Tchoří deníky 4 - Jak tchoř druida poznal

23. června 2011 v 16:29 | hakuka |  Tchoří deníky

Diblík, tchoří válečník bez bázně a hany, je tu se svou již čtvrtou dávkou dobrodružství. Ve světě se pořád ještě rozkoukává a válečnické ostruhy si musí teprve vysloužit, přes to neváhá se s vámi podělit o dálší část příběhu vyprávěného z orčího hřbetu. Má oči dokořád a pusu řádně prořízlou. Odhodlaně a trpělivě čeká na svou příležitost dokázat, že opravdu není jen vkusným šálovým doplňkem. Dostane ji tentokrát? Ne, myslím, že ještě ne. Diblík má totiž jednu nepříjemnou vlastnost. Okecá i neokecatelné.


-0-

Vznášel jsem se a nelíbilo se mi to. Básníci možná opěvují létání, ale já jsem válečník a pranic romantického na něm nevidím. Zatnul jsem drápky do pánovy fialové róby a svůj ocas křečovitě ovinul kolem jeho krku. Ne, nelíbilo se mi to ani trochu. Míjeli jsme jedno věžní okno za druhým a můj pán divoce mával holí, aby nás zpomalil. "BUM!" Pánovy řádně osvalené nohy dosedly na prašnou zem před věží až se kolem zakouřilo. Efektní! Zapotácel se jen nepatrně a já zaseknul drápy ještě hlouběji. Ne že bych mu nevěřil, pochopitelně. Byl to jakýsi přežitý reflex divoké šelmy. Můj pán je ale opravdu silný mág. Ten stisk ani nezaznamenal.

"Hm, dobrý hračka!" poznamenal můj pán a já se nezmohl na odpor. Znovu se zahleděl do kusu pergamenu, který dostal od samolibého mága z křesla a mumlal si pro sebe nějaká nesrozumitelná slovíčka. Potom se stále zamyšlen vydal stejnou ulicí zpět z téhle podivné ulice. Prošli jsme parkem a vydali se znovu k našemu hostinci. V hlavě už mi začala blikat kontrolka s nápisem "SavePoint" spojená s vůní pečené kachny. Pak se ale můj pán zarazil a udělal pár kroků zpět. Podrbal se na bradě a zasunul pergamen do hlubin své brašny. Můj pán je moudrý mág! Ten si přece může dovolit v hlubokém zamyšlení občas špatně odbočit!

Stormwinský park je krásné místo. Ač odhodlaný proniknout do světa hrdinů a pečených kachen, tenhle kousek zeleně jsem viděl rád, i když na něm bylo vidět, jak moc se ho ti hrdinové snaží držet pod kontrolou. Postavil jsem se na šéfově rameni na zadní packy a začenichal se. Nic proti vůni střelného prachu, ale tráva je tráva. Měl jsem zcela neválečnickou chuť se v ní proběhnout. Celkem třikrát jsem se pokusil seškrábat se pánovi z ramene, ale až napotřetí se mi to skutečně povedlo. Trojka je šťastné číslo každého hrdiny. Můj pán si pro sebe zase mumlal nesrozumitelná slovíčka a já poodběhl kousek stranou. Ptáci zpívali tak urputně, až ve mně probudili chuť k jídlu.

Ke svému překvapení jsem ale zjistil, že na výpravu do korun stromů za ptačími vejci nemám ani nejmenší chuť. Byl jsem na cestě od divoké šelmy se smutným osudem lovené zvěře k hrdinnému válečníkovi a tohle byl další krok. Potěšilo mne to. Chuť na procházku mne přešla a znovu jí nahradila chuť na pečenou kachnu. Ohlédl jsem se po svém pánovi. Zelené bylo kolem opravdu hodně, ale fialovou aby pohledal. Musel jsem poodběhnout dál, než jsem si myslel. Zavětřil jsem čenichem ve snaze cítit pánovu magii nebo alespoň pána samotného. Bez úspěchu. Než jsem však mohl začít propadat panice, do nosu mě uhodilo něco velmi povědomého. Nikdy před tím jsem to necítil a přeci jsem měl pocit, že ten pach znám. Vydal jsem se za ním a nemusel jsem jít daleko. Jeho původce se děl na lavičce hned za nejbližším keřem.




Měl jsem zvláštní pocit, že někdo, kdo je takhle cítit, by měl mít dlouhý plnovous, opírat se o starou dubovou hůl a ve vlasech mít šišky. Tahle osoba neměla ani vousy ani šišky a pokud šlo o hůl, ten klacík opřený o ztrouchnivělou lavičku působil docela obyčejně. A navíc to bylo děvče. Proč mají vlastně lidé většinou pocit, že druid musí být muž a k tomu hodně daleko za zenitem? Tahle mladá holka jistě moc zim nezažila. Měla dlouhé lehce zvlněné vlasy liščí barvy a vypadala vcelku neškodně. Byla bosky. Soustředěně si cosi četla ve velké, pestře malované knize a své okolí moc nevnímala. Měl jsem neodbytný pocit, že se sem nehodí. U nohou jí ležel vychrtlý vlk stočený do klubíčka a k vedlejšímu stromu měla přivázané jakési velké nohaté kuře. A tak jsem poprvé spatřil slečnu Angelu.

