My lišky z lesa Ganderin: 2. kapitola

7. května 2011 v 23:10 | hakuka |  Lišky z lesa Ganderin


Lišky jsou od přírody samotáři, osobnosti s vyhraněným názorem. Co se ale stane, když jsou vlivem okolností donuceny žít pohromadě? Liščí kolonie v lese Ganderin je snad poslední svého druhu. Lidé je vytlačili na malý kousíček půdy a nazvali ho rezervací. Může to vůbec fungovat? Dokáží se sjednotit a postavit se za společnou věc, nebo si půjdou všichni po krku, jak káže dobrý liščí mrav?
Souboje rodů, intriky a tajná spolčení, ale také magie, přátelství a možná i láska. To je svět lesa Ganderin. Přidáte se do klanu svobodných lišek, nebo si potupně nasadíte obojek a vodítko?


Kapitola 2. - Hranice


Soya se ve svém dolíku neklidně zavrtěla a rozlepila víčka. Byla ještě tma, ale narůžovělý pruh na obloze značil blížící se svítání. Šestý smysl mladé lišky věděl naprosto přesně, kolik úderů srdce zbývá do východu slunce. Bylo brzo. Něco ji muselo vzbudit, jinak by se ještě zcela jistě potloukala po Nekonečných vřesovištích. Pomalu se vyhoupla na všechny čtyři a oklepala se, čímž ze sebe částečně setřásla noční chlad. Ostražitě se rozhlédla kolem, ale žádného vetřelce nikde v okolí nezaznamenala. Všude byl klid, jen na západě se občas zablesklo někde mezi lidskými norami. Opodál pak postávala jakási člověčí obluda. I ta však vypadala zcela klidně a nevinně.

Nedůvěřivě nakrčila čenich. Měla lehký spánek, ostatně jako všechna liščata, ale obvykle se neprobudila bezdůvodně. Nasála skrz nozdry vzduch a na okamžik ho uvnitř podržela. Lehce ho poválela na jazyku… Rulík?! Okamžitě se jí zježily na těle všechny chlupy. Nesnášela rulík. Její matka ho užívala jako přísadu do pár utlumujících lektvarů a mastí. Kdysi se jí s jeho pomocí snažila ulevit při prorážení zubů. Pár krušných nocí potom strávila v křečích a s žaludkem málem obráceným naruby. Nebyla to hezká vzpomínka.

Dokázala ten nepříjemný pach poznat s děsivou přesností. A tohle byl navíc velmi čerstvý rulík. Čerstvě natrhané bobule byly totiž mnohem agresivnější. Soya nemusela být žádná liška Bystrouška, aby jí došlo, kdo za tím zápachem asi stojí. Na co ale její matka potřebovala zrovna teď uprostřed noci nové zásoby rulíku? Vždycky přeci s sebou nosila dostatečné zásoby bylin snad na pár sezón dopředu a podle potřeby je průběžně doplňovala. Mladá liška znovu nevěřícně zavětřila. Zápach přicházel z nejbližšího lesíku a stopa, která s ním byla provázaná, to byla její matka. Liška neklidně zavrtěla oháňkou.

