Pomoc, jsem nahý!

17. září 2011 v 12:24 | hakuka |  Soví světonázor
Existuje jedna velmi stará kniha. Tak stará, že jí dokonce říkají kniha knih a přísahají na ní při soudních líčeních jako na nejvyšší zákon Někteří říkají, že jí napsali lidé o lidech a pro lidi, druzí zase, že jim některá slova do úst vkládala jakási vyšší entita. Těžko říct. Po těch letech už vypršela autorská práva i vyšší entitě. Důležité je, že v téhle knize se popisuje život prvních lidí. Adam a Eva si prý žili jako v ráji než přišel ten hloupý had se svým hloupým jablkem poznání. Kousli si a hle! Zjistili, že jsou nazí!
Někteří pánové antropologové zase tvrdí, že v tom žádný plaz prsty, tedy spíš ocas, neměl a člověka k onomu zahalení vedla prostá nutnost. Jednoho dne se prostě podíval do tůňky vedle jeskyně a říkal si: "Safra, to je dneska ale kosa. Hm, asi mi něco chybí." Potom se podíval na hruhý břeh, kde se spokojeně popásala roztomilá rodinka králíčků ve svých huňatých kožížcích a nad hlavou mu zablikala ona pověstná žárovka. A tak začala vláda kožešinového průmyslu i slavného vynálezu T. A. Edisona.
Jak se to stalo, není koneckonců nijak zvlášť důležité. Můj hlas se pohybuje někde mezi jablkem poznání jako symbolem a chlápkem s klackem a kožichem jako onou materiální částí věci. Hlavní je, že si člověk velmi rychle zvyk se zahalovat a ukrývat tak svoje slabosti a nedostatky. Jak dlouho trvalo, než lidé došli k názoru, že ten v medvědí kůži bude asi silnější a lepší než ten v kůži z králíka? Kdy ještě někoho napadlo se ptát, jestli medvěd pošel na rýmu a králík uměl sakra rychle utíkat?
Lidé se naučili nespokojit se s tím, s čím se narodili, a během let a staletí zabalili své tělo i svou duši do tolika vrstev, že propracovat se k té původní části je věc obtížná. Oblečení zužující stehna a zvýrazňující dekot je jen přitom tou vrstvou nejsvrchnější. Jsme skvělý a úžasní páni evoluce a o půlnoci uprostřed lesa vlastně vůbec nemáme strach. A když už máme, je to přeci jen to příjemné mražení v zádech, pro které jsme se tam šli. Proč se bojíme být zase nazí uprostřed pralesa? Proč nikomu nedovolíme, aby nám viděl až do žaludku, byť by nám byl sebebližší? Proč v sobě občas dusíme smích a tak pracně se snažíme kontrolovat, co a jak vypouštíme z pusy? A potom? Potom po nocích bulíme do polštáře, že nám nikdo nerozumí. Jak by jenom mohl, když z nás přes ty všechny ochranné obaly kvalitnější než u maminky v bříšku ještě neviděl ani chlup? Kousli jsme do jablka poznání a znistili jsme, že jsme nazí. Jsme nazí, ale vedle je velmi příhodné palmové listí. A když to hezky zaobalíme, můžeme přece být tím, kým chceme být. Jsme zvláštní holé opice, co umí bravurně předstírat, že jsou pány světa a klapou při tom podpatky. Až někdo prokoukne tuhle velkou habaďůru, praští nás klackem po hlavě.

TT Nahota
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lian Walker Lian Walker | Web | 17. září 2011 v 12:34 | Reagovat

Moc hezké zamyšlení :)

2 Verú Verú | Web | 17. září 2011 v 13:39 | Reagovat

Hezký článek a blog :-)

3 Mara Rose Mara Rose | E-mail | Web | 17. září 2011 v 13:53 | Reagovat

Zajímavé :)

4 doe-ann doe-ann | 17. září 2011 v 14:13 | Reagovat

Pěkné :)

5 hakuka hakuka | Web | 17. září 2011 v 16:04 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.