Květen 2011

Tchoří deníky 3 - Jak tchoř poznal židle samolibé

30. května 2011 v 2:21 | hakuka |  Tchoří deníky

Diblík, tchoří válečník bez bázně a hany, je tu se svou již třetí dávkou dobrodružství. Ve světě se pořád ještě rozkoukává a válečnické ostruhy si musí teprve vysloužit, přes to neváhá se s vámi podělit o dálší část příběhu vyprávěného z orčího hřbetu. Má oči dokořád a pusu řádně prořízlou. Odhodlaně a trpělivě čeká na svou příležitost dokázat, že opravdu není jen vkusným šálovým doplňkem. Dostane ji tentokrát? Ne, myslím, že ještě ne. Diblík má totiž jednu nepříjemnou vlastnost. Okecá i neokecatelné.





Jedno malé copaté děvče...

29. května 2011 v 21:29 | hakuka |  Soví světonázor


Jeden pán o mnoho chytřejší než já řekl, že sny jsou to, co dělá lidi lidmi. Bez nich by byli jen pouhými duchy ve stroji, duchy, ne dušemi. Další chytrý pán přiznal před celým světem, že měl sen, a zastřelili ho. Sny jsou zvláštní záležitost. Dokáží povznést člověka tak vysoko, kam by ho nedokázal vynést i ten nejdokonalejší raketoplán, ale také ho často nechají spadnout tak hluboko, až prosviští i zemským jádrem. Ještě že je ta Země kulatá, jinak by nám ty slony pořád někdo plašil.

Mám své sny, protože přes všechnu ironii i sakrasmus jsem lidská bytost jako každá jiná. Jsou blyštivé, duhové a jako utkané z čehosi průsvitného. Někde uvnitř těch snů věřím na víly a na prince bojující s draky. Věřím, opravdu, vážně! Věřím, protože chci věřit. Nechci se totiž vzdát té malé brýlaté holky, co se kdysi chtěla v tu vílu proměnit. A když ne ve vílu, tak alespoň v ošklivé kačátko! Říkali mi, že jsem dětinská, malá copatá holka mezi slečnami, co si hrály na dospělé. Ony si na ně hrají pořád, já začala nosit gumovou kachničku na klopě saka. Už mi přestali mou dětinskost vmetat do tváře, teď se to bere jako známka individuality.

Svět je zvláštní místo k životu. Je to jedno velké pískoviště, kde se všichni se smrtelně vážnou tváří přetahují o své lopatičky a hazejí si písek do očí. Předstírají, že si vůbec na nic nehrají, jinak by ta hra ztratila svoje kouzlo. Svět je jedno velké divadlo, řekl kdysi Shakespeare, a my všichni jsme jenom herci. Někde uvnitř nás jsou pořád ti malý kluci toužící si hrát na rytíře a holky, které se chtějí stát princeznami. Život je obalil do spousty slupek a nazval je rozum, poznání nebo dospělost. Někomu se je podařilo skrýt tak důkladně, že se domnívá, že je ztratil. Někde tam ale jsou a zjevují se pod rozzářenými vánočními stromečky, při pohledu na hrající si koťata, nebo když posíláme krtky do Vesmíru. V takových chvílích se i nejupjatějšímu kravaťákovi oči náhle zalesknou a spatříte toho kluka, co chodil k sousedům na hrušky a chtěl se stát kapitánem zámořské ponorky.

Svůj sen, to malé šimravé očekávání pod vánočním stromečkem, si nosím hluboko skrytý. Nehodí se jako rekvizita pro žádnou z mých masek. Na to je příliš křehký a při dotyku by se rozplynul. Někde uvnitř řádně ironické skořápky mi sedí malé zasněné děvče. Oči má skryté pod obroučky silných brýlí a touží po pohádkách s dobrými konci. A někdy když je venku tma, začne se to děvče bát. Jak asi skončí tahle velká pohádka?

rozšířené TT Vnitřní svět aneb výlet do snových dálek

Vstříc zářným zítřkům

25. května 2011 v 22:15 | hakuka |  Soví světonázor
Kdybych žila před sto lety, měla bych hrudník stažený v korzetu. Kdybych žila před sto lety, uměla bych rozhodně uvařit víc než vajíčka. Kdybych žila před sto lety, stoupala bych vstříct zářným zítřkům. Čas je věc strašně relativní a pohled na budoucnost, ten teprve. Není to tak dávno, co lidé věřili, že člověk ovládne univerzum. Považovali se za vrchol vývoje, za špičku ledovce. Járu Cimrmana neustále někdo předbíhal ve frontě na patentním úřadě a člověk si podmaňoval, co mu přišlo pod ruku. Létal přes oceány či klesal pod jejich hladiny a vylezl na každý kopec v dosahu. Byl veliký a dál rostl. Nic ho nemohlo zastavit. Vždyť byl tak mocný a chytrý!
Někdo se ale přece našel. Zcela nečestně mu podkopl nohy a nechal mu vyráchat si čumák v bahně. Jaká to potupa pro hrdého člověka! Chtěl toho troufalce ztrestat, ale ke své hrůze zjistil, že je to on sám. Zářné zítřky se kamsi vytratily. Člověk je hledal a hledal a přitom nořil nos čím dál tím hloub do onoho bahna lidského úpadku. Chtěl je a chtěl je tak zoufale, až mu nezbylo, než si na ně začít alespoň hrát, aby si uchoval zdravý rozum. Zářné zítřky zadupaly vojenské průvody a mávající vlaječky. Nikdo už je nedokáže považovat za nic víc, než za ubohou frašku.
Létáme s krtky do vesmíru, zvládáme komunikaci na stovky kilometrů, ale v utopii zářných zítřků už nikdo z nás uvěřit nedokáže. Stavíme si domky s červenou střechou a trávník před ním zastřiháváme nůžtičkami na manikůru. Už nevěříme, že jsme ty nejmocnější bytosti ve vesmíru. Bojíme se tajemných bytostí z jiných galaxií i rozmarů vlastní planety. Naučili jsme se bát i sami sebe. Teď hledáme ideál v polévce z pytlíku a mražených kuřatech. Koneckonců, až nás napadnou ty hejna růžových čmeláků, budou se nás v tom protiatomovém krytu hodit.

