Tchoří deníky 5 - Jak si tchoř válečnické ostruhy vysloužil

4. října 2011 v 16:16 | hakuka |  Tchoří deníky
Diblík je zpět a je připraven vytáhnout svůj pověstný drápek. Vyráží na svou historicky první výpravu za nehynoucí slávou a je odhodlán udělat pro svůj cíl takřka cokoliv. I dát se na taktickýústup! Podaří se mu spolu s jeho mocným pánem a ustrašenou společnicí nalézt poklad skrývající se pod tajemným červeným X?







-0-

Ze všech míst, kam do té doby pánovy nohy vkročily, byla tahle čtvrť rozhodně ta nejšpinavější. Můj válečnický nos se ještě nikdy nepokusil zaznamenat toho tolik najednou. Rybina, pot, špína rázu obecného a také spousta pachů, o nichž by tchoří gentleman raději mluvit neměl. Stínov je zvláštní místo, mnohem divočejší než leckterá džungle a nebezpečnější než medvědí jeskyně. Ta prazvláštní úchylka na červené lucerny tomu pak nasazuje korunu. Nedokážu pochopit, jak někdo může myslet na takovou marnivou zbytečnost jako barevné světlo v situaci, kdy nemá čím nakrmit vlastní mláďata. Navíc jsou tu všichni tak nevděční!

Stál tam panský dům hned vedle kostela, ruina vedle ruiny. Říkám stál, protože už nestojí. Okolní krajině ten zásah celkem prospěl, mohu-li soudit. Jak jsem později zjistil, v tom domě strašilo. Tvrdil to místí informační papír jménem noviny. Byl to pánův první hrdinský čin v tomto městě. Byl jsem na něj velmi hrdý. Povedl se mu mnohem lépe než Angelin pokus ošetřit za branami Stínova jednoho malého usmrkance. Málem přišla o měšec i o zuby. Říkám, že stínovští jsou tvorové nevděční. Tu informaci jsem přidal do svého imaginárního seznamu hned pod samolibá křesla.

Onen již neexistující panský dům byla ruina opravdu kvalitní. Již mnoho hrdinů se pokoušelo vyhodit ho do vzduchu, leč bezúspěšně. Můj pán se ale nezalekl a vstoupil. Slečna Angela se možná zalekla, ovšem vstoupila také. Zjevně se pokoušela co nejvíc se přiblížit mému statečnému pánovi, protože její tvář získala lehce nazelenalý odstín.

"Vzpomínky," mumlala si neustále a přejížděla rukou po dřevěných rámech dveří, "příliš vzpomínek!" Když to řekla poprvé, můj pán zamyšleně pokýval hlavou a podrbal se na bradě. Další už její šepot ignoroval jako přebytečný. Můj pán nemám zbytečné řeči rád.

Bylo tam spousta dřeva a suti. Komu čest, tomu čest! Předchozí hrdinové se opravdu činili. V domě nezůstala jediná stříbrná vidlička a chyběly dokonce i kliky na dveřích. Samotný dům strachu se jim ale rozeprat nepodařilo. Stál tam stále, pevný a hrozivý. Hrozil dávnými strašidly i prostým sesunutím stropu. Podlaha skřípěla a zdi se drolily. Ten dům byl zakletý! Obloudil mysl mého pána a zcela bezostyšně si z něj tropil žerty. A co hůř! Zatáhl do toho i mne! Začalo to pádem z imaginární židle a pokračovalo imaginární hostinou na neimaginárním stole. A ze mne, tchořino válečníka, udělal ten bídný duch ne až tak imaginárního ochutnavače. Pes možná jí i dávno zahrabané kosti, ale i ty určitě nechutnají jako zkamenělina. Odporné!

Nakonec jsme ale toho bídáka našli. Poletoval si jen tak ve vzduchoprázdnu, jak je u duchů dobrým zvykem. Chtěl smlouvat, tak už to duchové v úzkých dělávají. Měl pro nás připravený příběh o dvou mrtvě nemrtvých pánech v čele dvou mrtvě nemrtvých rodů. Takové příběhy jsou velmi poutavé, škoda, že nevrlý duchové v rozkradených domech bývají tak mizerní vypravěči. Nemrtví pánové by měli odpočívat v pokoji a nestrašit slušné lidi, dopsal jsem si na svůj imaginární seznam a později to ještě mnohokrát podtrhnul. Tenkrát nás ale nemrtví pánové nezajímali tolik jako mrtvá strašidla. Pánovým plánem bylo dozajista onoho ducha zničit. Neexistovala přeci žádná jiná možnost, jak s takovým starým a řádně užvaněným strašidlem naložit. Můj pán nepotřebuje informace od někoho, kdo ani neuzvedne sekyru!