"Leah, Kayi?" zašeptala po jednovržčím. Její sourozenci však pořád poklidně oddechovali a žádná záhada je očividně netrápila. Lehce do nich šťouchla čumákem.
"Co mi lezeš do snu?" zamručel lišák rozespale a otráveně rozlepil oči. Leah vedle něj lehce trhla hlavou a zmateně na svou sestru zamžourala.
"Už musíme vstávat? Je brzo," broukla ztrápeně.
"Ne, ale máma má něco za lubem," odvětila jí Soya.
"A kvůli tomu nás budíš?" brblal Kay a lehce nemotorně se vyškrábal na nohy "Máma má něco za lubem každou chvíli. Těžko jí vidět do hlavy."
"Tak mi řekni, co cítíš, čumáčku," popíchla ho Soya. Kay nedůvěřivě zavětřil.
"Žlutou trávu, písčitou zeminu, cvrčky, pár myší, východ slunce za šest srdečních dekád…. Co přesně chceš slyšet?"
"A rulík necítíš?" Kay se zamračil a znovu nasál vzduch.
"Taky, a?" zabručel řádně otráveně. Leah vedle něj ale očividně zpozorněla. Ospalost ze sebe setřásla rychlostí blesku, když jí to v hlavě všechno zapadlo na správné místo.
"Opravdu to je rulík? Nemůže to být třeba oměj?" Soya si odfrkla.
"Pamatuješ, jak mi rostly špičáky? Je to rulík!" řekla pevně.
Leah nakrčila čenich. Její teorie se jí ani trochu nelíbila.
"Můžete mi vy dvě laskavě vysvětlit, co to tady řešíte? Přece si nemyslíte, že by náš máma chtěla otrávit?"
"Jistěže ne, čumáčku," ušklíbla se Leah na bratra a spiklenecky na Soyu mrkla. "Jdeme, musím si něco ověřit."
"A nepočkalo by to ověřování do rána?" zabrblal Kay. Leah po něm však vrhla pohledem, který až nebezpečně připomínal ten matčin.




Z lesa, vlastně to byl spíš malý remízek, stoupal tenký proužek dýmu. Oni ale žádnou značku nepotřebovali. Čich je vedl naprosto bezpečně. Gaya seděla v blízkosti svého malého ohníčku. Její lehce narudlá srst vypadala v tlumeném světle ohně ještě děsivěji. Liščata se na kraji palouku nejistě zastavila. Nad doutnajícím ohněm byla v jakési improvizované síti zavěšena Gayina cestovní miska. Omamné výpary, které se z ní šířily, zasáhly Soyu do nosu s intenzitou rány kamenem. S odporem se oklepala. Když se jí podařilo ze sebe tu ošklivou pachuť setřást, rozeznala ve vzduchu ještě něco navíc. Matčina rána byla odkrytá a ve vzduchu visela ošklivá pachuť zasychající krve. Ta rána pořád trochu krvácela, Matka však nevypadala, že by se svíjela v bolestech. Soyino podezření se změnilo v jistotu.

Gaya, která stála nad ohněm a míchala obsahem misky, na okamžik ustrnula v půlce pohybu. O chvíli později se ale tlapa s míchadlem znovu pohnula. Nahlas si odfrkla.
"Snad vás netrápí noční můry, drobátka," pronesla a jemně se ušklíbla směřujíce míchadlo k tlamě. Leah nasála vzduch a pomalu ho zase vypustila nosem ven. Odhodlaná nepřestat býti odhodlanou udělala pár svižných kroků vpřed.

"Vlastně ano," začala pomalu, ale pevně a mírně zdvihla čenich "a jedna z nich je celkem děsivá." Pohlédla na matku čekaje na reakci, která se však nedostavila.
"Naše matka si v nich lije do krku jedovaté dryjáky a pomalu se jimi tráví." Znovu věnovala Gaye upřený pohled. Stará liška požitkářsky olízla konec dřívka.
"Nepovídej, to ale musí být ošklivý sen."
"Mami…" nadechla se Leah, ale matka jí nenechala domluvit.
"Troufáš si, maličká. Rozumíš snad léčitelství víc než já?" zeptala se Gaya zdánlivě klidně, ale její oháňka se při těch slovech výhružně napřímila.
"Ne, ale jedna moudrá liška mi vysvětlovala, jak se to má s rulíkem. Říkala mi, že užívat dlouhodobě rulík na tišení bolesti je hraní si s ohněm. Neznáš ji náhodou?" přisadila si Leah a vystrčila čenich dopředu.
"Tak ale už dost!" zavrčela výhružně a mrskla přitom ocasem "Neopovažuj se pochybovat o tom, co dělám, Leah!"
"Ale mami…"
"Řekla jsem, dost! Stáhni ocas a hybaj zpátky do nory!"
"Naše nora je na prach," poznamenala suše.
"Leah!" Pár žlutých očí se zabodl do druhého.

