Leden 2012

Jako stromy v lese

30. ledna 2012 v 2:36 | hakuka |  Soví světonázor
Sítě. Jako ty pavučinky. Je zvláštní, jak dokáže člověk během pár let zdeformovat jednu slovo tak, že si na jeho původní význam už nikdy skoro nevzpomene. Kdo by taky vzpomínal na pavouka i když nosí peníze nebo štěstí. Někde tam v pozadí snad máme ponětí o tom, jak že to slovo svůj nový význam dostalo, ale přesto nám na mysli vytane jen ta jedna modrá stránka a všemi omílané hrůzy přílišného svěřování se. Jsme-li originální nebo si dlouho namáháme mozek, možná se přidá ještě nějaký jiný koutek internetu. Sociální sítě ale nejsou o internetu. Jsou to ta tenká vlákna, která se ovíjejí všude kolem nás. bez nich bychom byli jako osamělé stromy v obrovském lese. Nevěříte, že strom může být v lese sám? Přesto je to ale způsob, jakým jsme si my lidé, tvorové společensští navykli vnímat druhé. Je to náš způsob, jakým reagujeme na ten prostý fakt, že je nás prostě všude plno až přeplněno. A abychom se z toho pocitu osamělého stromu nezbláznili, máme svoje sítě. Jsou to lidé z davu, ke kterým nás pojí tenké poutko pavučiny jaká je snad natažená mezi stromy. Přátelé, rodina, šestiletý klučina od sousedů... Když je vidíme v tom šedém davu tváří, máme pocit, že jsme přesně tam, kde máme být. Jsou důležití pro ten prostý fakt své existence. Nemusíme jim padat kolem krku, nemusíme je ani nijak dobře znát. Stačí nám, že jsou a že nejsme sami. Zrušte si modré stránečky, co jste měli k obědu si pište do deníčků, ale sociální sítě tu byly a budou. Bránit se jim je jako zavřít se do osamělé slonovinové věže. Ne, člověk neumí být sám. Jen je škoda, že dnes k odstranění toho pocitu prázdnoty potřebuje 395 facebookových přátel místo pěti pozdravů, deseti úsměvů a jednoho posezení u kávy.

TT Sociální sítě

Labutí sen

27. ledna 2012 v 18:22 | hakuka |  Tvořivý koutek
Jsem patlal patlavý, už to tak bude. A tahle rubrika tu prostě chyběla. Není zbytí, musí to tak být. Má-li tenhle blog prezentovat včechny výplody choré soví mysli, prostě by se tu někde měli nacházet i ty nepísmenkové, protože milá sova je prostě duše kreativní a pociťuje silné svrbění prstů/křídel, když chvíli něco nepatlá. A nějaký ten démonický našeptávač jí už dlouho vnukává touhu začít svými výplody zaplavovat nebohý blogový svět, nebo alespoň tenhle jeho malý kout. Teď jsem si začala hrát s kamarádem Photoshopem a ne, nehodlám tu zveřejňovat kopy svých vyretušivaných fotografií. Spíš ho používám jako program "Omalovánky pro pokročilé." Nevinný Klikám si hezky se svou malou myškou, neboť tabletem nedisponuji.

Tahle malá hraběcí potvůrka je jedna moje šuplíkovo/RPGčkoidní záležitost. Nejsem si jistá, jestli jí někdy vytáhnu i v psané podobě. Ono psát dneska o upírovi a být k tomu navíc pohlaví ženského chce notnou dávku odvahy. Nesejde na tom, že tahle mrcha má k uvzdychané nádheře hodně daleko. A rozhodně neřeší jen kde, s kým a proč jí odkopnul. Nevinný

Takže Lyra a její labutí sen, aneb nikdy nevěřte malým dětem ty jejich nevinná kukadla. Nevíte totiž, co z nich vyroste.

pozn. Ne, neumím kreslit malé děti, osoby pohlaví mužského a jakoukoliv složitější mimiku. A nejsem si jistá, jestli někdy překonám vlastní lenost, abych se to naučila. To jsou ty mé promarněné zlomky talentu.

