Tchoří deníky 6 - Jak tchoř hořkosladkost vítězství poznal

19. ledna 2012 v 1:40 | hakuka |  Tchoří deníky
A je tady zase, kluk jeden chlupatá. Diblík, tchoří válečník bez bázně a hany, komentuje, soudí, posuzuje a drápky má řádně ostré. Už to není vykulené klubíčko bílé srsti. Snad mu někde vzadu v hlavě začíná docházet, že ono to s tím světem dvounohých nebude tak růžové. A nebo že by ne? Že by opravdu jen popisoval, jak mu svět pod rukama leží a běží?




-0-

Kostlivci se doklepali. Temná magie, která je držela v oné skřípějící celistvosti, přestala působit ve chvíli, kdy jim můj pán oddělil hlavu od těla. Zlomení krčních obratlů vydává celkem ošklivý zvuk, kdybyste to chtěli vědět. Můj pán si pohybem zkušeného válečníka otřel ze sekery kostní moučku a zvedl svou hůl.
"Strážci poraženi, teď si jít pro odměna," řekl potom a v očích se mu chtivě zalesklo. Angele se do tváře vrátila alespoň nepatrná část barvy. Odstoupila od stěny a opatrně pohlédla na onu spoušť.
"Jen aby stála za to," podotkla skepticky. Bylo na ní vidět, že se jí to místo pořád dvakrát nezamlouvá. Přes to, že hrozba pominula, její oči se toho ustrašeného pohledu nezbavily. Možná, že jí byl prostě vlastní.
Za onou zákrutou však žádný další vrah se sekerou nečíhal. Otevřel se nám pohled do prostorné jeskyně s poměrně nízkým stropem. Můj pán si musel sejmout z hlavy klobouk, aby jím nedrhl o jeho kamenný povrch. Uprostřed jeskyně stál vyvýšený katafalk, na kterém cosi leželo. Bylo to velké a evidentně kostěné. Angela jen pohlédla na onu věc, na mého pána a zase zpět a zalapala po dechu.
"Ne, jdeme pryč," řekla pevně.
"Ty nemít žádná smysl pro dobrodruh," zamračil se na ní můj pán a udělal pár kroků směrem ke katafalku.
"Copak nevidíš, že je to Ork? Jestli se tohle zvedne, je s námi amen," řekla. Můj pán přistoupil ke katafalku a zamyšleně se podrbal na bradě.
"Ne, tohle nebýt hrobka. To já poznat."
"Jistě, že to není hrobka. Jestli vám tedy z hrobek padlých nečpí temná magie jak z pár dní uleželého kozího sýra," mračila se Angela a evidentně odmítla udělat dál byť jediný krok. Potom se náhle zarazila a chvíli se tvářila, že naslouchá něčemu, co nikdo jiný nemá šanci slyšet. Nahlas si odfrkla.
"Ano, opravdu jsem mluvila o kozím sýru," řekla najednou. Můj pán udiveně zamrkal a paní Angela mu ukázala kamsi k hraně katafalku. Byla tam opřená hůl. Musel jsem konstatovat, že ačkoliv jsem se naučil mít pánovu hůl z naplaveného dřeva ve velké úctě, tahle vypadala vážně parádně. Nahoře měla obrovský fialový krystal precizně vybroušený do hladka a rukojeť z jakéhosi stříbřitého kovu měla posázenou dalšími kameny o nic méně třpytivými. Pánovi se při pohledu na ni rozzářily oči.
"Budeš mě urážet, klacíčku?" pokračovala paní Angela ve svém podivném monologu.
"… Opravdu? A co mi uděláš? Sešleš na mě hromy a blesky takhle hezky opřený o kus šutru?… A ten tvůj pán je kde? …" Začal jsem si znovu připadat, že mým velkým hrdinům (ano, po té záležitosti s kostlivcem jsem začal za hrdinu považovat i paní Angelu) prostě muselo přeskočit. Vyskočil jsem na katafalk a opatrně prolezl orčí pánví. Ať jsem čenichal, jak jsem chtěl, pořád jsem cítil jen hůl z kovu a broušeného kusu kamene. Můj pán se vědoucně uculoval a paní Angela zasypávala onen kus kovu celou kupou štiplavých poznámek. Ano, ti dva evidentně mluvili s holí. Opatrně jsem do ní strčil čenichem. Lehce se zakývala, jak by to měla udělat každá řádná kovová hůl. Vzápětí jsem poplašeně uskočil. Hůl se znovu zakývala, avšak tentokrát to nemělo s mým čenichem nic společného. Udělala to znovu a já urychleně vyhledal úkryt za orčí stehenní kostí. Ozvalo se tiché "Puk," a jeden ze zářivých kamenů vtepaných do rukojeti praskl v půli. Angela jen zavrtěla hlavou.
"Myslím, že jsem tomuhle klacíčku právě přivodila hlubokou depresi," prohlásila zamyšleně. Můj orčí pán se podrbal na bradě. Vážně by měl uvažovat o možném riziku vzniku lysinky.
"Ty jí rozbít," řekl dotčeně můj pán.
"Ona se rozbít sama. Navíc je to jen jeden krystal," podotkla Angela. Můj pán se znovu poškrábal kdesi na své černé bradce a zamyšleně po holi sáhnul.
"Líbí se mi. To být moje nová hůl," řekl vítězoslavně a naplavené dřevo skončilo na zemi v prachu. Angela pokrčila rameny.
"Kdybych si nebyla jistá, že se s námi ten chlápek uvnitř nějakou dobu bavit nebude, skoro bych protestovala," řekla.
Potěšena svým vítězstvím se zjevně rozhodla hodit své strachy pro jednou za hlavu. Až s uličnickým úšklebkem sáhla po jednom z pazourkových nožíků, ležících na dřevěné bedně hned u vchodu. V tu chvíli zděšeně vyjekla a nůž jí vypadl z prstů. Zezelenala až téměř do barvy mého pána. S rukou u úst vyběhla ven rychleji než ono velké žluté kuře. Její vlčice, jejíž existenci jsem do té chvíle úspěšně vytěsňoval, se rozběhla za ní. Můj pán se začal přehrabovat v jakémsi harampádí v rohu jeskyně ve snaze rozšířit svůj poklad o další enčentnuté ajtemy, ale mých služeb válečníka již zjevně nepotřeboval. Vyšel jsem tedy ven.

