Sítě. Jako ty pavučinky. Je zvláštní, jak dokáže člověk během pár let zdeformovat jednu slovo tak, že si na jeho původní význam už nikdy skoro nevzpomene. Kdo by taky vzpomínal na pavouka i když nosí peníze nebo štěstí. Někde tam v pozadí snad máme ponětí o tom, jak že to slovo svůj nový význam dostalo, ale přesto nám na mysli vytane jen ta jedna modrá stránka a všemi omílané hrůzy přílišného svěřování se. Jsme-li originální nebo si dlouho namáháme mozek, možná se přidá ještě nějaký jiný koutek internetu. Sociální sítě ale nejsou o internetu. Jsou to ta tenká vlákna, která se ovíjejí všude kolem nás. bez nich bychom byli jako osamělé stromy v obrovském lese. Nevěříte, že strom může být v lese sám? Přesto je to ale způsob, jakým jsme si my lidé, tvorové společensští navykli vnímat druhé. Je to náš způsob, jakým reagujeme na ten prostý fakt, že je nás prostě všude plno až přeplněno. A abychom se z toho pocitu osamělého stromu nezbláznili, máme svoje sítě. Jsou to lidé z davu, ke kterým nás pojí tenké poutko pavučiny jaká je snad natažená mezi stromy. Přátelé, rodina, šestiletý klučina od sousedů... Když je vidíme v tom šedém davu tváří, máme pocit, že jsme přesně tam, kde máme být. Jsou důležití pro ten prostý fakt své existence. Nemusíme jim padat kolem krku, nemusíme je ani nijak dobře znát. Stačí nám, že jsou a že nejsme sami. Zrušte si modré stránečky, co jste měli k obědu si pište do deníčků, ale sociální sítě tu byly a budou. Bránit se jim je jako zavřít se do osamělé slonovinové věže. Ne, člověk neumí být sám. Jen je škoda, že dnes k odstranění toho pocitu prázdnoty potřebuje 395 facebookových přátel místo pěti pozdravů, deseti úsměvů a jednoho posezení u kávy.
TT Sociální sítě
Klikám si hezky se svou malou myškou, neboť tabletem nedisponuji.
Žilo bylo jedno pohádkové královtsví. Mělo hrady se spoustou věžiček, vesele vyhrávající hospody a spoustu krámků s enčentnutými ajtemy. To království mělo své hrdiny, spoustu a spoustu hrdinů. Potřebovalo je, protože pohádková království jsou místa velmi nebezpečná. Čekáte-li ovšem válečníky v lesklé zbroji, kteří se nerozpakují nakopat komukoliv onu zadnější část těla jen za váš hezký úsměv, tak jste na omylu. Jste její veličenstvo a tohle je vaše království. A hrdinové? Ti prostě chtějí šušně. Chtějí jich hodně a chtějí je hned. A právě kolem nich se to vše točí. Je na čase shodit si klapky z očí. Hrdinové stejně jako ta pověstná kuřata prostě zadarmo nehrabou. Hra
A je tady zase, kluk jeden chlupatá. Diblík, tchoří válečník bez bázně a hany, komentuje, soudí, posuzuje a drápky má řádně ostré. Už to není vykulené klubíčko bílé srsti. Snad mu někde vzadu v hlavě začíná docházet, že ono to s tím světem dvounohých nebude tak růžové. A nebo že by ne? Že by opravdu jen popisoval, jak mu svět pod rukama leží a běží?







