Říjen 2011

Svět ve světě

20. října 2011 v 19:23 | hakuka |  Soví světonázor
Jeden by řekl, že svět je jenom jeden. To podivné tmavé vzduchoprázdno, kde sem tam vysvitne nějaká ta hvězda a propluje nějaký ten pohybem zakulatělý kus kamene. Tomuhle světu říkáme vesmír, nebo hezky po starořecku kosmos. Ovšem s tím řeckým slovíčkem to už bude trochu složitější. Ale o tom mluvit nechci. Chci mluvit o tom zvláštním protikladu. O kamenech, vzduchu a přirodních zákonech a o tom druhém světě, který si vytvořil člověk. Říkejme tomu pud sebezáchovy nebo vyšší smysl, ale tenhle malý tvoreček na jedné oběžnici z jedné soustavy, pohybující se v jedné galaxii si vytvořil svůj vlastní prostor, ve kterém je jedinečný. Když míří do práce a uvízne v dopravní zácpě, nemyslí na hvězdy ani na komety. Myslí na důležitou pracovní schůzku, kterou když nestihne, svět se zcela jistě zbortí. Nezbortí, vážení, světu je to upřímně zcela putna.
Tihle důležití pánové a paní jsou ovšem naprosto přesvědčeni, že jejich svět je ten pravý a skutečný. Lidi, kteří stojí na kopcích a zírají na hvězdy, potom označují za snílky žijící mimo realitu. Není to paradox? Ovšem, ruku na srdce, který takový noční romantik v tu chvíli myslí na sílu gravitace a hromady vznášejícího se kamení. Vidí hvězdy a marně hledá Velký vůz. Také žije ve svém druhém světě, který se v zásadě od světa onoho velkého "menežera" vcelku neliší. V téhle velké pohádce o vlastní výjmečnosti žijeme všichni. Kreslíme, píšeme, posíláme morčata na Mars a zachraňujeme toulavé kočky. Všichni hledáme smysl ve velké hromadě kamení. Hrajeme divadlo, trochu se přetvařujeme a odměnou nám je občasný pocit, že nežijeme zbytečně.
Dneska jsem projížděla seznamem účastníků jakési soutěže o splnění snu a žádný mi nepřišel tak světoborný, abych za něj zvedla ruku a prohlásila "Ano, ten udělá díru do světa!" Ne, bylo to většinou malé a milé, někdy trochu sebepřekonávající, někdy chvástačské, ale ten velký cíl prostě nikde. Nebyl, nedostavil se! Ale víte, co jsem zjistila? Mě to až zas tak nebolí. Budu učit kobylky plavat a při tom doufat, že tahle kamenná záležitost jednou dojde i těm pánům zeshora. Nemyslíte, že by se nám žilo hezky, kdyby lidi ten "svět" nebrali zas tak vážně?

TT Druhý svět

Dejte mi pastelku, nakreslím pejska

16. října 2011 v 18:57 | hakuka |  Soví světonázor
Zelená, žlutá, oranžová... Jsou hladké a voní po dřevě. Vezmete ořezávátko a zatočíte. Kreslit pastelkami je rituál a vedlejším produktem jsou tenké květinky z lisovaného dřeva. Pastelky se musí opatrovat, jinak se polámou a přinesou místo potěšení jen chvíle vzteku, když se jejich hrot odlomí dvě sekundy po novém ořezání. Jsou jako sny, sny kterým pomáhají dostat trochu reálnější obrysy. Musíte je nosit v dobře chráněném pouzdře. Netřepat, nemíchat, prosím. To nedělá dobře ani snům ani pastelkám.
Jeden moudrý pán jménem Robert Fulghum chtěl pastelky použít jako zbraň. Jako zbraň, která zabrání válkám. Tvrdil, že kdyby mezi dva znepřátelené státy nalétlo pár letadel a vrhlo na zem krabičky pastelek, každého by chuť na válku přešla. Krabičky by se snášely na svých malých padáčcích. Opatrně, aby se nepolámaly! A lidé tam dole by stáli s pusou dokořán a roztouženě je chytali. A potom? Potom by si každý s nostalgickým úsměvem začal čmárat. Vytáhl by své staré dětské sny a chtěl je na chvíli proměnit ve skutečnost. Princezny, draci, domky s červenou střechou... Ne, žádná válka by se nekonala. Pan Fulnghum je moudrý muž. Škoda, že náš svět je oně složitější než ten, který popisuje on mezi řádky. Nebo je to tím, že mi ho takový vidět nechceme?
Pastelky jsou geniální hračkou. Jsou to vlastně jen nabarvené kousky dřeva s tuhou uvnitř, ale svým využitím vydají za tisíce hypervesmírných robotů i tisíce kakajících miminek. Jsou nástrojem, kterým si může každý zbudovat svůj vlastní svět. Je to svět plný červených střech, kouřících komínů a smrčků obsypaných jablky. V tomhle světě se všichni usmívají. Kráčejí vstříc vycházejícímu slunci a nikdo na celém světě se neodváží říct, že je to ale zatracený kýč!