Slečna Angela seděla v trávě jen pár metrů od vchodu do jeskyně. Podle lidé vůně, která mě udeřila do nosu, již stihla vyprázdnit svůj žaludek kdesi opodál. Pořádně si přihnula ze své čutory. Její vlčice se jí lehce opírala o nohy. Obezřetně jsem se vydal směrem k nim.
"Bude v pořádku, jestli se chceš zeptat na tohle," zaměřily se na mě ty vlčí oči "moje paní je bojovnice, jen není zvyklá na takovou dávku temnoty v jednom dni." Vlčice se opatrně vyhoupla na nohy. Byla někde na pomezí mezi elegantní štíhlostí a nezdravou vychrtlostí a právě ta vychrtlost mě nutila být extrémně ve střehu. Člověk nikdy nemohl tušit, kdy se stane kořistí.
"Asi bych tě měla zakousnout, ale… chm, myslím, že Jí by se to nelíbilo," pokračovala dál jako by mi četla myšlenky "Já jsem Taja, teda Tajemy, Ta-Jejíž-Jméno-Nemůžu-Vymyslet."
"Já jsem tchoří válečník a moje jméno vlastně taky ještě nikdo nevymyslel," přiznal jsem se a Taja se uchechtla.
"Možná by ses mohl jmenovat Taj, to zní tajemně," zašklebila se na mě a já nemohl uvěřit tomu, že se opravdu bavím s vlkem. Tohle svázání s dvounožci vám někdy opravdu pohne s žebříčkem hodnot. Než jsem jí stačil odpovědět a nějak jí naznačit, že mi jméno Taj nepřijde pro válečníka vhodné, paní Angela se za našimi zády zčistajasna vyhoupla na nohy.

