Tchoří deníky 3 - Jak tchoř poznal židle samolibé

30. května 2011 v 2:21 | hakuka |  Tchoří deníky

Diblík, tchoří válečník bez bázně a hany, je tu se svou již třetí dávkou dobrodružství. Ve světě se pořád ještě rozkoukává a válečnické ostruhy si musí teprve vysloužit, přes to neváhá se s vámi podělit o dálší část příběhu vyprávěného z orčího hřbetu. Má oči dokořád a pusu řádně prořízlou. Odhodlaně a trpělivě čeká na svou příležitost dokázat, že opravdu není jen vkusným šálovým doplňkem. Dostane ji tentokrát? Ne, myslím, že ještě ne. Diblík má totiž jednu nepříjemnou vlastnost. Okecá i neokecatelné.





-0-

Pomsta byla vykonána! Na nečekaný útok odpověděl nečekaným útokem. Opravdu nečekaným útokem! Pokojem se linul štiplavý zápach o síle, jakou nedokázala zaznamenat žádná lidská škála. Rudovlasá postava na lůžku si přetáhla přes obličej přikrývku a začala oddechovat poněkud neklidně. Střapatý vlčák v nohou její postele si nevěřícně odfrkl. Už dávno přišel na to, že nemá cenu té malé polodivoké příšeře cokoliv vysvětlovat, zvlášť pokud se to týkalo úcty k pánovi. Fenris si cosi zavrčel pod vousy a položil hlavu zpět na podušku. Pohledem pořád sledoval to malé a řádně namyšlené zvířátko. To rádoby elegantně přeskočilo zničené střevíce a mířilo si to zpátky do kouta. Stačily by dva skoky, jedno cvaknutí a… Ne, za tolik námahy mu ta velká bílá myš nestála. Pysky se mu lehce zvlnily v náznaku úsměvu. Příšera jedna příšerná!


Můj pán měl zjevně nějaký plán, ale nepovažoval za nutné mi ho vyložit. Začátky jakýchkoliv soužití bývají prý těžké. Moje hlava však byla dostatečně zatěžkána vidinou lesklé zbroje a chutí kachny na jazyku, takže mi předstírat šálový doplněk nečinilo žádné zvláštní problémy. Ležel jsem pánovi na rameni stočený do malého klubka a ostražitě pozoroval okolí. Tohle nebyl les, na který jsem byl zvyklý. Tohle byla džungle. Spousta hašteřivých pidimužíků a řádně zastrašujících kolohnátů, vůně květin smíšená se střelným prachem. Dusání nohou a bouchání dveří. Prošli jsme kolem "našeho hostince" a potom dál směrem na malé náměstí s kašnou. Hořelo tu a nebylo to tak dlouho. Ve vzduchu jsem ještě zachytil závan štiplavého dýmu a spálené maso, co rozhodně nenáleželo kachně. Už to mi nejspíš mělo být varováním, že svět není tak růžový i když slunce svítí. Pánovi se ta bouchací věc, které říkali střelný prach, nejspíš zamlouvala, protože si jí pořídil celý pytel. Buď tu spáleninu kolem necítil, nebo mu to nevadilo. Koneckonců, měl se z něj stát mocný mág, takže nejspíš věděl, co dělá. Ale ta představa velkého BUM… Zježily se mi z ní chlupy na hlavě.


Ještě jedné věci si mé bystré oči stopaře všimly. Byli jsme sledováni! Pořád a všemi! Lidé nejspíš museli cítit, že do města přišli hrdinové, protože z nás nespustili oči. Mého pána však takové pohledy nevyvedly z m(M)íry. Zaplatil zeleným mužíčkům požadovanou částku za ten pytel plný velkého BUM a posunul si svůj špičatý klobouk do čela. Nehnul ani brvou, takový je můj pán charakter! Nechal tu bandu čumilů dál civět a vydal se náměstím pryč. Můj pán je totiž formát, ne pobuda z Nemanic. Má úcta k němu tímto nepatrným gestem ještě více vzrostla a já v náhlém pohnutí emocí ovinul svůj ocas kolem jeho krku. Pán nereagoval a já nic jiného také nečekal. Opřel se o svou dřevěnou hůl a vydal se rozvážným krokem dál po svých obchůzkách. Fialová tunika mága se mu kolem těla lehce vlnila. Obdivoval jsem svého pána a neměl jsem v plánu s tím přestat!