Řešením byla neutralizace, prostá, jednoduchá a geniální. Pán velmi důmyslně pod záminkou oboustranně prospěšné spolupráce vlákal strážního ducha domu do křišťálové pasti. Zbývalo najít onoho neutralizátora, který se k našemu štěstí nalézal v sousední budově kostela. Tamní krypta byla vůbec první dungeon, do jakého jsem měl možnost strčit čenich. Zklamal mne, neboť jeho největší pastí byl příliš nízký stropní trám, jež způsobil mému pánovi na hlavě vskutku hanebnou modřinu velikosti křepelčího vejce. Hlasité "Bang!", které se přitom ozvalo, zřejmě ostatní temné obludy zahnalo hluboko do jejich nor. Po této velké oběti již šlo vše bez překážek. Jeden velký třesk a obrovitá rána, při které jsem měl pocit, že se bortí celý svět. Nebortil, jen na ono staré stavení začala konečně působit zemská přitažlivost.
Vyběhli jsme ven, abychom si to dílo zkázy mohli prohlédnout. Velkolepé! Jen slečna Angela z neznámého důvodu vyprázdnila obsah svého žaludku u nejbližšího keře. To děvče se do krutého světa hrdinů nehodilo, opravdu ne!

Tchoří válečník si unaveně protřel oči. Psací dráp při tom pohybu zanechal na jeho bílém čenichu tmavou stopu. Ani to nepostřehl. Nečekal, že zaznamenat poctivě všechny události jeho dosavadního života bude taková práce. Měl by být svižný a všímavý, ale místo toho noční ospalost proměnila jeho vzpomínky v hustou mlhu. Bylo toho tolik, co chtěl zaznamenat, tolik příběhů a tolik dobrodružství. Co je vlastně komu do ruiny na Stínově? S příběhy je ovšem nejlépe začít od začátku, aby posluchač nebyl zmaten. Inkoust pomalu zasychal a Diblíkovi docházelo, kolik toho vynechal. Velké příběhy mají být přeci vyprávěny celé a řádně podrobně, aby z nich po pár stoletích zjednodušování zbylo alespoň to podstatné. Velký úkol pro malého tchoře, velký úkol, který bude muset pár hodin počkat. Malý tchoří válečník složil hlavu mezi tlapy a za okamžik už klidně oddychoval. Co je vlastně komu do ruiny na Stínově?

-0-

Velké červené X, o něj tu šlo především. Hrdina potřebuje velká červená X a poklady pod nimi potřebuje možná ještě více. A právě takové červené X bylo nakreslené na plánku založeném v knize klikyháků, kterou můj pán prozřetelně vynesl z kostelní krypty. Nebyla to krádež. Koneckonců ono neutralizační strašidlo už ji bude stěží potřebovat. Můj pán rád sbírá nepotřebné věci. To X bylo opravdu velké a dokonale … červené. Takové X značí opravdu velký poklad! Jaká to podivná náhoda nám ho do cesty zavála!

Je to zvláštní věc. Na místech jako je Stormwind ráno ptáci vesele zpívají bez ohledu na počet utržených údů, které mají ten den proletět vzduchem. Byl to opravdu hezký den, pro cestu za pokladem jako stvořený. Slunce svítilo a mě nedokázala náladu zkazit ani skutečnost, že v hostinci "U prasklého džbánu" k snídani kachny nepečou. Měli jsme nějaké opečené placky a polévku. Slečna Angela si s plachým úsměvem objednala šálek čaje. Příliš toho nenamluvila. Jen si pohoršeně měřila svého vychrtlého vlka, který pod stolem hltal kus flákoty. Stále jsem ještě nechápal, co tahle vyplašená lesní laň dělá v téhle městské džungli a proč vlastně sedí u stolu zrovna s námi. Každopádně tu byla a krmila mne kukuřičnou plackou. Nestěžoval jsem si.