"Tak tohle se ti zrovna nepovedlo," prskal Kay. Pole vonělo nadcházejícím svítáním a ke koncertu všudypřítomných cvrčků se přidal i párek ptáků. Pořád byla zima. Mladý lišák těžce litoval, že se vůbec nechal vytáhnout z pelechu. Nebýt toho, mohl by se teď prohánět po polích za Duhovým mostem a ne tu kroužit kolem ztichlého pole jako nějaký kroužkovec, bez ohledu na to, co to slovo znamenalo.
"Co to do tebe pro bohy vjelo? Takhle přeci s mámou mluvit nemůžeš…" nohy mu kmitaly ve svižném běhu, ale měl neustálé nutkání mlet pantem.
"Kayi," napomenula ho Soya a opatrně se ohlédla dozadu, jestli je matka nemůže slyšet "mírni slovník!" Lišák si jen odfrkl.
"To ten rulík," brblala Leah "Je to jed. Tráví tělo i duši. Postupně jednoho zničí!"
"Ale no tak Leah, matka by tě za tohle chování poslala k šípku bez ohledu na nějaké páchnoucí svinstvo!" podotkl Kay.
"Kolikrát to ještě máme oběhnout?" zeptala se Soya nešťastně.
"Tohle je poslední kolo," odvětil jí Kay rozmrzele "takže pokud vy dvě nemáte další nápad, jak mámu naštvat, vzal bych to tady šikmo přes pole a šel si zase lehnout. Zdálo se mi o broskvích, teda jestli vás to zajímá."

Stará liška s lehce prostříbřenou srstí ostražitě pozorovala tři malé pohyblivé body na okraji pole, které se právě rychle rozběhly směrem k ní. Zadní nohu měla řádně zavázanou a zpod obvazu se linula tlumená vůně rulíku, která se měla za okamžik ztratit úplně. Měla lehce rozšířené zorničky. Dospěli. Možná už byl ten správný čas na dohled. A pak bude volná, na okamžik mimo dosah liščích zákonů. Dá jim pár dekád a pak znovu vyrazí.

-0-

Pár liščích nožek v různobarevných ponožkách uhánělo krajinou. Kmitaly rychle a pravidelně. Vraceli se a liščata marně sbírala odvahu na to, zeptat se proč. Jejich matka nebyla zrovna v nejlepším rozpoložení na to, aby zvládala jejich všetečné otázky. Potvrdila jim, kam se jejich cesta ubírá, ale na víc se zeptat neodvážili. Vyměňovali si pohledy tak často a tak urputně, jak jim to sevřená řada umožňovala. Nikdo ale nepromluvil. Nač dráždit hada holou tlapkou.

Jejich matka se z nějakého důvodu rozhodla vrátit se mezi ony podivné velké skály a nepovažovala za nutné sdělit jim důvody svého počínání. Snad měla nějaký plán a nehnala jí nějaká touha po další droze. Leah si nebyla jistá, co by za takové situace měla udělat. Postavit se vlastní matce bylo nemyslitelné. Poštvat proti sobě liščí matrónu Gayiny úrovně se rovnalo dokonce šílenství. Mladá liška se snažila ze své hlavy vydolovat další informace, které by snad měla mít o účincích rulíku. Nemohla si vzpomenout, jak rychle taková látka působí. Když o tom tak přemýšlela, ani si nebyla jistá, jak velké množství je lék a kdy už je to jed. Jak jde popsat množství větší než malé? Možná si její matka přeci jen jenom ulevovala od bolesti a léčila zranění.