"Storwindský les opět hořel, na stínově straší, střeste se braši!" vykřikoval malý klučina pisklavým hláskem a mával přitom stejným kusem papíru, jaký můj pán studoval u ranní kachny. Teď se po něm však ani neohlédl a kráčel dál ke svému cíli, jímž byla čtvrť mágů, přesněji řečeno ta nejvyšší a nejhonosnější věž v celé čtvrti. Tak vysokou lidskou stavbu jsem ještě nikdy neviděl. Můj pán se zastavil přede dveřmi a třikrát důrazně zabušil. Nejspíš to bylo smluvené znamení, protože v okénku se okamžitě objevila tvář jakéhosi velmi špatně naloženého mužíčka.

"Kdo tam?" zakrákoral.
"Mák," ozval se můj pán a ukazoval přitom na svůj klobouk.
"Těch tady je, to by moh říct každý!" vyprskl mužíček a já na pánově rameni výhružně vycenil zuby.
"Ale já sem Mák, mám to tady napsaný. Vy neumět číst?" zeptal se ho můj pán a mával mu svou čepicí před nosem červeným jako řepa.
"Hm, a co chcete?" zabručel mužíček nerudně.
"Učit se," odpověděl mu pán.
"To chtějí všichni, celá tahle věž je prošpikovaná patlaly, co se chtějí učit. A kdo po nich ten svinčík uklízí? Já!" Brblal si mužíček, a jeho tvář z průzoru ve dveřích zmizela. Závora klapla, dveře se otevřely.

Chvíli jsem se rozhlížel, kde ten vrátný asi může být. Našel jsem ho až někde ve výši pánových kolen. Opravdu mužíček a opravdu špatně naložený. Pořád si něco brblal pod vousy ale ustoupil ode dveří a nechal nás projít. Nejspíš nechtěl skončit naplácnutý na zdi. Pán se opatrně sehnul a klobouk si připlácl k hlavě. Nešlo mi ho hlavy, proč tu nemají vstupní dveře pro kouzelníky pánovi velikosti. Hlavně že schůdky pro trpaslíky tu mají. Někdo by s tím měl něco dělat!

Ve věži byly schody, schody a schody. Má zkušenost s tímto druhem architektury je sice mizerná, ale něco mi říká, že takové bývají věže vždycky. Občas nás překvapilo odpočívadlo a nějaké ty dveře, ale jinak jsme jen stoupali. Už jsem začínal mít pocit, že můj pán snad ani neví, kam má namířeno, když v tom jsme se zastavili. Můj pán se roztržitě podrbal na bradě a pomalu a rozvážně zamířil k nejbližším dveřím. Chystal se zaklepat, ale ustrnul v půli pohybu. Nakonec sáhl po holi, koneckonců ta je jako klepadlo stylovější. Ozvalo se krákavé "dále" a dveře se rozletěly. A za nimi nikdo. Hledal jsem dalšího trpaslíka, ale nenašel jsem ho ani u kotníků, což bylo podezřelé. Opatrně jsem slezl pánovi z ramene a sešplhal na zem. Nikdo nebyl ani u mých tlapek, což už bylo opravdu hodně zvláštní. Začenichal jsem se. To jsem poprvé poznal, jak je cítit magie. Můj pán musel svou sílu hodně maskovat, že jsem ten zvláštní zápach nezaznamenal. Znovu jsem nasál ten zvláštní pach. Líbilo se mi to, vonělo to po tajemství. Vydal jsem se za tím pachem, ale pánova ruka mě zadržela.
"Ty malá potvůrka a moc zranitelná. Ty zůstaneš se mnou," zašeptal a položil si mě zpátky na rameno. Přiznávám, že mému pánovi občas v obecné řeči pár koncovek vypadne.