Your Majesty, perhaps it's time to collect the taxes!

26. ledna 2012 v 21:56 | hakuka |  Slyšela jsem, viděla jsem
Žilo bylo jedno pohádkové královtsví. Mělo hrady se spoustou věžiček, vesele vyhrávající hospody a spoustu krámků s enčentnutými ajtemy. To království mělo své hrdiny, spoustu a spoustu hrdinů. Potřebovalo je, protože pohádková království jsou místa velmi nebezpečná. Čekáte-li ovšem válečníky v lesklé zbroji, kteří se nerozpakují nakopat komukoliv onu zadnější část těla jen za váš hezký úsměv, tak jste na omylu. Jste její veličenstvo a tohle je vaše království. A hrdinové? Ti prostě chtějí šušně. Chtějí jich hodně a chtějí je hned. A právě kolem nich se to vše točí. Je na čase shodit si klapky z očí. Hrdinové stejně jako ta pověstná kuřata prostě zadarmo nehrabou. Hra Majesty 2 : Fanatsy Kingdom Sim (Paradox interactive, 2009) není nic pro zaryté socialisty. Čeká vás tvrdá ekonomie. Chcete-li vést své království k vyššímu dobru, musíte roztočit ekonomický kolotoč plateb, investic a daní. Jaké štěstí, že hrdinové mají tak rádi pivo a již zmíněné krámky s enčentnutými ajtemy.
Majesty je strategická simulace fantasijního království, která prostě vybočuje z průměru. Žádné tahání s vojáčky, žádné přesuny jednotek. Velcí hrdinové ze sebe přeci nebudou dělat šašky, a točit se jak na obrtlíku jak jim jem prstem ukážeš! Chceš něco? Vyhnat krysy z kanálu, chránit karavanu, nakopat zadek obživlým kostlivcům napadajícím nebohé obyvatele, porazit draka? Tak zaplať mladej, jinak si s tou svojí korunkou můžeš leda tak žonglovat. A taková odměna za hrdinství musí být pochopitelně úměrná nebezpečí a lesklosti zbroje toho či onoho hrdiny. Přeci nemůžeš čekat, že ti hrdý paladin nebo mocný mág půjde likvidovat kanální krysy za pár šupů. Má přeci nějakou úroveň!
Klerici, paladini, zloději, hraničáři, mágové i mocné kněžky...Kdyby jste vzali všechny fantasy klišé a hodili je do velkého kotle, vzniklo by vám Majesty. Je jako velký fantazijní guláš okořenění humorem, který je mi prostě vlastní. Příběh hry i jejích datadisků je tak očekávaný a divoký zároveň, že vás prostě donutí nasadit při hraní ustálený ironický škleb, který vám vydrží i notnou chvíli po tom, co hru vypnete. A když se potom v datadisku Monster Kingdom strany otočí a vy máte pod palcem celou snůšku potvor včetně řádně cynických upířích výběrčí daní, hra dostane grády jako nikdy před tím. Je to hloupé, je to bláznivé, je to Majesty 2. A já se prostě zamilovala do krysích paladinů. Pořídím si jich armádu a půjdu s nimi dobýt svět! Ach... počkat, to bych musela vydělávat sakra dlouho...