Cesty za dobrodružstvím obvykle vedou kolem krámků s enčentnutými ajtemy. Má zbroj už byla hotová a byla vskutku dokonalá. Jemně vydělaná kůže tvora raději neznámého posázená kovovými plíšky, které zářily tisícem odlesků. Nádherná! Vklouzl jsem dovnitř a velké zlacené eM na mé hrudi se zalesklo v ranním slunci. Slečna Angela mi pomohla utáhnout řemínnek pod zadními tlapami. Cítil jsem se hrdý jako nikdy.

Velké červené X bylo na důmyslně nakreslené plánku. Plánek byl vybarvený pastelkami. Krásné to dílko mladistvého umělce. "Přišli a kradli…," stálo na zadní straně plánku. Umí duchové psát, pomyslel jsem si. Vypadalo to jako vzkaz ze záhrobí. Velmi tajemný vzkaz pro větší důraz podtrhnutý červenou pastelkou. Vyzíval k osobnímu obohacení a to se mě i mému pánovi ohromě zamlouvalo. Má příští zbroj bude zlacená a s přilbou!

Jelikož jsme ale já i můj pán tvorové velmi dobrotivý, přijali jsme ještě jeden absolutně neprospěchářský sidequest. Respektive… abych neubíral zásluhy naší nové tiché kumpánce, přijala ho slečna Angela. To citlivé děvče se slitovalo nad raněným hraničářem a jeho ztraceným mazlíčkem. Ten chlupáč si zjevně špatně vyložil, co po něm jeho pán chce a jistě nedopatřením ho poranil svými drápy. To se koneckonců u nás šelem občas stává. Slečna Angela došla k názoru, že to ubohé a řádně roztomilé zvířátko se teď musí cítit velmi zoufale. Náš další quest byl utěšit ubohého medvěda grizzlyho.

Já a můj pán máme pro tyto složité formy lidsko-zvířecích vztahů pochopení. Koneckonců, mě hrozí krutá smrt rozsednutím dnes a denně. A taky… bylo to po cestě, no tak co! Opustili jsme brány města a můj pán se mohl konečně přestat přetvařovat. Tady venku mezi poli nemusel skrývat své obrovské magické schopnosti. Zamával svou holí z mocného plaveného dřeva a vznesl se do vzduchu. Letěli jsme si tak krajinou odrážejíce se pánovou holí jako pádlem a cítili jsme se jako bozi. Schoulil jsem se pánovi na klín a pozoroval jsem okolí. Počet případných nepřátel zaznamenaných cestou - 0. Slečna Angela se při pohledu na mého pána lehce šklebila. Nejspíš poznávala, s kým má tu čest. Sama rozverně brouzdala travou podél cesty a vedla za provaz své velké, žluté kuře. Mlčeli jsme a stejně mlčky jsme i dorazili na místo. Můj pán se snesl zpátky na zem a já vlivem chyby v komunikaci skončil rozplácnutý v trávě. Velké červené X nebylo nikde v dohledu.

"Ten chudáček bude v jedné z těch jeskyní," poznamenala Angela tiše. Stáli jsme na palouku poblíž menšího rybníka a naproti nám se tyčila jakási velká hora kamení s pár průchody dovnitř.
Můj pán se zamyšleně podrbal na bradě. "Velká X být asi stará poklad. Nová poklad většinou schovaný v jeskyni." Angela neprotestovala. Zřejmě si už v hlavě přehrávala nějaký záznam z psychiatrického sezení s divokým medvědem.
"Ty malá potvůrka, ty budeš dělat průzkumníka," řekl můj pán a důrazně mne popostrčil k nejbližší z jeskyní. Rozhodl jsem se pro potřeby správného prožití dobrodružství tyto způsoby ignorovat a šel jsem. Ladnými skoky, které by snad někdo mohl označit za hopsání, jsem doběhl ke vchodu a opatrně nakoukl dovnitř. Něco tam bylo. Bylo to prokazatelně živé a vydávalo to hluboké, chrčivé zvuky. Nastražil jsem uši a pomalu se vydal dovnitř.
Byl jsem připraven zavelet si okamžitě k taktickému ústupu, kdyby se tam dál cokoliv pohnulo. Přiskočil jsem k nejbližšímu kameni a opatrně zpoza něj vystrčil hlavu. Pak jsem to konečně uviděl. Ono chrčení pocházelo z jakési hromady nacházející se přímo uprostřed jeskyně. Ta hromada měla několik rukou, několik nohou a byla obalena spoustou červené látky. Na podlaze jeskyně klidně oddechovalo několik mladých mágů. Do nosu mne uhodil odér srovnatelný s pachem Prasklého džbánu kolem půlnoci. Ten pach byl tak silný, že na okamžik přehlušil všechno ostatní. Postupně se začal mísit s pachem spáleniny vycházející z ještě doutnající stěny naproti, ale taky s vůní jídla. Můj čenich se znalecky rozkmital. Možná, že dnes bez té kachny přeci jen nezůstanu.