"Tchoříku, skoč pro pána. Tohle by měl vidět," řekla směrem ke mně a já vzhlédl jejím směrem. Po obloze si to tam šinula jakási obrovská věc. Vypadalo to jako ryba až na to, že tomu evidentně chyběla ta okolní voda. Bylo to obrovské. A žádný takhle podivně tvarovaný pták by se ve vzduchu neudržel, ani kdyby měl desetkrát menší velikost. Jen s přemáháním jsem odtrhl pohled a obrátil své kroky směrem k jeskyni. Nemusel jsem jít nijak daleko. Můj pán už byl na cestě ven a v rukou dřímal druhou sekeru, která zjevně patřila jednomu z našich útočníků. Alespoň jsem měl pocit, že mi je to lesklé ostří nějaké povědomé. Za pomoci poskakování a vzrušené gestikulace jsem mu naznačil, že by měl přidat na rychlosti a v mžiku byl zase venku. Ona velká létající věc se mezi tím přesunula o pořádný kus blíž. Zdálo se, že míří kamsi skrz louku. Náhle se zastavila téměř přesně uprostřed travnaté plochy mezi oním skalnatým převisem s jeskynním komplexem a jezerem. Můj pán už stál ve skalním průchodu. Chvíli hleděl směrem k nebi a pak zašmátral kdesi ve svém objemném batohu. Zahleděl se po plánku, podrbal se na bradě a zamračil se.
"To místo s velká červená X," zahlásil podmračeně "oni nám ho chtít vyfouknout." Zastrčil si svou novou sekyru do batohu a pevně uchopil svou novou depresivní hůl. Musel mít poklad pod velkým červeným X, protože pokladů prostě není nikdy dost. Vydal se směrem k právě parkující vzducholodi a nasadil krok důstojného mága. Vydrápal jsem se mu na rameno. Cítil jsem, že tenhle výstup bude skutečně úctyhodný. Slečna Angela si přehodila přes rameno svůj kožený vak a další nutné propriety a běžela za námi. Tlupa zelených a řádně ošklivých mužíčků právě stahovala dolů jakési bedny a prapodivné pytle, které smrděli po té ošklivé černé bouchající látce. Opodál postávalo pár malých buclatých lidiček a hrálo si s nějakými prapodivnými přístroji, plnými ozubených koleček. Goblini a gnómové, kombinace vskutku výbušná.
"… z vás, vemte ty pytle. Dalších pět je bude hlídat. Vy se podíváte po tom našem kšeftíku. Uvidíme, jestli sou dobrodruzi dobrý k něčemu jinýmu než k vyhazování vzducholodí. Hej, vy gnómové, co ty vaše hračky? Ňáký němakačenko, ne?" Ten nejošklivější skřet ze všech skřetů na palouku byl zjevně jejich šéfem. Stál tam opřený o jednu z beden a pořvával na všechny okolo. Párek gnómů po něm vrhnul velmi nevrlé pohledy. Zrovna, když jsme s mým pánem přišli na doslech, jeden z jeho kumpánů mu zapaloval doutník těsně vedle sudu s prachem.

"A na kerý maškajní se chystáte vy, velký pane ork?" zeptal se mého pána a velmi ošklivě se při tom zašklebil. Vyfoukl ze svého doutníku oblak hustého, štiplavého dýmu, který zahalil pánovi kolena do šedého oblaku, což mu dodalo vskutku démonické vzezření. Několik jeho podřízených ustrnulo v půlce pohybu a s údivem zvedlo oči. Těm, kterým se ve tváři mihnul lehký záchvěv strachu, jsem byl ochoten přisoudit jim i nějakou tu inteligenci.

