Červenec 2011

Duchařina vážně nevážně, prakticky skepticky

17. července 2011 v 23:40 | hakuka |  Soví světonázor
Lidé jsou zvláštní tvorové. Když se oné přírodní síle, božskému Watcherovi či gumové kachničce povedlo stvořit něco, někoho, kdo si opravdu dokáže říct "Já jsem, já existuji," zadělali si na pořádný malér. Takové stvoření je totiž velmi náročné. Rádo klade otázky a nikdy mu nic nestačí. Víc, dál, hlouběji, tam míří. Dostanou život, tu malou prchavou náhodu. Přesto mají tendenci myslet dál. Co když vás jednoho dne zasáhne záchodové prkénko ze stanice Mir a vy nestihnete dokončit svůj bezchybný plán na ovládnutí světa? Proto existují duchové. Vznikli z lidské touhy překonat hranice vlastní konečnosti. Jsou skuteční? Pokud jste ochotni uvěřit v sílu lidské myšlenky, pak ano. Máme se jich bát? Pokud se bojíte lidské myšlenky, pak ano. Já se bojím. Neznám sílu, která by toho dokázala tolik zničit a převrátit naruby. Nikdy nebudu vyvolávat duchy. To mi bylo jasné už jako ustrašenému škvrněti pod stanovou celtou.

Zvláštní pocity v zádech, podivně deformované stíny... Dokážete si představit, kolik lidí a snad i zvířat kdysi chodilo po téhle zemi? Pokud chcete s duchy bojovat, mám pro vás špatnou zprávu. Jsou v přesile. A dokázali by vám natrhnout zadnici i v případě, že by zduchovatěl jen každý třetí, který zapoměl v troubě pečené kuře. Smutný fakt. Pokud existuje podsvětí, je tam narváno. Pokud jsou tu pořád s námi, potěš koště. Nebo radši ne, nějaký duch by to mohl začít realizovat. Něco mi ovšem říká, že duchové asi nebudou ony směšné figurky v prostěradlech. Nevidím je ani v podivných šmouhách na fotografiích z amerického venkova.

Duch a duše to jsou jedny z těch velkých pojmů, se kterými si lidé přehazují jako s tenisákem a přece nám protékají mezi prsty. Někde tam je, ano zajisté. Pokud nejste zkostnatělý páprda s hlavou plnou ozubených koleček, musíte to cítit. Jste přeci člověk a ne stroječek na páru. A taková velká věc jako lidská duše přece nemůže jentak zmizet, že? Takže prostě bude strašit své ubohé příbuzné i nepříbuzné v temných uličkách. Koneckonců za pár století budou příbuzní všichni, no ne? Jen jestli onu všemocnou lidskou duši nepřeceňujeme. Třeba prostě uletí, jako když pustíte balónek. Smutná to představa. Ovšem když to srovnám s tím zástupem dávno mrtvých příbuzných dýchajících mi na záda...

TT Duchové

Harry Potter - It all ends (tedy, možná...)

15. července 2011 v 23:32 | hakuka |  Slyšela jsem, viděla jsem

Když se váš kamarád z dětství rozhodne dospět, člověka to rozhodně nenechá chladným. Nechtějte kritiku, nejsem jí schopná. Velký kritik oněmněl a jen stěží dýchá. Nádech, výdech, klapka a titulky. Brýlatý chlapec dobojoval a chce jen jediné - nechat žít. Myslela jsem, že budu ronit slzy jako želva, ale oči jsou suché. Ústa mám pootevřená a v uších mi zní ona cinkavá melodie. Tudůůů du du důůů... Má to být konec? Konec čeho?

Paní Rowlingová měla kdysi skvělý nápad, napsat příběh o chlapci, který poroste spolu se čtenářem. A já jsem dítě, které kdysi opravdu čekalo na dopis z Bradavic. Jsem dítě, které utíkalo mezi stránky před světem, který k němu byl tak nespravedlivý. Kdepak, děvčátko, svět přece není spravedlivý, řekla mi ta paní mezi řádky a jedna stránka pátého dílu zůstala natržená vzteky. Nepomohlo to. Svět se nestane spravedlivějším skrz násilí spáchané na knize.

Kdyby ctění filosofové byli tušili, že můj pohled na život a vesmír vůbec formoval brýlatý chlapec se schopností proměnit žábu v pohár na víno, nevím nevím, jak by to s těmi mými studii dopadlo. Život je kouzlo, dámy a pánové s pošetilým máváním hůlkou nebo bez.

Přehnala se přeze mě smršť. Udělala pár opravdu velkých "Bum!" a nechala mě stát se stejně prázdným výrazem jako trojici hlavních hrdinů. Kdysi jsem měla tendence po shlédnutí filmové verze toho či onoho dílu sypat na adresu všech zúčastněných hordu nadávek a připomínek. Ony připomínky mám stále, ale nějak jsem se naučila vnímat atmosféru a nelpět na detailech. Svou atmosféru jsem dostala, takže, milý Brumbále, převlékejte se za Gandalfa jak je vám libo. A vy, pane Voldemorte, přemisťovací povolení po pozemcích Bradavic uděleno.

Už také asi chápu, proč se onen očekávaný výbuch emocí nekoná. Dětští hrdinové totiž nemizí spolu se závěrečnými titulky. Ten chlapec z přístěnku se pořád někde raduje nad krabičkou Bertíkových fazolek. Ani společnost jako Warner Brothers ho nemůže přinutit k poklidnému životy hrdiny na penzi. Ano, jsem sentimentální. A mám chuť vrátit se ke kočce na zídce!