"Potvůrka!" ozval se v tu chvíli hlas mého pána "Potvůrka!"
Rychle jsem přiskočil k hromadě jídla, které se té studentské partičce i částečně vysypalo z piknikového koše a popadl jsem jedno z bezprizorně se povalujících kachních stehen a rychle jsem vyběhl z jeskyně. Když mne Angela viděla přibíhat, zasmála se.

"Tak tam asi nebude ani medvěd ani ten váš poklad. Komu jsi tu pečínku sebral?" zeptala se. Začal jsem jí to překotně vysvětlovat a okusoval jsem při tom svou svačinku. Přetlumočila to pánovi, za což jsem jí byl povděčen, protože mi to poskytlo další minutu času na to, zbavit svou pečínku pár soust masa.

"Dobře, přestat se cpát a jít támhle," ozvalo se po uplynutí onoho propůjčeného času. Byl jsem znovu strkán, tentokrát o jeskyni vedle.

Tentokrát ne chrčení, ale klapání, to byl zvuk, který mne u vchodu přivítal. Nelíbilo se mi. Působilo zlověstněji než chrápání tlupy nezletilých mágů. Našlapoval jsem opatrně. Vrstva hlíny a prachu na zemi naštěstí tlumila můj krok i s kovovým klapání bojových drápků. Tahle jeskyně byla větší než ta předchozí. Větší a evidentně kdysi využívaná. U protější stěny tam bylo vyrovnaných pár rozpadajících se beden a hlína tam byla udusaná od spousty a spousty těžkých nohou. Z první, naprosto prázdné jeskyní síně vedla chodba dál do útrob kopce. Ono zlověstné klapání vycházelo odtamtud. Napnul jsem všechny své smysly a hrdinně vyrazil vpřed. Byl jsem tichý jako myš a neohrožený jako medvěd. A připraven na útok odkudkoliv! Měl snad přijít támhle za tou zatáčkou? Napjal jsem svaly, zatnul drápy a… byl tam! A byli hned dva! Klapnutí, zaskřípění a svist kovové sekyry… Vyběhl jsem ven s očima na vrch hlavy. Tohle musí vidět můj pán!

