Červen 2011

Rubrika povídkáře

27. června 2011 v 16:38 | hakuka |  Povídky a jiné psaní


Prolog:

Jméno mu dala mluvící lebka a jeho pánem je orčí mág. Diblík je hrdina bez bázně a hany. Když prchá, říká tomu taktický ústup. Když se třese, jen se snaží zachovat stálou teplotu těla. Dámy před ním prchají, draci by ho samou láskou snědli a zbytek vyškrábli párátkem. Je pravým nehrdinou mezi nehrdiny, právoplatný člen družiny individuí, o níchž lze říct jen to, že jsou vskutku podivná. Výsledek výpravy je nejistý. Pán téhle jeskyně je totiž stejně podlý a zvrácený jako jeho oběti.

Pod taktovkou lorda Thilaina, pána jeskyně. Za osud chlupatých králíčků a elfů neručíme.

Seznam kapitol:


Dodatky k příběhu:


Status: Neverending story


Prolog:

Lišky jsou od přírody samotáři, osobnosti s vyhraněným názorem. Co se ale stane, když jsou vlivem okolností donuceny žít pohromadě? Liščí kolonie v lese Ganderin je snad poslední svého druhu. Lidé je vytlačili na malý kousíček půdy a nazvali ho rezervací. Může to vůbec fungovat? Dokáží se sjednotit a postavit se za společnou věc, nebo si půjdou všichni po krku, jak káže dobrý liščí mrav?
Souboje rodů, intriky a tajná spolčení, ale také magie, přátelství a možná i láska. To je svět lesa Ganderin. Přidáte se do klanu svobodných lišek, nebo si potupně nasadíte obojek a vodítko?

Seznam kapitol:



Status: nedokončená a zanedbávaná

Terrida

Název království, jedno slovo, spojnice. V téhle zemi žijí lidé, klapou stroje a zuří živly. Zahrnuje v sobě spoustu různých odstínů života. Nejde svázat jednou linkou, protože prostě žije, bublá a kvasí podle svých vlastních zákonů. Kněží řádu božské Aury tvrdí, že podléhá jakési vnitřní harmonii, vždy balancující jako plošina na špičce jehly. Že je zákonně nutné udržovat ji v rovnováze. Podle starých Romunů svázaných se zemí tlustými kořeny země bují jako keř divokého maliníku. Je důležité jí živit a brát si jen uměřeně. Je plná duchů a tajemných strážců, ale snad byste nevěřili na stašidla?


Logika absurdity - Lisette rozpracované




... další povídky v sekci Jednorázovek

Budu čarovat, vážení!

25. června 2011 v 21:32 | hakuka |  Soví světonázor

Lidé si rádi stanovují hranice. Je to věc velmi užitečná, říkají. Dělí svět na důvěryhodná fakta a báchorky. Fakta jsou nezpochybnitelná a jistá jako to, že člověku raší nos mezi očima. (Ne že by se ho snad jistí blázniví pánové zpochybnit nepokoušeli.) Báchorky jsou báchorky, smýšlenky potřeštěných starých bab, kterým už rozum dávno uplaval. Je to hezké dělení, dává člověku pocit, že světu kolem rozumí. Má ale jeden drobný háček. Ta hranice je rozechvělejší než japonské pobřeží. Ráda se přesouvá a upravuje podle toho, jak si zrovna velevážené lidstvo umane.
Například kdysi dávno ve starém Egyptě věřili, že se těhotná žena pozná z naklíčeného obilí. A když v době ne tak nedávné vysvětloval pan Newton svým vědeckým kolegům gravitační zákon, vysmáli se mu jako šarlatánovi, co si pohrává s magií. Není přece možné, aby jeden objekt působil na jiný, aniž by se ho dotýkal. Elektřina, magnetismus, vlny přinášející rádiový signál... To vše je jen mýtus vhodný do pohádek. Tak proč to funguje, když každé dítě ví, že pohádkový dědečkové neexistují a jediná pravda je v ozubených kolečkách? Byla by to přeci špatná mechanika, kdyby byla nemechanická! Mechanika... Ano, mechanika je hezká věc, snadná a pochopitelná dokonce do té míry, jakou je schopen zpracovat nevědecký jedinec mého formátu. Potíž je, že svět je záležitost velmi složitá a nemechanická. už ve své podstatě Je to mísení vlivů a sil a je plný magie. Ovlivňuje nás, aniž bychom jí mohli uchopit či pochopit. Neprovádí jí zelená čarodějnice se špičatým kloboukem. Nezbavíme se jí sebekrutější inkvizicí. Je to ono středověké nebezpečí, které číhá za prahem, ona nevysvětlitelná část světa, která nás děsí i přitahuje zároveň. Vědci říkají, že nám jednou dají odpověď na všechny otázky. Já říkám, že bych u toho chtěla být, abych mohla položit další a jejich exaktní odpovědi jim s gustem omlátit o hlavu. Ve vesmíru nejsou lidské hranice. Láska není jenom blázněním hormonů. Živý tvor má duši a místa svůj genius loci. A nemocné, ty uzdravuje naděje. Magie je všude kolem nás a činění vědců je jí naprosto putna. Té magii se říká život. Strčte si své logické výpočty a shluky buněk za kloubouk, třebas špičatý. Já budu čarovat!

