Únor 2012

Ta malá a roztomilá

23. února 2012 v 18:29 | hakuka |  Tvořivý koutek
Předem upozorňuji, že vím, že tenhle portrét má spoustu chyb. Je jich mnohem víc, než by snad bylo zdrávo. Ale i přes to se mi na něm i po tom necelém měsíci, co mi leží ve virtuálním šuplíku, pořád něco líbí. To znamená, že ten mrzák prošel a je vhodný k vylovení. Je to vpodstatě můj první pokus o malování ve photoshopu. Od té doby jsem se snad malinko zlepšila.


Lady Lyraine, věčně se šklebící mrcha s labutí ve znaku, upírka, nekromancerka a ve své podstatě strašně milá holka. Ne, tak ne... tohle jí nikdo nesežere. K jejím koníčkům patří pitvání všeho živého a neživého, čtení ultra tlustých knih, masochismus kombinovaný se sadismem a hra na lyru. Má slabost pro čokoládu a krevní střik "Zchudlý šlechtic ročník 1278." Jednou skutečně zjistí, kde že se to nachází ten vrchol lidského cynismu.

Proč se filosof píše se S

22. února 2012 v 16:33 | hakuka |  Soví světonázor
Možná budete namítat, že ta chytrá knížka jménem "Pravidla českého pravopisu" říká něco jiného, že zcela dle pravidel demokracie není rozdíl mezi filosofem a filozofem. Možná řeknete, že je to prostě postupný vývoj jazyka, který má ve zvyku ošklivá cizí slova ohýbat, aby mu šla hezky vyslovovat i když jsou tak ošklivě cizí. O to ale vlastně vůbec nejde. Nezáleží na tom, co říkají pravidla nebo pánové lingvisti. Vtip je někde mezi řádky. V tiché kultivovanosti malého oblého s oproti hrubému z, písmenku vhodnému k vyškrábání do jakéhokoliv povrchu kordem po vzoru Zorra mstitele. Vtip je v tom, že Sofia je krásné jméno znamenající moudrost. A že filosof je tvor toužící po té malé křehké Sofii spíš než po Zorrovi. Nezaměňovat s pedofilem, to jsou zase jiné případy hledání křehkosti.
Škola, chytré knížky i chytří pánové vědátoři mluví o pravidlech a výjimkách. Vklíní je člověku do hlavy jako soustavu branek, zdí a malých dvířek. Co nám už neřeknou, je jak mezi tím bludištěm proplouvat. Neřeknou nám, že je Sofie kouzelnější než Zorro, že pod soustavou písmenek se skrývá pocit. Nedozvíme se od nich, že ona pravidla a výjimky tu nejsou, aby nás omezovaly, ale aby daly světu tvar. A onen tvar se stává složitějším, čím hlouběji postupujeme učebním žebříčkem. Přibývají branky a průchody i na místech, kde byste je nečekali. Až je spodivem, že ty prapůvodní kontury světa uložené kdesi nad učebnící Prvouky stále drží.
A někde mezi tímhle bludištěm je pořád rozdíl mezi filosofem a filozofem, mezi maličkým a drobným, mezi Zorrem a Sofií. Nejde popsat a definovat už vůbec ne. I kdyby všichni učitelé i sami slovutní filosofové strávili jeho vykládáním hodiny, nic nevysvětlí, jen způsobí ze zoufalosti díru do tabule vlastní mozkovnou. Tedy za předpokladu, že by ten rozdíl viděli a viděli ho stejně jako jedna soví maličkost. Tomu by se říkalo opravdová náhoda! A to je možná ten důvod, proč rozdíl mezi filosofem a filozofem chybí ve školních osnovách. Nejde vysvětlit. Oficiálně prostě není. Takové rozdíly i ostatní životní kouzla se prostě musí prožít, osobně a nezastupitelně. A o to větší průšvih potom bývá, když člověk tuhle důležitou lekci zaspí. Ono k čemu je vám dokonale propracované bludiště bez té myšlenky, že tam někde bude poklad?