"Co že jsi tam viděl? Opravdu prsatou ženskou? Orčici? No tak tchoříku, musíš pomalu. Nerozumím ti!" Gestikuloval jsem, snažil jsem se, ale byl jsem nepochopen. Tři čárky drápem vodorovně a jedna svisle. Muáááh, muáááh, klap, klap, klap…
"Kostra… Kostlivci? V té jeskyni je pár kostlivců?" zeptala se Angela a konečně nasadila stejně vytřeštěný výraz, jako byl ten můj.
Můj pán se jen spokojeně usmál. "Kde být strážce, tam být poklad. My jít poklad získat," řekl rozhodně a popadl mě za zbroj na hřbetě. Octl jsem se znovu na svém hlídkovém postu na pánově rameni. Pán stiskl svou kouzelnou hůl z naplaveného dřeva a rozhodným krokem vyrazil vpřed. Znovu jsem slyšel ono klapání a ostražitě jsem se přikrčil. Slečna Angela částečně skrytá za mým pánem vypadala nerozhodně. Vešli jsme do chodby a klapající zvuk zněl blíž a blíž. Angela po pánově levici se ustrašeně přitiskla ke stěně. Zpoza trčícího kamene se vyloupla kostra, normální chodící kostlivec. Měl prázdné oční důlky a hrozivě klapal zubama. Děsivé! Angela v tu chvíli vypadala, že chce se svou stěnou doslova splynout. Zbledla do té míry, že jsem se začal obávat, že na místě omdlí. Můj pán však naštěstí nezaváhal. Vyslal proti té stvůře jakési kouzlo, které jí způsobilo velmi silné doutnání kostí. V jeskyni bylo nedýchatelno a můj pán se z nepochopitelného důvodu zamračil a hůl zahodil.
"Potvůrka, útok!" zavelel a to přišel čas pro hrdinu. Odrazil jsem se a skočil. Mé extra ostřené drápy se té nelidské stvůře zarazily přímo do kostěné lebky. Cosi zaskřípělo a nepřítel se po mě ohnal. Vyskočil jsem a ostří jeho meče tak tak minulo mou novou zbroj. Někde blízko znělo cosi jako mohutné ryčení a řinčení sekery o sekeru. Stvůra se ohnala k dalšímu útoku. Vyskočil jsem znovu. A tu se roztančil ten pravý tanec drápů a úskoků. Byl jsem nelítostný a vápník odletoval…
Když v tom s mým protivníkem cosi trhlo a on skončil na zemi mezi povalujícími se kameny. Zmateně jsem se ohlédl, drápy pořád zaseknuté v lebce protivníka. Slečna Angela stála pořád u stěny chodby přitisknutá ke kameni a pořád se tvářila stejně vyděšeně. Ruku však měla nataženou před sebe a cosi si pro sebe mumlala. Ona kouzlila! Podíval jsem se směrem, kterým mířila. Kolem kostěných nohou mého protivníka se pomalu omotávali jakési silné kořeny sahající mu nyní až kamsi ke kyčlím. Znovu jsem vyskočil, tentokrát čistě instinktivně, a čepel kosťákovi sekery zacinkala o kovové plíšky na mé zbroji. Podíval jsem se, co tu ránu zbrzdilo. Kolem protivníkovi paže se rychle obtáčel silný kořen a tahal jí dolů. Sekera mu vypadla z rukou.

"Tak tohle je ten důvod, proč je to s tebou poslední dobou k nevydržení!" Tchoří válečník sebou trhl a uskočil.
"Tajo, co to sakra… Nemůžeš… Mohl jsem tě zranit!" Šedobílé vlčici se pysky zvlnily z náznaku úšklebku.
"Jo, jasně… a voda teče nahoru a z tebe bude jednou starý a šedivý elfí kronikář."
"Neříkej, že zrovna ty umíš číst!"podivil se Diblík.
"Nemusím. Mumláš si, jestli o tom nevíš." Diblík neodpověděl.
"Moje pani se ptá, jestli s námi půjdeš do lesa. Je hezký den a ta tvoje veverka říkala, že…"
"Žádná moje veverka!" odfrkl si "A vůbec, nikam nejdu. Mám tu důležitější věci na práci."
"Jak myslíš. Ale dej si pozor, ať se nedostaneš do cesty lady Ginny. Ty boty měla vážně ráda," poradila mu Taja a elegantně vypochodovala z místnosti. Diblík si cosi zavrčel pod vousy. Potvora jedna zubatá! Leze sem v nejlepším a … tu kachnu mi tenkrát snědla ona!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KadetJaina KadetJaina | Web | 4. října 2011 v 18:05 | Reagovat

Tchoř má velké drápy... fuj fuj...
A byly to jahody, co strhnulo kostěje? :D

2 hakuka hakuka | 4. října 2011 v 18:34 | Reagovat

[1]: Jen nasazovací a většinou nevyužívané. :-D Je to taková blbůstka jeho milého pána.
Kdepak, kořeny obecné, tak zvané jeskyní. Jahody si schováváme zásadně pro naše milá Ézetpěčka. :-P

3 KadetJaina KadetJaina | Web | 4. října 2011 v 19:12 | Reagovat

[2]: Sem tam roztrhnou nějakou botu... :D
To jsem tedy ráda, že jsem měla takovou výhodu, než na mě spadlo dělo :D
Měla bych těm záporákům nějakým zázračným způsobem prodloužit životnost :D

