne vlasy do spony, je to jasný signál. Potřebuje se zatraceně soustředit. Obvykle je nechává jen tak nezřízeně poletovat kolem hlavy a o směr jejich letu stejně jako o směr svých myšlenek se dvakrát nestará. Ale potom přijde jedna chvíle a začne jít do tuhého. To je okamžik pro pořádně silnou sponu. Spoutat vlasy, spoutat myšlenky. Nasměrovat je tím správným směrem a jen doufat ve zdárný výsledek. Kéž by to s myšlenkami bylo jako s vlasy. Ty už třetí den nosím stažené za uchem, ale myšlenky se ne a ne řídit jejich příkladem. Pořád poletují. Chtějí kreslit a tvořit. Přeletají od jednoho k druhému, ale k tomu správnému směru pořád jen tak chvilkově odpočují. Ošklivé to roztěkané myšlenky! Přitom už ten fakt s vlasy a tužkou za uchem by jim měl dát signál, že tady přestává legrace. Kolegové Patočka s Heideggerem se už třesou tak mohutně, až mi celý stůl začíná vibrovat. Sartre mi včera dokonce zcela záměrně a záškodnicky spadl na nohu. Až to udělá onen zmíněný Patočka, bude to bolet. To už je mi totiž pořádný vražedný nástroj. Dává slovnímu obratu "praštit věděním" úplně nový rozměr. Sovičko, sovičko... i bohémům jednou začne tikat termín. A vlasy za uchem, ty jsou signálem. Jen kdyby milá přemoudřelá sova věděla, že si zase neukousla moc velké sousto a že ty nebohé vlasy netrýzní jen pro nějaké pochybné plácání bez výsledku. K čemu je či není toužiti se stát titulovaným BlbCem?

Děvče s chutí karamelu

9. března 2012 v 13:40 | hakuka |  Tvořivý koutek
Skoro by se zdálo, že nekreslím v podstatě nic jiného než své literární potvory. A ono je tomu vskutku tak. Ne že bych někde přišla o schopnost jen tak si bez rozmyslu čmárat. Spíš má moje hlava ve chvílích, kdy by se měla technicky starat o psaní bakalářské práce, tendence utíkat do cizích světů a potom nedá pokoj, dokud ony představy nehodím na papír. Pánové psychlogové by se měli zcela vážně zamyslet nad otázkou, proč lidský mozek vyvíjí kreativní aktivitu jen když se po něm chce tvrdá dřina a ne snílkovství. I když dobře, zas tak moc se té kreativitě nebráním.

Elisabeth (Lisette) Brummelová, pravá dcera svého otce, paličatá, svéhlavá a racionální. Když se zakousne, už nepustí. Říkává, že svět je jako karamela od Madame Petty, zabalená v bleděmodrém papírku. Jen ještě nevymyslela dostatečně výstižnou druhou část téhle metafory. Ale karamely, ty jsou prostě základ všeho. O tom žádná!

Zpověď jednoho líného spratka

1. března 2012 v 12:49 | hakuka |  Soví světonázor
Za poslední týden jsem se dozvěděla spoustu věcí. Že jsem líný spratek a pijavice byla jen jedna z nich. Pěkně děkuji, milý pánové tam nahoře. Dám si ten titul za rámeček a pověsím si ho nad postel. Bude to totiž možná jeden z posledních, který dostanu takhle hezky zadarmo jen za své vlastní kvality a ne za těžce vydřené peníze svých rodičů. Tedy, vlastně... oprava. Moji rodiče totiž taky musí něco jíst.
Zařekla jsem se, že nebudu psát o školném. Dokonce jsem to ošklivé slovo nechtěla ani použít. A přece mi tam ta potvora vyskočila tak nějak sama. Cpe se všude a bere místo na slunci mnohem důležitějším věcem. Aby bylo jasno, nejsem proti školnému. Věřím, že by systém, který by ho zahrnoval, mohl docela dobře fungovat. Pokud by tedy zahrnoval i systém stipendií, sociálních i prospěchových a hlavně pokud by na téhle planetce plné pokřivených lidiček někdy něco fungovalo podle ideálního plánu. Pokud by s ním přišla i motivace, pokud by těch pár chechtáků šlo někam, kde nebudou jen ubohou kapkou v moři rozpuštěnou kdesi v nerozeznatelnu. Ano, mohlo by to fungovat, ale nemusím vlastnit věšteckou kouli, abych věděla, že nebude. Protože lidi jsou lidi, protože ta celá šaškárna zahrnuje i pár dalších dobře placených míst na zaplácnutí a protože celé vysoké školství je podfinancované tak, že je pár našich tisíc vážně nevytrhne. Zato nás vytrhne, a to tak, že solidně.
Ale tak dobře, oškubejte si nás jako kuřata. Stejně nás s tímhle obecným názorem na vzdělání skončí polovina v klimatizovaných kójích mžourající do tabulek. Politolog, archeolog, ekonom. Bude nám to k ničemu. Ono totiž jádro pudla bude někde jinde. Je pomalé a plíživé a to, že jsme paranoidní, neznamená, že po nás nejde. Připravuje si půdu a hloubí cestičky. Jeden nemusí být pisálek, aby pochopil, co může znamenat ta pověšená puška na zdi. Chtějí nám přistřihnout křidélka, vážení!
Nechci házet špínu ani obviňovat vlastně kohokoliv. Na to mám přes veškerou snahu pořád málo informací. Jen mi přijde zvláštní postup, kdy jistí pánové ze zhora nikoho neinformují a nadávají na nedostatek informovanosti zároveň. Nemluví, do diskuzí ani nelezou. A když už přijdou, ohání se pokaždé něčím scela novým a staré, diskutanty prostudované, zavrhnou.
Tvrdí, že chtějí navrátit vzdělání hodnotu. A snad proto se snaží zvýšit kontrolu nad státními, v rámci možností fungujícími školami, místo toho, aby se nejprve zaměřili na ten šílený stroj na tituly jménem školy soukromé. Ne že by státní školy byly v pořádku. Problém bude ale spíš v postoji lidí, ne v systému samosprávy. Tvrdí, že se musí šetřit a snad proto chtějí zakládat nové rady a schvalováním jednotlivých oborů pověřit agenturu, za jejíž služby jí bude škola platit. Nevím, co vidí ostatní, ale já svým naprosto spratkoidním a nevděčným okem vidím pravý a nefalšovaný český tunel.
Tenhle tunel je ovšem opravdu exkluzivní. Má spoustu cestiček a bočních vrátek. Když se do toho zapojí pár šikovných, českých ručiček, můžete se s ním prokopat klidně do srdce univerzity. Pár jich odstřihneme a pošleme ke dnu, pár jich bude produkovat jen titulované blbce, jejiž funkci ve společnosti ještě nikdy nikdo neobjasnil. Tu dáme nějakého toho človíčka z velké firmy, sem nastrčíme pana agitátora... Ještě je ta hláška o akademických svobodách jenom fráze? Jeden nevděčný spratek ve věku některých matek si to nemyslí. A bojí se, opravdu se bojí. Moc rád totiž čte staré knížky, hodně přemýšlí a má kinematografií vypěstovaný talent na představy apokalyptických rozměrů. A zrovna na tuhle organizovanou nejistotu jsem těch knih asi přečetla přespříliš. Mohlo by to být všechno krásné a fungující. Copak ale přerostlí nevděční spratci věří na pohádky?

Hradecké studentské hnutí 2012