Na každý tázavý pohled reagovala zkřivením pysků, o důvod víc žádnou otázku nepokládat. Fanatická zář v jejích očích lehce pohasla a její liščí ostražitost se vrátila do normálu. Udržovala stálé svižné tempo, ale nikam je nehnala. Několikrát se zastavili u potoka aby uhasili žízeň. Přesto jí na ní prostě něco nesedělo. V očích měla jakousi vzdálenost, jakoby byla částí své mysli někde daleko od nich. Leah ji po očku pozorovala, když se skláněli nad hladinou jednoho líně tekoucího potoka uprostřed louky. Lidská doupata byla stále na dohled až Leah překvapilo, jak hluboko se jejich území zakouslo do toho liščího. Z hnědooranžových nor vystavěných vysoko k nebi stoupal neustále dým.
"Děsí mě, jak jsou blízko," poznamenala Soya, která sledovala sestřin pohled. Leah přikývla.
"Množí se jako králíci. Kéž by šli taky tak snadno zakousnout," zavrčela Gaya. Bylo to vůbec poprvé, co na ně za celou tu cestu promluvila. Kay si jen odfrkl a dál chlemtal vodu z potoka.
"Proč si myslíš, že to dělají?" zeptala se Soya s pohledem upřeným na matku.
"Ze stejného důvodu, z jakého si my rveme kožich," ušklíbla se.
"Teritorium," řekla Leah vážně "asi se od nich máme co učit." Gaya se na svou dceru zkoumavě zahleděla a rychle trhla hlavou.
"Možná jsou chytří, my ale máme na své straně bohy a to už něco znamená."
Nikdo neprotestoval. O božských věcech nemělo smysl s Gayou debatovat.

Nezdrželi se dlouho. Blízkost lidského sídliště způsobila, že se v okolí moc potravy nevyskytovalo. Půda byla čímsi načichlá a hraboši chutnali podivně nakysle. Snědli jen tolik, aby zaplácli svíjející se žaludek. Žádná změna oproti minulým zastávkám. Přes to jich však udělali ještě několik než se znovu přiblížili k oné podivné hranici. Na poslední zastávce ale Leah ke svému překvapení zjistila, že už hraboši opět chutnají jako hraboši, což jí mírně zvedlo náladu. Gaye, zřejmě také potěšené oním zjištěním, se v očích potměšile zalesklo. V náhlém popudu vyslala Kaye s Leah dopředu, údajně na průzkum. Byla zvědavá, jak zareagují. A nezklamali. Našla je přímo mezi dvěma hraničními kameny, jak neklidně přešlapují.

"Mami,…" zareagovala Leah okamžitě, když jí spatřila, a vyskočila na nohy.
"Copak milánkové, nějak jste tu zamrzli," ušklíbla se.
"Ta hranice by se měla prozkoumat. Je nějaká divná. Třeba tam žije vzteklá liška nebo tak…"
"Ne, ta hranice by se měla překročit," prohlásila Gaya pevně.
"Mami, to…"
"Leah, můžeš si pro jednou nechat ty své chytré řeči od cesty a poslechnout svou matku?" zeptala se uštěpačně. Zřejmě se celkem dobře bavila. Pak jemně položila přední tlapu na nejbližší hraniční kámen. Náhle v keři za hranicí něco zašustilo a štěňata sebou trhla. Soya udělala několik plíživých kroků zpět. Přikrčili se.

Z křoví vylezla liška. Musela být někde poblíž, jinak by na poplašnou zprávu hranice tak rychle zareagovat nemohla. Na první pohled to byla liščí matróna, dobře stavěná a řádně živená. Byla o poznání mohutnější než jejich matka. Srst na plecích měla lehce prošedivělou, černé ponožky však byly stále lesklé a bez poskvrnky. Leah někoho připomínala, ale nemohla si vzpomenout koho. Každopádně si pomyslela, že mají před sebou vcelku silného potenciálního nepřítele. Nezdálo se však, že by chtěla zaútočit.

