29. května 2011 v 21:29 | hakuka
|
Jeden pán o mnoho chytřejší než já řekl, že sny jsou to, co dělá lidi lidmi. Bez nich by byli jen pouhými duchy ve stroji, duchy, ne dušemi. Další chytrý pán přiznal před celým světem, že měl sen, a zastřelili ho. Sny jsou zvláštní záležitost. Dokáží povznést člověka tak vysoko, kam by ho nedokázal vynést i ten nejdokonalejší raketoplán, ale také ho často nechají spadnout tak hluboko, až prosviští i zemským jádrem. Ještě že je ta Země kulatá, jinak by nám ty slony pořád někdo plašil.
Mám své sny, protože přes všechnu ironii i sakrasmus jsem lidská bytost jako každá jiná. Jsou blyštivé, duhové a jako utkané z čehosi průsvitného. Někde uvnitř těch snů věřím na víly a na prince bojující s draky. Věřím, opravdu, vážně! Věřím, protože chci věřit. Nechci se totiž vzdát té malé brýlaté holky, co se kdysi chtěla v tu vílu proměnit. A když ne ve vílu, tak alespoň v ošklivé kačátko! Říkali mi, že jsem dětinská, malá copatá holka mezi slečnami, co si hrály na dospělé. Ony si na ně hrají pořád, já začala nosit gumovou kachničku na klopě saka. Už mi přestali mou dětinskost vmetat do tváře, teď se to bere jako známka individuality.
Svět je zvláštní místo k životu. Je to jedno velké pískoviště, kde se všichni se smrtelně vážnou tváří přetahují o své lopatičky a hazejí si písek do očí. Předstírají, že si vůbec na nic nehrají, jinak by ta hra ztratila svoje kouzlo. Svět je jedno velké divadlo, řekl kdysi Shakespeare, a my všichni jsme jenom herci. Někde uvnitř nás jsou pořád ti malý kluci toužící si hrát na rytíře a holky, které se chtějí stát princeznami. Život je obalil do spousty slupek a nazval je rozum, poznání nebo dospělost. Někomu se je podařilo skrýt tak důkladně, že se domnívá, že je ztratil. Někde tam ale jsou a zjevují se pod rozzářenými vánočními stromečky, při pohledu na hrající si koťata, nebo když posíláme krtky do Vesmíru. V takových chvílích se i nejupjatějšímu kravaťákovi oči náhle zalesknou a spatříte toho kluka, co chodil k sousedům na hrušky a chtěl se stát kapitánem zámořské ponorky.
Svůj sen, to malé šimravé očekávání pod vánočním stromečkem, si nosím hluboko skrytý. Nehodí se jako rekvizita pro žádnou z mých masek. Na to je příliš křehký a při dotyku by se rozplynul. Někde uvnitř řádně ironické skořápky mi sedí malé zasněné děvče. Oči má skryté pod obroučky silných brýlí a touží po pohádkách s dobrými konci. A někdy když je venku tma, začne se to děvče bát. Jak asi skončí tahle velká pohádka?
rozšířené TT Vnitřní svět aneb výlet do snových dálek
Nyuuu...