Snažil jsem se nepozorovaně přikrást blíž. Vlk klidně oddychoval, ale i tak mne představa jeho zubů hluboko v mém hrdle příliš nelákala. Potom se ale ozvalo to kuře.
"Papapááá!!" zakdákalo. Vlk sebou okamžitě trhnul a vycenil tesáky. Děvče zvedlo oči od knihy. Usmálo se a v tom úsměvu bylo cosi bezprostředního. Líbila se mi. Ovšem bez té zubaté stvůry by se mi líbila mnohem víc.
"Ty jsi mi ale pěkný tchořík," oslovila mne. Měla jemný zvonivý hlásek.
"Půjdeš ke mně? Já ti neublížím." Rozuměl jsem jí. Rozumět, co mi chce říct, mi přišlo mnohem samozřejmější, než když na mě mluvil můj pán. V náhlém návalu porozumění jsem se jí pokusil sdělit, co tu hledám. Zasmála se.
"Ta velká zelená obluda je tvůj pán?" zeptala se. Uraženě jsem vypjal hruď.
"No dobře, tak se hned nerozčiluj. Můžu tě uklidnit, mladý válečníku, toho nebude problém najít." Pořád se usmívala. Začínal na mne padat stín pochyb. Smála se snad mě?

Nakonec jsme nikoho hledat nemuseli. Hlas mého pána k mým uším dolehl v okamžiku, kdy má zrzavá společnice skrývala svou tlustou knihu s nápisem "Malá dětská encyklopedie" zpět do své brašny.
"Potvůrka! Potvůrka!" volal a rychle se přibližoval.
"Tady!" zavolala dívka v odpověď a dusavé kroky ještě zrychlily.
"Ty moc ošklivá potvůrka!" huboval mě pán, ale já byl moc rád, že ho vidím. S pocitem tetelivé radosti v břiše jsem se mu vyškrábal zpět na rameno a lísavě se otřel o jeho krk.
"Váš tchoř vás hledal," píplo děvče nejistě.
"Ty mu rozumíš?" zeptal se můj pán a děvče lehce kývlo hlavou.
"Tak trochu, můj… ehm… jsem druidka, tedy nejspíš jí budu. Mám zvířata ráda." Pokusil jsem se srovnat tohle vyplašené děvče s oním mágem v samolibém křesle a mé přesvědčení, že se sem nehodí, ještě vzrostlo.
Můj pán se zamyšleně podrbal na bradě a potom mne vcelku hrubě popadl za kůži nad krkem, jako to dělají matky, a stáhl mne z ramene dolů.
"Nesmrdí, co špatně?" zeptal se pán a já jen odevzdaně plandal ve vzduchu. Bylo to potupné. V téhle pozici nemůže ani válečník nic dělat. Dívka povytáhla obočí.
"Váš nos, řekla bych," odvětila a lehce jí zacukaly koutky. Pán mě rozpačitě vrátil zpátky na rameno. Oklepal jsem se a svou nelibost jsem dal najevo nerudným zamručením. Nebrali mne na vědomí. Můj pán se jen znovu podrbal na bradě. Kdyby se mu objevila nějaká ta vylysalá skvrnka v té jeho skvostné bradce, vůbec bych se nedivil.

"Jsem Angela," představila se dívka a natáhla ruku.
"Já Mák," odpověděl jí můj pán přesně podle etikety a ruku opatrně stiskl třemi prsty, aby jí nepochroumal jemné prstíky. Můj pán je totiž mimo jiné také gentleman.
"Hledám dobrodružství, chtít jít se mnou?" zeptal se náhle. Angela pokrčila rameny. Nejspíš neměla nejmenší tušení, co si pod tím můj pán představuje. Ostatně, já také ne. Cesty orčích mágů jsou nevyzpytatelné a většinou začínají v hospodě.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KadetJaina KadetJaina | Web | 24. června 2011 v 21:39 | Reagovat

Hurá do hospody! Joo chceme hospodu :D A pořádnou akci už :-D

2 hakuka hakuka | Web | 24. června 2011 v 22:01 | Reagovat

Příště, snad, možná :-D (Mám limit dvě a půl stránky na zápis) ... ono je jí tam tolik, že tě z ní budou brzo brnět zuby. Užívěj klidu před bouří, velký šéf nechal postavy žít v onom klamavém přesvědčení, že ten svět je krásný, jenom asi první dva dny. Pak se jeden má divit, že se z chudinečky Angely stává taková sadistka! :-D (To se mnou nemá vůbec nic společného, vážně nééé!) :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.