"Jsem mág Mák a chci vědět, co vy tu pohledávat," zabručel můj pán nevrle a já zaryl drápy do jeho roucha v očekávání velké řežby.
"Geologickej průzkum, pane, ale nepředpokládám, že byste věděl, co to znamená," ušklíbnul se gobliní kapitán a znovu nasál dým ze svého doutníku. To už nás dohnala slečna Angela. Goblin si jí změřil pohledem a pak znechuceně vypustil další oblak kouře tentokrát mířený k jejímu obličeji. Zakuckala se a chvíli hledala svůj ztracený dech.
"Co tu chtít zkoumat? Tady být jen tráva, kámen a kostlivci," podrbal se můj pán na hlavě.
"To už je naše starost, milej pane. Máme na to vybavení," odvětil mu ten malý skrček a poklepal na bednu, která mu v tu chvíli sloužila jako opěrka. Jeho nohsledi zatím přitahovali celý obrovský kolos jménem vzducholoď směrem k zemi a chystali se ho ukotvit.

"Eh… TOHLE je vybavení?" zeptala se slečna Angela a ještě pořád se zbavovala dýmu ve svých plicích. Ukazovala na nějaký velmi podivný druh drůbeže a tvářila se šokovaně. Snad to kdysi byla slepice, ale v tom stavu, v jakém jsme tu věc viděli, bych si do ní vážně nekousl, v tom jsem musel dát paní Angele za pravdu. Bál bych se totiž o svoje zuby. To stvoření mělo po celém těle namontovaná jakási kovová zařícení decentně doplněná ozubenými kolečky. Ze železné krabičky umístěné na hřbetě mu navíc stoupal dým ne nepodobný tomu z gobliního doutníku.
"To je geologický průzkumník, slečno," ozval se jeden z gnómů, evidentně hrdý na to, co tomu zvířeti způsobil.
"Ne, to je kuře a ta věc, kterou má na sobě, to je týrání kuřat," oponovala mu.
"Je to robotický kuře, geologickej průzkumník první třídy a myslim, že je ve svý existenci vcelku spokojený, slečinko," zahuhlal gobliní kapitán a znovu vyfoukl jejím směrem oblak kouře. Angela však v očekávání tohoto kroku hrdinně zadržela dech. Sehnula se ke kuřeti a oblaku se tak vyhnula.

"Jsi ve svém životě šťastné, kuřátko?" zeptala se ho mile a v hlase jí zase zaznělo tisíce zvonečků. Geologický průzkumník první třídy vykulil oči a vydal ze sebe cosi jako velmi zaražené "Kvo, kvok!" Potom rychle trhnul hlavou a za mohutného kdákání a mávání křídly se rozeběhl směrem k lesu. Angela se zvedla s vítězoslavným úsměvem na rtech.

"No, tak tak škodu už ste udělali, teď byste se mohli pakovat, dobrodruzi," zamračil se gobliní kapitán "Tady se bude makat. Pro exoty jako vy by to mohlo bejt celkem horký místo." Výhružně zkřížil ruce na prsou a v ruce se mu objevila zjevně nabitá bambitka. Čekal jsem začátek velké bitvy o červené X, protože tohle byl evidentně konec vyjednávání.