"Mayo," pozdravila Gaya a pysky se jí lehce zavlnily. Byl to snad úsměv? Leah nevěřícně zavětřila čenichem a záda se jí srovnala.
"Ty jsou tvoje?" zeptala se oslovená liška s pohledem upřeným na přikrčenou Soyu.
"Květňata," přikývla Gaya.
"Dáváš si na čas," poznamenala silnější liška.
"To jsem dělala vždycky," zašklebila se a Maya jí úšklebek oplatila. Potom se k sobě rozeběhli. Navzájem si třeli čenichy, oháňky si otírali kolem boků. Velmi důvěrný liščí pozdrav. Liščata si navzájem vyměnila pohledy. Tohle mohlo mít jen jediné vysvětlení.
"Ráda tě vidím, sestřičko," potvrdila jejich společnou domněnku Maya. Štěňata udělala pár chvatných kroků směrem k nim, stále se podivující, ale zdaleka ne tak vystrašená. Sestra, matčino jednovržče, to by vysvětlovalo všechno od dobré nálady až po onen sebevědomý tón. Ale ta zvláštní pachová stopa… Než stačili ten podivně nejistý pocit zformulovat do slov alespoň v jednovržčí komunikaci, vpadl jim další pár lišek do boků, sotva stačili uskočit. Soya rozrušeně vypískla a Kay zavrčel, dokonce i Gaya sebou cukla. Byla zřejmě tak zaměstnaná vítáním se svou sestrou, že si jich nevšimla. Ty dvě nové lišky byly vychrtlé a rychlé, pravý opak důstojné matróny Mayi. Leah začala couvat zpět k hranici. Třetí liška jí však zastoupila cestu.
"Do čeho jsi nás to zatáhla?" zeptala se Gaya podezřívavě své sestry.
"Ale no tak, drahoušku, věř mi. Tohle je v pořádku. Je to jen taková formalita. Oni jsou eskorta, já vyslanec."
Gaya se zamračila "To zní… lidsky."
Maya jen rozpačitě trhla hlavou "Někdy se i liška musí učit, jestli nechce skončit jako pes." Gaya se mračila ještě víc ale kývla hlavou. Koneckonců, nemohla dělat nic jiného. Leah se pro sebe vědoucně ušklíbla. Možná by si s touhle liščí matrónou mohla rozumět.
Maya se svou řádně naježenou eskortou je vedli hlouběji do lesa. Leah občas výhružně klapla zubama po lišákovi ne jedné či druhé straně, ti jí však okázale ignorovali a dál se tvářili nasupeně, což měli zřejmě v popisu práce. Když spatřili první či druhou lišku, byli víc než překvapení, ale jak jich postupně přibývalo, jejich úžas nabral jakousi konstantní hodnotu. Bylo jich mnoho a byly všude. Některé lovily ryby v potoce, jiné něco připravovaly nad ohněm, další cosi čmáraly do jehličnaté zeminy. Spousta, spousta lišek.

Mezi jejich matkou a Mayou zřejmě probíhala nějaká hluboká debata. Chvílemi se mračila jedna, pak zas druhá. Nahlas však neřekl nikdo nic. Potom dorazili k ústí jakéhosi údolí lemovaného pískovcovou skálou a utichl i tenhle němý hovor. Skalní stěna se zdvihala vysoko do výšky, až nutila Leah kroutit si krk a přece na nebe nedohlédla. Na skalních ochozech tam pobíhaly další lišky a nebylo jich málo. Nos mladé Leah, který už dávno vzdal snahu všechny pachy pojmout, dostal další salvu. Spousta lišek, spousta jeskyní, spousta doupat a spousta kouzel. Leah se zježily na oháňce všechny chlupy.

"Vítejte v Útočišti, v lidské rezervaci Ganderin," řekla Maya se směsicí pýchy a štiplavé ironie, "náš vůdce Tarp vás už čeká."
Při zvuku toho jména Gaya prudce švihla ocasem a ještě víc se zamračila. Ze zkušenosti Leah věděla, že tohle znamená promlémy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.