TT Co nás ve škole nenaučili

Asi jsem mimozemšťan

13. února 2012 v 21:18 | hakuka |  Soví světonázor
Když se narodíte se sovíma očima a s hlavou plnou otázek bez odpovědí, musíte si zvyknout na jedno. Jste divní. A být divný je veskrze pozitivní charakterová vlastnost. Jsem ráda divná, ano, vážně. Vcelku si na své divnosti zakládám. Nic to ovšem nemění na tom, že být divnou hříčkou přírody je někdy kříž. To když si takhle zajdete podívat se po obchodech a vyvíjíte tak činnost naprosto běžnou, můžete se velmi snadno stát místní atrakcí.
Ano, dámy a pánové, podívejte se z jedné strany, podívejte se z druhé strany, jsem děvče. Jako děvče mluvím, jako děvče píšu. Chodím v dámském kabátku se šáličkou, kabelkou a v kozačkách. Na hlavě mám studentský baretek a roztomile se usmívám. Ano dámy a pánové, ráda a pořádně nahlas se v obchodě s PC hrami rozčiluju nad situací polonahých elfek. Řeším tam příhodnost, s jakou se jim během prvních pěti minut ozbrojeného střetu zapíchne do odhaleného břicha meč temně temného oplátovaného záporáka. "Čvacht!" To je to opravdu tak divné? Teď nemluvím o elfkách s odhaleným pupkem. Ty totiž zcela jistě divné jsou.
To je opravdu taková podivnost, že přijde děvče k regálu, otočí krabici s PC hrou a prohlásí: "Jo, tak přesně z tohohle by mi počítač spáchal rituální sebevraždu,"? Opravdu je nutné, aby veškeré návštěvnictvo onoho obchodu na onu holku civělo, jako by právě vidělo létající talíř? Podotýkám, že jsem nemluvila jen tak do regálu, ale ke své drahé polovičce. Za povídání si s regálem bych si ty vyděšené pohledy možná i zasloužila. Copak jsou všechny holky, které hrají počítačové hry, ve skutečnosti převlečení dvanáctiletí chlapci s tlustými obroučkami a tváří plnou uhrů? Jsem ráda divná, ale přijde mi trochu přehnané, abych byla považována za nějaký hodně vzácný exemplář v ZOO jen pro to, že vím, co je to RPG a řasenka zároveň. Jsem holka. Mám ráda chlupaté králíčky, nosím kabelky a střevíčky a taky vím, že si ve Warcraftech musím nechat elfí lučištníky hezky někde stranou, jinak mi z nich tlupa orků nadělá sekanou. Používam slova obouručák i kondicionér. A zrovna na tomhle mi nepřijde divného vůbec nic.

Síťka na motýly

4. února 2012 v 16:59 | hakuka |  Soví světonázor
Štěstí? Co je štěstí? Muška jenom zlatá... To říká klasik a my mu přikyvujeme asi pro tu jeho klasičnost. Potom, inspirování metaforou, vezmeme síťku na motýly a pustíme se do lovu. Ovšem štěstí, to je potvora. Schovává se kdesi mimo dosah naší síťky a potom najednou, zcela znenedání sedne na blba. A nám, neúnavným lovcům, najednou zbydou jen oči pro pláč. Měli jsme špičkové vybavení, lov cvičili s pomocí hory chytrých příruček a přece nám štěstí uletělo. Jaká nespravedlnost! Ten již zmíněný blb měl síťku samou díru, ani mávat s ní pořádně neuměl a ta potvora zlatavá mu prostě sedla na rameno. Co je to potom za férový lov? Skrčíme se do tmavého koutku i se svou špičkovou síťkou a začneme nahlas vzdychat. A nebo že by přeci jenom? Koutkem oka zahlédneme zlatavý záblesk a síťka se rozmáchne vzduchem. Udělá to znovu a znovu. Ale ne, štěstí už je dávno pryč. Zmizelo ještě před prvním dopadem síťky. A tak si sedíme dál v tom tmavém koutku a občasným mácháním síťkou protahujeme ztuhlé svaly. Jen doufáme a zoufáme. Jako by nám snad nikdo nevysvětlil, že štěstí se zuřivým mácháním neloví. Není to totiž žádný nohatý hmyz, toliko k významu metafory. Mizí, objevuje se a poblikává. Honit se za ním a potom si v koutku zoufat je asi stejný nesmysl jako hledat onen pomyslný poklad na konci duhy tak, že začnete kopat u kopce za vesnicí. Pravděpodobnost, že ho tam najdete, je závratná. Štěstí přece sedá na blba a vy jste se právě takovým stali. I když to zuřivé máchání krumpáčem... Ne, asi ne. Moc to připomíná síťku na motýly.
Když o tom tak přemýšlím, doufání a zoufání je možná lidem přirozenější než ona honba za štěstím. Tráví jimi totiž mnohem víc času než samotným lovem. A jen o stupínek méně času tráví označováním "šťastných blbů" kolem. Proč se jen člověk neumí místou pláče v koutku nebo honění se za čímsi nepolapitelným prostě zastavit a dělat něco pro věc samu? Ono by pak totiž štěstí přiletělo. Byl by to ten zapálený záblesk v očích, tetelivá radost způsobená chozením po obrubníku. Co jiného by to mělo být? Inu, asi v sobě máme nějaký ten pozůstatek dávných lovců a sběračů a to máchání a číhání si prostě odpustit nemůžeme...

TT Zoufalství