TT magie

Tchoří deníky 4 - Jak tchoř druida poznal

23. června 2011 v 16:29 | hakuka |  Tchoří deníky

Diblík, tchoří válečník bez bázně a hany, je tu se svou již čtvrtou dávkou dobrodružství. Ve světě se pořád ještě rozkoukává a válečnické ostruhy si musí teprve vysloužit, přes to neváhá se s vámi podělit o dálší část příběhu vyprávěného z orčího hřbetu. Má oči dokořád a pusu řádně prořízlou. Odhodlaně a trpělivě čeká na svou příležitost dokázat, že opravdu není jen vkusným šálovým doplňkem. Dostane ji tentokrát? Ne, myslím, že ještě ne. Diblík má totiž jednu nepříjemnou vlastnost. Okecá i neokecatelné.

Návštěva

12. června 2011 v 11:43 | hakuka |  Jednorázovky

Tik ťak tik ťak, dělají hodiny. Škráb, škráb dělá hrot tužky. Je pozdní večer a do máje ještě daleko. Příjemný večer. Z hrnku čaje na stole se lehce kouří a moje dvě potkaní slečny se v kleci přetahují o kousek jablka. Idylka! Vyletěl oblak podestýlky. Ten poklidný večer u konvice čaje a krabičky zpola vypsaných fixů by bývalo bylo nic nenarušilo, kdyby se neozvala ta rána. A kdyby rána! Celé rámusení! Cosi zaskřípělo, něco zavrzalo a pro doplnění oné symfonie ještě něco bouchlo. A pořádně! Ze stěny naproti oknu se vyvalil jakýsi obludný stroj. Skrz oblaka dýmu z něj ale nebylo vidět víc než pár plechových trubek. Podlaha se mi pod nohama povážlivě třásla, až jsem se o tu prvorepublikovou stavbu začala i bát.

"Nedělej to!" vykřikla skrz onu záplavu dýmu jakási postava a snažila se nezadusit kašlem. Byla mi podobná. Stejné vlasy, stejné oči, na čele pár vrásek. Dívala jsem se na svého staršího dvojníka.
"Nedělej to! prostě to nedělej!" zopakovalo mi mé moudřejší já a se stejným zvukovým doprovodem zase zmizelo. Zbyl po něm jen kývající se obrázek na stěně protější a onen oblak dýmu, jež se pomalu rozpouštěl.

"Holky, viděly jste to?" zeptala jsem se směrek ke kleci. Jablko bylo zapomenuto stejně jako celý spor. Dva zvědavé čumáčky čenichaly u mříží. Evidentně viděly. No jo, ale co nemám dělat? Nemám krestli tchořovi číslo 54 tak dlouhé fousky? Nemám si jít zalít druhou konvici čaje? Nebo že bych se neměla pokoušet spasit svět? To je potíž s těmi panďuláky z budoucnosti. Oni vždycky vědí všechno líp. Příjde jim to až trapně jednoduché. Jak má ale člověk vědět, co se jim sakra honí v kebulích?