My nevinné malé mrchy

20. ledna 2012 v 11:45 | hakuka
Nevinnost je jedno z oněch velkých slov. To je zvláštní kategorie naší slovní zásoby, která je specifická tím, že s jejím obsahem každý šermuje jak rozený válečník, aniž by zkoumal váhu a význam. Je to pojem, který jsme si přiřadili ke ctnostem a přikládáme jejímu vlastnictví velkou váhu, ačkoliv nikdo nedokáže určit, kdy lze takové ctnosti dosáhnout. Snad si někde poletuje ve světě mimo nás. Tady jen hrajeme divadlo. Nosím masku nevinnosti a nosím ji hrdě a ráda. Zjistila jsem totiž, že lidé jsou vesměs banda pokrytců. Věří prvním dojmům a roztomilým úsměvům. Dají se na ně utáhnout jak na žužu. A velmi často je rozdíl mezi drzou holkou se spornou známkou z chování a roztomilým děvčátkem jen v pár dioptriích a vlastnictví límečku.
Generalizace jsou pochopitelně věc ošklivá a zavádějící, přesto se nedokážu ubránit pocitu, že nevinné malé mrše dnes může projít klidně i vražda. Soudíme knihu podle obalu a děvče podle délky sukně. Nevěříte snad, že zkouška jde složit soustavou úsměvů a zúčastněného kývání hlavou? Ale to víte, že jde. Je to smutné, dokonce velmi smutné. Přesto jsem ráda nevinnou malou mrchou. Morbidní, cynická a se sladkým úsměvem na rtech. A když si potom někde ve čtvrt na tři v potemnělé putice a ve značně pohrouženém stavu nechám připálit cigaretu nebo něco silnějšího, přivodím šok celému osazenstvu stolu.
Nevinnost je iluze. Nevinnost neexistuje. Všichni jsme někdy zašlápli cvrčka nebo nám za záhadných okolností odešel křeček do věčních lovišť. Všichni svým každodenním jednáním pácháme nebo necháme páchat jednu nepravost za druhou. Kuřeci nugetkou dáváme možnost sálovým velkochovům, cestou do školy/práce zničíme trochu toho vzduchu a zakončíme to odhozením vypsané propisky a tím dané nutnosti ropných rafinérií. Nedej bože, jestli někde mezi tím komusi přišlápneme kuří oko! Přesto si hrajeme na tak čisté a nevinné, že by holubice i větvičku přinesla. A ti, kdo jsou v tom opravdoví mistři, si hrají na spasitele. Abych řekla pravdu, tahle hra se mi zamlouvá. Pokud to totiž jeden dělá upřímně, je to ten nejzáslužnější part v tomhle velkém životním divadlu. Jo, asi mám spasitelské ambice. A začnu střevíčky a slušivým kabátkem. Ó, jak jsem to povrchní!

TT Nevinnost

Tchoří deníky 6 - Jak tchoř hořkosladkost vítězství poznal

19. ledna 2012 v 1:40 | hakuka |  Tchoří deníky
A je tady zase, kluk jeden chlupatá. Diblík, tchoří válečník bez bázně a hany, komentuje, soudí, posuzuje a drápky má řádně ostré. Už to není vykulené klubíčko bílé srsti. Snad mu někde vzadu v hlavě začíná docházet, že ono to s tím světem dvounohých nebude tak růžové. A nebo že by ne? Že by opravdu jen popisoval, jak mu svět pod rukama leží a běží?

Životní moudra lorda Diblíka, tchořího válečníka

19. ledna 2012 v 1:16 | hakuka |  Tchoří deníky
Diblík, vrchni velitel osobní gardy orčího (arci)mága Máka už dávno není jen chlupatou koulí vhodnou pro výrobu šály. Protlouká se světem a má oči dokořán. Dívá se na zem z orčího hřbetu a to mu dává ten správný výhled na to, aby mohl udílet cenné rady. Sestavil pro vás sadu životních mouder, která posbíral na svých dobrodružných výpravách za nehynoucí slávou a je natolik velkorysý, že se s vámi o ně podělí zcela zdarma a bez zbytečných poplatků. Jen to neříkejte šéfovi. Stáhl by ho z kůže a degradoval zpět na šálový doplněk.

  1. Svůj nos směřuj vždy za pečenou kachnou.
  2. Peníze vládnou světem.
  3. Někdy je lepší jen předstírat šálový doplněk.
  4. Křesla způsobují chorobnou namyšlenost.
  5. Lidé jsou tvorové nevděční. Všichni dvounozí jsou tvorové nevděční. Všichni jsme tvorové nevděční.
  6. Ne/mrtví pánové by měli odpočívat v pokoji a nestrašit slušné lidi.
  7. Hrdinové potřebují velká červená X.
  8. Cesty za dobrodružstvím obvykle vedou kolem krámků s enčentnutými ajtemy.
  9. Nikdy neluskej v přítomnosti goblina.