Dovnitř jsme vešli společně a já znovu předstíral chlupatou šálu. Chtěl jsem si tu místnost prošmejdit, moc jsem chtěl, ale pán měl pravdu. Bez své zbroje jsem byl zranitelnější než myš. Vonělo to tam ale náramně! Papír ve starých knihách, zvlášť v těch magických, má nezapomenutelnou vůni a tady byly knih plné police a sahaly až ke stropu. Za stolem na opačném konci místnosti seděl starý mág a trpaslík to rozhodně nebyl. Vypadal přesně tak, jak by měl každý mág vypadat, tedy tuctově. Dlouhý bílý vous a špičatá čapka, kterou dokonce neměl ani podepsanou. Byl tak obyčejný. Mému pánovi co do velikosti nesahal ani do pasu. Marně jsem přemýšlel, co může tenhle střízlík mého pána naučit. Možná že jsem se přeslechl a on chce učit jeho. Rozhodně na tom ale byl lépe než trpaslík u vchodu, takže jsem se rozhodl dát mu šanci.

"Co si přejete, mladíku?" zeptal se starý čaroděj a rytmicky se přitom pohupoval na židli.
"Jsem mág Mák a chci se učit magii," odpověděl můj pán a já tiše obdivoval jednoduchost a jasnost jeho řeči. Starý mág se uchechtl.
"No to se podívejme, omrzelo tě pobíhání kolem ohně, mladíku? Nebo že by tatíček šaman poslal synka do světa?" zeptal se a velmi nepěkně se přitom šklebil. Můj pán nereagoval. Jeho hrdost se znovu projevila.
"Trefil jsem se? Nu, tak ukaž, co dokážeš!" Mágové jsou zvláštní bytosti, to už jsem stačil poznat. Tenhle se zřejmě domníval, že má nad mým pánem navrch. Jak hluboce se mýlil.
Můj pán nehnul ani brvou. Jen stiskl svou hůl a začal čarovat. Magie zavanula jenom zlehýnka, jakoby na toho starého šarlatána nechtěl plýtvat energií. Měl jsem pocit, že míří na mísu s ovocem, která stála na kraji stolu. Když se však ozvalo žuchnutí a mágova vousatá hlava zmizela pod stolem, pochopil jsem, co byl jeho pravý záměr. S ledovým klidem a s téměř nulovou námahou shodil toho namyšleného staříka z jeho drahé vyřezávané židle. Stařík zapištěl jako malá holka.

"To je, to je… máš kuráž, mladíku." Byl to jednoznačný triumf a vítězství hmoty nad duchem. Starý mág se sbíral ze země a ten opovržlivý výraz z jeho očí na okamžik zmizel.
"Dobrá, mohl bych tě přijmout do učení," řekl opatrně a zvedal přitom svou židli. V očích se mu usadilo cosi jako výraz šíleného sběratele "Pokud splníš všechny náležitosti, vezmu si tvou výuku pod vlastní patronát."
"Náležitosti?" zeptal se můj pán a kdoví proč se přitom mračil na svou hůl. Jakoby mu snad něco nevyšlo.
"Například školné," řekl mág. Usadil se na svou židli a začal se znovu rytmicky pohupovat.
"Kolik?" Můj pán měl vždycky ve zvyku pokládat jen jasné a srozumitelné otázky.
"Dvě stě zlatých, platba předem. Pojištění statků, zdraví ani životů do poplatků nezahrnujeme," odvětil mu mág a na jeho tváři se znovu usadil ten samolibý výraz svědčící o tom, jak moc má zase vše pod kontrolou.
"Hm, seženu a vrátím se," odvětil mu můj pán očividně zamyšlen a chystal se k odchodu.
"Jo a nemít něco lítacího, já nemuset ty schody šlapat dolů?" otočil se ještě ve dveřích. Starý mág jen povytáhl obočí, ale pak rychle načmáral na nejbližší svitek pár klikyháků a poslal ho směrem k mému pánovi. Dveře se za námi hlasitě zabouchly.
Já do hlubin své paměti vryl hned několik věcí. Peníze opravdu vládnou světem. Můj pán je opravdu velmi moudrý a mocný mág. A ve věži mágů mají židle způsobující chorobnou namyšlenost. Budu si muset dávat pozor na ty židle.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KadetJaina KadetJaina | Web | 30. května 2011 v 8:24 | Reagovat

Nepřinesli ty židle z nějaký sněmovny? Že by to tak sedělo :-D

2 hakuka hakuka | 30. května 2011 v 11:56 | Reagovat

[1]: Nebo je do té sněmovny dovážejí, což je možná pravděpodobnější varianta :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.