TT Pastelky

O cizích světech a jiných ne-zrovna-mých dětech

16. října 2011 v 18:54 | hakuka
Bylo nebylo... vlastně pokud mně paměť neklame, tak zcela určitě bylo. Sešlo se takhle pár individuí, o kterých se dá souhrnně říct jen to, že jsou vskutku podivná. Tahle individua se shodla na jednom. Pekelně se nudila a tenhle život jim přišel podivně šedý. Rozhodli se tedy, že to zkusí jinde a jinak. Začali hrát Dračí doupě. Zahodili všechny tabulky i početní převody, návod hrdě odmítli číst a začali si hrát. Neumí si zpočítat svou "charismu," ale za to velmi rádi dohánějí vyslýchané k šílenství. Nenacházejí tisíce zlatých v šuplíku a z tahání těžkých batohů si občas jejich postavy strhnou záda. A pekelně je to baví.
Hrají ve světě, který není tak docela jejich. Vykrádají, co můžou a kde můžou a nevztahuje se to jenom na zlaté cihly. Upravují, kroutí, překrucují a přidávají, co je zrovna napadne. Předem se omlouváme všem fanoušků War-čehokoliv, DrD coby hry pro mladé milovníky šifer, náhodným čtenářům čehokoliv, o co jsme kdy zavadili, i historickým postavám. My to vlastně vůbec nemyslíme zle. Jsme jen děti na pískovišti, co si chtějí hrát.
Co s tím mám co dělat já? Jsem jedním z těch individuí, přirozeně. Sadistická druidka s pokrouceným smyslem pro spravedlnost či cynická upírka. Vyberte si, jak je libo. V každé je kousek ze mně a kousek něčeho, s čím nechci mít nic společného. Je tam toho větší kus, než kolik většinou dávám svým postavám, ale to už nejspíš vychází z podstaty hry.
Proč píšu o něčem, co musí nutně sklouznout někam, kam by to autor nechat zklouznout neměl? Protože některé věci je prostě třeba zaznamenat, jak říká Diblík. A taky proto, že je to vynikající cvičení právě téhle pisálkovské sebekontroly i cvičení psaní jako takového. Jsem kronikář, ne autor a to je svým způsobem výzva. A přibývá to mnohem lépe než mé vlastní věci zamčené v šuplíku. Píšu o světě, který není můj a který neovládám. Píšu o něčem, co už je dané a odehrané a s čím můžu hýbat jen minimálně. Nepíšu fanfiction, na to jsem si nikdy netroufla. Nedržím se žádného kánonu. Mým pánem je můj PJ, budiž pozdraven!

Takže když někde uvidíte napsáno "pod taktovkou lorda Thilaina..." nekamenujte, prosím. My jsme vlastně vcelku hodní a milý, jen máme rádi už trochu upravená pískoviště.

Tchoří deníky 5 - Jak si tchoř válečnické ostruhy vysloužil

4. října 2011 v 16:16 | hakuka |  Tchoří deníky
Diblík je zpět a je připraven vytáhnout svůj pověstný drápek. Vyráží na svou historicky první výpravu za nehynoucí slávou a je odhodlán udělat pro svůj cíl takřka cokoliv. I dát se na taktickýústup! Podaří se mu spolu s jeho mocným pánem a ustrašenou společnicí nalézt poklad skrývající se pod tajemným červeným X?