4 hakuka hakuka | 4. října 2011 v 19:31 | Reagovat

[3]: Mno jo, ale jak... Já se posledně tak snažila abys to přežila a PJ to stejně nedovolil, zmetek! Teda ty sis to pohnojila tím fialovým svinstvem, co mi vyděsil postavu, takže bych si tě asi popravila sama, ale pár dnů života by to tvé ubohé Nině asi dalo. Pod zámkem a s možností povídat si s krysami, žalářníkem a mou velmi příjemnou maličkostí. :-D

5 KadetJaina KadetJaina | Web | 4. října 2011 v 19:47 | Reagovat

[4]: Podle mě jsem to podělala už v první chvíli, kdy jsem odmítla odhodit hůl, ale vůdce sekty něco takovýho prostě neudělá! :D Hm, hodíme to na PJe, ten za všechno může :D
Jestli budu hrát příště, udělám si takovou postavu, co prostě nepůjde zabít. Bude to debil a toho zabít prostě nemůžeš (pravidlo 3S - Stupid, Sadistic, Suicidal) :D

6 hakuka hakuka | 4. října 2011 v 20:00 | Reagovat

[5]: Ale ne... Lyra není voják a sama nemá před sebou zrovna čisťoučko. Chtěla by tě zajmout a soudit(ono za nekromancii je trest smrti, ale pořád to dává prostor tě z toho vysekat a přepravit do Storwindu... tam je pro magory místa dost), ale to svinstvo jí málem zničilo jejího drahého v holi. Proto ti šla potom po hlavě. Je s tím týpkem dvě stě let, nenechá nějakou malou hračičku, aby jí ho ohrozila. :-P
Ale může za to PJ, pochopitelně. :-D
Hm... zkusit to můžeš, pravidlo znáš :-D

7 KadetJaina KadetJaina | Web | 4. října 2011 v 20:11 | Reagovat

[6]: Malou hračičku... Nebejt paladina... :D
Myslíš, že by fungovala forma Hulka... aha, počkat, to je Mák, tak nic :D

8 hakuka hakuka | 4. října 2011 v 20:18 | Reagovat

[7]: Malou hračičku z jejího pohledu. :-P (to jsou všichni pod dvě stě a bez univerzitního vzdělání) :-D
Tak máš tu kuli v hlavě dřív a možná by se vzápětí přidaly i zuby, páč bys tím mou malou upírku vážně naštvala. :-P
hm... obávám se, že pozice zelené obludy už je beznadějně zabraná. :-D Můžeš zkusit třeba trolla. :-P

9 KadetJaina KadetJaina | Web | 4. října 2011 v 20:26 | Reagovat

[8]: Zatímco teď jsem přišla "jen" o nohu a ruku... Jo a o život, abych nezapomněla :D
Ne, já už jsem se beznadějně zamilovala :D http://img.janforman.com/2f49ccb54865023047o2thii.jpg To jde, ne? :D :D

10 KadetJaina KadetJaina | Web | 4. října 2011 v 20:26 | Reagovat

spamspamspam -_-;

11 hakuka hakuka | 4. října 2011 v 20:30 | Reagovat

[10]: Inu, taky způsob... :-D (Já věděla, že z tebe něco takového vypadne) :-P

12 KadetJaina KadetJaina | Web | 4. října 2011 v 20:36 | Reagovat

[11]: Ale je to roztomilatý :D

13 hakuka hakuka | 4. října 2011 v 20:39 | Reagovat

[12]: Jistě, velmi :-D btw. nedokážu si tě představit, jak hraješ trolla :-D

14 KadetJaina KadetJaina | Web | 4. října 2011 v 20:49 | Reagovat

[13]: Jelikož nevim, jak se takový troll chová, tak ani já ne :D Jestli jsou vypatlaní, tak bez šance, já si ráda hraju :D A k tomu potřebuju aspoň trochu rozumu :D

15 hakuka hakuka | 4. října 2011 v 20:52 | Reagovat

[14]: Eh... vypatlaní... víš, co se stane, když trollovi řekneš "Hoď mi to lano!"? :-D

