Září 2011

Pomoc, jsem nahý!

17. září 2011 v 12:24 | hakuka |  Soví světonázor
Existuje jedna velmi stará kniha. Tak stará, že jí dokonce říkají kniha knih a přísahají na ní při soudních líčeních jako na nejvyšší zákon Někteří říkají, že jí napsali lidé o lidech a pro lidi, druzí zase, že jim některá slova do úst vkládala jakási vyšší entita. Těžko říct. Po těch letech už vypršela autorská práva i vyšší entitě. Důležité je, že v téhle knize se popisuje život prvních lidí. Adam a Eva si prý žili jako v ráji než přišel ten hloupý had se svým hloupým jablkem poznání. Kousli si a hle! Zjistili, že jsou nazí!
Někteří pánové antropologové zase tvrdí, že v tom žádný plaz prsty, tedy spíš ocas, neměl a člověka k onomu zahalení vedla prostá nutnost. Jednoho dne se prostě podíval do tůňky vedle jeskyně a říkal si: "Safra, to je dneska ale kosa. Hm, asi mi něco chybí." Potom se podíval na hruhý břeh, kde se spokojeně popásala roztomilá rodinka králíčků ve svých huňatých kožížcích a nad hlavou mu zablikala ona pověstná žárovka. A tak začala vláda kožešinového průmyslu i slavného vynálezu T. A. Edisona.
Jak se to stalo, není koneckonců nijak zvlášť důležité. Můj hlas se pohybuje někde mezi jablkem poznání jako symbolem a chlápkem s klackem a kožichem jako onou materiální částí věci. Hlavní je, že si člověk velmi rychle zvyk se zahalovat a ukrývat tak svoje slabosti a nedostatky. Jak dlouho trvalo, než lidé došli k názoru, že ten v medvědí kůži bude asi silnější a lepší než ten v kůži z králíka? Kdy ještě někoho napadlo se ptát, jestli medvěd pošel na rýmu a králík uměl sakra rychle utíkat?
Lidé se naučili nespokojit se s tím, s čím se narodili, a během let a staletí zabalili své tělo i svou duši do tolika vrstev, že propracovat se k té původní části je věc obtížná. Oblečení zužující stehna a zvýrazňující dekot je jen přitom tou vrstvou nejsvrchnější. Jsme skvělý a úžasní páni evoluce a o půlnoci uprostřed lesa vlastně vůbec nemáme strach. A když už máme, je to přeci jen to příjemné mražení v zádech, pro které jsme se tam šli. Proč se bojíme být zase nazí uprostřed pralesa? Proč nikomu nedovolíme, aby nám viděl až do žaludku, byť by nám byl sebebližší? Proč v sobě občas dusíme smích a tak pracně se snažíme kontrolovat, co a jak vypouštíme z pusy? A potom? Potom po nocích bulíme do polštáře, že nám nikdo nerozumí. Jak by jenom mohl, když z nás přes ty všechny ochranné obaly kvalitnější než u maminky v bříšku ještě neviděl ani chlup? Kousli jsme do jablka poznání a znistili jsme, že jsme nazí. Jsme nazí, ale vedle je velmi příhodné palmové listí. A když to hezky zaobalíme, můžeme přece být tím, kým chceme být. Jsme zvláštní holé opice, co umí bravurně předstírat, že jsou pány světa a klapou při tom podpatky. Až někdo prokoukne tuhle velkou habaďůru, praští nás klackem po hlavě.

TT Nahota

Tak kdo zase dneska půjde s košem?

11. září 2011 v 19:41 | hakuka |  Soví světonázor
Kdysi když ještě sluníčko svítilo zvesela a kobylky měly realnou šanci někdy se naučit plavat, žily byly dvě holčičky. Jedna byla o pár centimetrů větší a o pár stupňů nemotornější a ta druhá měla věčně odřená kolena. Jedna byla brýlatou blondýnkou s vlasy po ramena, druhá, řádně zrzavá, chodila vcelku dobrovolně na ježka. Tvrdily o sobě, že jsou sourozenci, ale nikdo jim to nevěřil. Věkový odstup rok a půl a běda jak někoho napadlo to zaokrouhlovat. Jedna po mamince, druhá po tatínkovi. A ta starší byla ku podivu neustále považována za mladší. Dvě holčičky zmizely, kobylky se utopily a bedny hraček s nápisem "Velké a převelké dědictví" putovaly do sklepa.
Co po nich zbylo? Těžko říct. Pohybuje se to někde mezi děvčetem a ženou a má to dvě nohy a dvě ruce. Evidentně humanoid. Tomu staršímu už nikdo dlouho neřekl, že je podobná tatínkovi. Možná to bude mít něco společného s tím, že představit si chlápka ve středních letech jako dvacetiletou slečnu je mírně řečeno trochu zvláštní. Navíc u sebe při bližším zkoumání vypozorovala téměř dokonalý matčin nos. V dnešním krutém světě už si nemůžete být jistí ani vlastním nosem.
Někdy marně přemýšlím, jak k tomu sakra došlo, že mohlo ze stejného genetického materiálu i stejné výchovy vyjít něco tak naprosto rozdílného. Kdybychom se potkaly někde jinde než v jednom dětském pokojíku u jednoho domečku s panenkami, nejspíš jedna jako druhá ohrneme nos a řekneme si "Ta je divná!" My jsme ale sestry. Naším úkolem je krýt si vzájemně záda, když ta jedna potřebuje někde zůstat přes noc a neustále se hádat o to, kdo půjde s košem a kdo vyvenčí psa. Prohrávám, neustále. Mám ale pocit, že moje sestřička si myslí to samé.
Ona poslouchá rapující amíky, já keltské fidlání. Ona nosí botasky a džíny, já sako a střevíčky. Já jsem teoretik, ona praktik. Já ráda maluju, ona si chodí zaběhat. Je tisíc věcí, kvůli kterým bychom se dokázaly po krve pohádat, ale neuděláme to. Kdyby totiž došlo na pěsti, prohraju. Moje mladší sestřička mě přeprala už v deseti. Místo toho se dohadujeme o odpadkových koších, psích loužíčkách a talířích v kuchyni. Jedináčci nikdy nedokáží dokonale pochopit hloubku toho problému pronikajícího až na samou podstatu lidství. Jsme sestry, bez ohledu na momentální stav financí na burze i v prasátku, na počasí i na počtu oblečení stěhující se z jedné skříně do druhé. V dobrém i ve zlém, pochopitelně. Ale jestli mi jen sahne na to nové tričko, vyškrábu jí oči!

(Máv, máv, Píďolko! Mimochodem, dneska venčíš Myšáka ty! Já zcela určitě BYLA minule!)
TT Sourozenci