Můj pán se však jen usmál a luskl prsty. Cítil jsem pálené konopí, ale z doutníku to rozhodně nebylo. Angele blesklo v očích cosi jako náhlé poznání a luskla si také. Potom už vzaly události velmi rychlý spád. Můj pán a slečna Angela si stihli vyměnit jen jeden pohled čiré hrůzy a vzápětí jsme se dali na útěk. Ozvalo se "Bum," "Bum" a za okamžik jedno velké "BUM!" To už jsme se ale skrývali za velkým kamenem poblíž skalního převisu. Bylo to těsné. Jak moc nám potvrdila kolem letící zelená ruka svírající pistoli, která jen o chlup minula hlavu mého pána. Následovalo ji pár dalších částí těl, které už se ale v té rychlosti hůře identifikovaly. Angela svírala sípající Taju na kůži na hřbetě a vlčici visel jazyk z otevřené tlamy až kamsi do půli hrudi. Velmi horké místo nejen pro exoty, řekl bych.
"Alespoň že tu slepičku jsme zachránili," dostala ze sebe Angela, když se odvážila vystrčit hlavu zpoza skály. Přemýšlel jsem, jaké má slepice s železnou krabičkou na hřbetě šance v divočině, ale Taja tu myšlenku dokončila za mě.
"Jestli se ptáš, tak ne. Opravdu nemá smysl jí vysvětlovat, že jí tu slepičku do pár hodin zardousí někdo velmi podobný nám dvěma."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KadetJaina KadetJaina | Web | 18. ledna 2012 v 20:40 | Reagovat

Pravidlo číslo jedna: Neluskejte v přítomnosti goblinů :-D

2 hakuka hakuka | Web | 18. ledna 2012 v 20:44 | Reagovat

Nu, pokud si Diblík ten seznam vážně vede, bude to už asi páté nebo čtvrté pravidlo... ale některá se vyplatí podtrhnout kdykoliv se mu zase zpronevěříš, teda za předpokladu, že to přežiješ. :-D

3 KadetJaina KadetJaina | Web | 18. ledna 2012 v 20:46 | Reagovat

Jestli tentokrát nepřežiju, tak si udělám někoho s mocí Chucka Norrise a bude po srandě :-D

4 hakuka hakuka | Web | 18. ledna 2012 v 20:50 | Reagovat

[3]: :-D No, kdybys nepřežila díky tomuhle pravidlu, asi si ty bohy a polobohy můžeme založit všichni čtyři, hele... to je totiž tak trochu definitivum :-D . Naštěstí nám vždycky PJ dá nějaký ten hezký kus šutru, aby nás maximálně ohodily gobliní zbytky. :-D A tý tvý kočkovitý potvoře fandím, abys věděla. Ale to jsem dělala i u gnómí nekromantky. :-D

5 KadetJaina KadetJaina | Web | 18. ledna 2012 v 20:55 | Reagovat

[4]: Hm a já si nepamatuju, jak jsme ji to pojmenovali :D Gnomí nekromantka měla smůlu na poskoky :D

6 hakuka hakuka | Web | 18. ledna 2012 v 21:03 | Reagovat

[5]: Feles, to znamená latinsky kočka... trochu překrouceně ale znamená :-)
případně je-li libo změnu, můžeš si jí asi klidně přejmenovat, on si to stejně asi nebude pamatovat nikdo jiný než já... PJ tuplem ne, protože si to nezapsal, jak ho znám :-D
jep, ale tak co čekáš, kdyžř chceš tlupu fanatiků, žejo. :-P

7 KadetJaina KadetJaina | Web | 18. ledna 2012 v 21:12 | Reagovat

[6]: No, na jméno Sirka stejně nic nemá :D Když to do srazu zapomenu, tak se udělá jiný, když ne, tak ne :-D

8 hakuka hakuka | Web | 18. ledna 2012 v 21:15 | Reagovat

[7]: Jméno Sirka je geniální... čichám, čichám spojitost s tím lusknutím prsty. :-D
Což mi připomíná... příští sobota?? předběžně, ještě to musíme domluvit s těma dvěma Pardubickýma. :-)

9 Knedla Knedla | 17. dubna 2012 v 21:38 | Reagovat

Nakoukla a rozpomněla. Práce krade spánek a paměť, brzo ze mě zbude Mortík. Můžu na čas stáhnout na čtečku, abych si to četla cestou do práce, nebo tvrdý copyright?

10 hakuka hakuka | Web | 17. dubna 2012 v 22:04 | Reagovat

[9]: Kopírování za účemem čtení povoleno. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.