16 KadetJaina KadetJaina | Web | 4. října 2011 v 20:54 | Reagovat

[15]: Aha, jasně, je mi to jasný :D Totéž, jako když řekneš chlapovi: "Postav vodu na kafe." :-D

17 hakuka hakuka | 4. října 2011 v 20:57 | Reagovat

[16]: S tím rozdílem, že někteří chlapi ho tam staví čistě z principu a občas i udělají, co se po nich chce. Troll jedná stoprocentně stejně blbě vždy a všude. :-D

18 KadetJaina KadetJaina | Web | 4. října 2011 v 20:59 | Reagovat

[17]: Irelevantní :D
Takže trolla určitě ne :D. Ačkoliv ta bestie, co jsem postovala, asi taky moc rozumu nepobere :D Ale jo, šlo by to, čičí... :-D

19 hakuka hakuka | 4. října 2011 v 21:13 | Reagovat

[18]: Bestie?? Nějaká tvoje nová fotka na ksiftůůku? :-P

20 KadetJaina KadetJaina | Web | 4. října 2011 v 21:22 | Reagovat

[19]: Ne, můj odkázek, co tu spadl do spamu :D 8-)

21 hakuka hakuka | 4. října 2011 v 21:29 | Reagovat

[19]: Tvé obrázky jsou tak temné, že mi je ani ten blog nechce publikovat... a to je můj! :-D

22 KadetJaina KadetJaina | Web | 4. října 2011 v 21:32 | Reagovat

[21]: Muhaha, muhahaha... ehlem, ehlem... Když jsme o temnoty temnaté... :D Kdy že si možu dojít pro Bořmena nejlíp? :-D Ne, že bych ho nějak nutně potřebovala... :-D Aspoň hodinu nebo tak :-D

23 hakuka hakuka | 4. října 2011 v 21:50 | Reagovat

[22]: Hm... zítra leda fakt ráno. mám dlouho školu. Ve čtvrtek kdykoliv kromě doby od půl druhé do čtyř cca, zbytek záleží na mých rychle se měnících plánech na víkend... ale možná bychom se i chtěli sejít na nějaké to hraní, kdyby ses zas chtěla nechat zabít... :-D
btw. tak to jsem zvědavá, jestli ti takového mutantíka pj sežere :-D Ale je krásná. :-D Jo a upřímně... mohla bys přijít o něco horšího v těhle končinách hele. :-D A o ten život tě připravil PJ. :-P

24 KadetJaina KadetJaina | Web | 5. října 2011 v 11:07 | Reagovat

[23]: Já se ráda nechám znovu zabít, takže kdyžtak dejte vědět. Zatím Bořmena nepotřebuju, takže dokud nezabírá místo, může klidně přespávat u vás. Jenom ho dobře krm!
PJ řekl, že zvládne všechno :D A vůbec, bude muset :D Hm, pravda, mohla jsem přijít třeba o tu slepici :-D

25 hakuka hakuka | 5. října 2011 v 11:14 | Reagovat

[24]: Dobře... co taková depresivní koule s křidýlkama jí?? Je to náročné na stravu?? :-?
Dobře... proberu s PJjem detaily tvého zabití a dáme ti vědět. :-P

26 KadetJaina KadetJaina | Web | 5. října 2011 v 11:32 | Reagovat

[25]: Většinou sní co letí kolem, takže pohoda, ale občas jí musíš nějakou tu mouchu chytit, protože s těma rozbitýma křídlama nenalítá tolik :-D  Náročná není, ale když má hlad... tak se tváří depresivně!

27 hakuka hakuka | 5. října 2011 v 12:07 | Reagovat

[26]: Dobrá, pořídím si muší kolonii a budu si jí řádně krmit, aby byla pomalejší. :-D
Tak v tom případě má hlad... jdu mu sehnat mouchu! :-D

28 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 2:42 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

29 hakuka hakuka | Web | 18. ledna 2012 v 16:47 | Reagovat

[28]: Až na to, že tohle není článek ale díl k povídce, což jsi ve svém zběsilém užívání klávesových zkratek jaksi ani nestihl/a zaznamenat. :-? Až vy zoufalci začnete používat mozek a budete žblekotat něco konstruktivního, možná vám na ty "webíky" i kliknu. I když... to už byste nebyli zoufalci, že? :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.