Pak se ten rámus ozval znovu a mé ještě starší já zase vyskočilo ze stěny. Tentokrát mělo místo rámusícího stroje jen přiléhavý obleček, ovšem dým přetrvával. A já si myslela, že na mně šediny nebudou vypadat zle.
"Nedělej to!" řekla znovu ta postarší paní a obrázek v zeleném rámečku se opět rozhoupal, když s třískotem zmizela. Tak tos mi, babo, teda poradila. Co nemám dělat? To mě teď jako budou má ošklivější já pronásledovat za každý tchoří fousek? Buď proklet onen zatím neznámý den, kdy někdo skutečně vymyslí stroj času. Oblak dýmu vprostřed mého pokoje pomalu mizel. Ups, nebyla právě tohle ta věc, co jsem neměla udělat? Rámusení se ozvalo potřetí.

"Pozdě, paní kolegyně," řekla jsem, když mé starší já v kouřících brýlích prostrčilo hlavu stěnou.

TT Stroj času

Gnomeo potkal Jůlii a všichni jsme se nudili

10. června 2011 v 16:57 | hakuka |  Slyšela jsem, viděla jsem
http://img.csfd.cz/photos/filmy/25/253366_21_ws.jpg
Jedni měli čepičky spořádaně červené, druhým je nějaký "umělec" z touhy po originalite nabarvil na modro. Jedněm sekal trávu kolem záhovků pan Capulet, druhým zalévala květiny paní Montaquová. Staré příběhy se rádi opakují, zvlášť když jsou obecně považovány za dobré příběhy. Časem do nich chce ale náročný posluchač přidat něco navíc, aby přecijen i přes tu skvělost a genialitu zápletky nezíval nudou. Tvůrci animované pohádky Gnomeo a Julie vsadili na čepičky a sádru. Sádra při nárazu hezky cinká a čepičky působí roztomile a řádně kýčovitě. Trávníky jsou řádně zastřihnuty, umělé fontánky vesele bublají a okolo zuří válka, válka trpasličích klanů znepřátelených právě onou barvou čepiček. Gnomeo a Julie dějem rozhodně nepřekvapí a rádoby romantické scény by nerozbrečely ani onu pověstnou želvu. Ve stutečnosti je mnohem uvěřitelnější, že ti dva trpaslíci někde spadli na své sádrové hlavinky. Promiňte drahé trpaslictvo, ale takhle vám tu lásku až za hrob nikdo nesežere. To už ji budu spíš věřit užvaněnému plameňákovi. Zachraňují to jen ony drobnůstky, kterých je trpasličí svět plný. Škoda jen, že se na diváka ženou rychlostí běsnící pumy a nezaregistruje z nich víc než rozmazanou čáru. Pár vtipných blbůstek je možná milých, ale v určité dávce a koncentraci se mění v kýč. I když co bychom vlastně chtěli po zahradních trpaslících, že?

MyšLenka

6. června 2011 v 1:45 | hakuka |  Jednorázovky

Ozvalo se hlasité puf a na malém stolečku pro panenky cosi zajiskřilo. Kde se vzalo, tu se vzalo, objevilo se tam malé okaté zvířátko. Stoleček pro panenky stejně jako celý pokojíček patřil malému děvčátku, které s výsknutím upustilo růžovou konvičku a uskočilo stranou.

"Kdo jsi?" děvčátko se ustrašeně přikrčilo.

"Jsem myš, nevidíš?
Mám ocásek a fousy.
Ten kdo není hloupý pozná,
že jsem myš. Nevidíš?" Zvířátko začenichalo nosíkem a poposkočilo směrem k okraji stolu.

"Já nejsem hloupá," ohradilo se děvčátko dotčeně a lehce se napřímilo, aby si mohlo toho tvora lépe prohlédnout. Vypadal legračně. Pár lesklých oček s čumáčkem a velkýma ušima.
"ale ty nevypadáš jako myš. Jsi moc velká."