TT Budoucnost

Malá zkouška z dospělosti

23. května 2011 v 10:23 | hakuka |  Soví světonázor
"Jak jí mohli vyrazit? Taková blbá otázka! To přece není fér!"
"Víš, sestřičko, možná proto se tomu říká zkouška dospělosti. Život prostě není fér."

Svět se vždycky dělil na nás a ty dospělé. Byli dokonalí a snědli všechnu moudrost světa. Nám, malým kuřatům s mlékem na bradě, nezbylo než být ticho a šoupat nohama. Říkali nám, že jednou budeme jako oni, chytří a stateční, a budeme moci všechno i dívat se na zakázané filmy v televizi. Kdy ta chvíle příjde? To nám nikdo neřekl. Už nám bylo deset, už nám bylo patnáct, zletilost už se taktéž dostavila, jen ta dospělost jaksi pořád nikde. A potom přišla ona, zkouška dospělosti! Co jiného by nás mělo přenést do toho zázračného světa plného netušených možností než právě tenhle řádně složitý test? Složíme zkoušku a přejdeme do další etapy. Je to přeci tak snadné, proč nás to vlastně nenapadlo dřív?
Ležíme v učení, házíme papíry do kouta... Budu méně dospělá, když nebudu vědět, kdy došlo k téhle a téhle bitvě? Když nebudu vědět, jak se anglicky řekně Ministerstvo zdravotnictví? Se zatajeným dechem tahám číslici, sypu ze sebe řádku důležitě znějících blábolů a žmoulám přitom bílý ubrus. A potom v pět hodin ráno po maturitním večírku ležím kdesi na stráni, nechávám vyprchávat zbytkový alkohol a zíráme na nebe. Čekám, čekám na změnu, která nepřichází. Svět se nezatočil. Plyšový medvídek stále sedí na kraji postele a můj penál má pořát tvar fialové krávy. Zlom se nekonal, ze zkoušky se stala další fraška v dlouhé řadě frašek. Najednou se nejeví o nic méně stresující než narozeninová oslava tetky Bětky. Zakázané filmy stojí za starou belu a já umím deset minut plácat o památkách Petěrburgu, a v ruštině! Pokud je tohle dospělost, je nějaká nevyzrálá a měkká. Dospělý člověk nemůže být přeci jen další nevyzrálé kuře s papírem na hlavu. Kde je ta moudrost, kde je ta svoboda? A potom příjde to pochopení. Dospělost znamená nechat si pro sebe ony velké otázky o spravedlnosti. Dospělost znamená řešit situaci toaletního papíru na světových trzích. Nevím jak vy, ale já s dovolením zůstanu u té spravedlnosti!

TT Maturita - Bouřky jsou mrchy, zvlášť když při nich vypadává internet...

Tchoří deníky 2 - Jak se tchoř válečníkem stal

11. května 2011 v 21:39 | hakuka |  Tchoří deníky


Jméno mu dala mluvící lebka a jeho pánem je orčí mág. Diblík je hrdina bez bázně a hany. Když prchá, říká tomu taktický ústup. Když se třese, jen se snaží zachovat stálou teplotu těla. Dámy před ním prchají, draci by ho samou láskou snědli a zbytek vyškrábli párátkem. Je pravým nehrdinou mezi nehrdiny, právoplatný člen družiny individuí, o níchž lze říct jen to, že jsou vskutku podivná. Výsledek výpravy je nejistý. Pán téhle jeskyně je totiž stejně podlý a zvrácený jako jeho oběti.



Tchoří deníky 1 - Jak tchoř pána našel

10. května 2011 v 0:20 | hakuka |  Tchoří deníky


Jméno mu dala mluvící lebka a jeho pánem je orčí mág. Diblík je hrdina bez bázně a hany. Když prchá, říká tomu taktický ústup. Když se třese, jen se snaží zachovat stálou teplotu těla. Dámy před ním prchají, draci by ho samou láskou snědli a zbytek vyškrábli párátkem. Je pravým nehrdinou mezi nehrdiny, právoplatný člen družiny individuí, o níchž lze říct jen to, že jsou vskutku podivná. Výsledek výpravy je nejistý. Pán téhle jeskyně je totiž stejně podlý a zvrácený jako jeho oběti.

Kouzlo je v drobnostech

9. května 2011 v 16:55 | hakuka |  Soví světonázor
Věžní hodiny hlasitě odbíjejí. Bam, bim, bam bim, bam, bam... Mezi tím zvukem a zvukem hodin na budově secesní elektrárny je dvousekundová mezera. Čas na to, vyběhnout po schodech ke vchodu gymnázia. Vzpomínky a spousta smíchu. "Pane profesore, neničte nám naši pověst. Nenuťte nás běhat kolem školy!" Bim bam, bim bam... Socha vítěze navlečená v trenýrkách. Na schodech vedle stojí trabant. "Nabízíme Vám mír, lásku a čaj!" Bim bam, bim bam... Nedávno chtěli hodinám ten zvuk večer zatrhnout. Údajně rušil turisty. Nepovedlo se jim to, milé spoluobčany to zvedlo ze židlí. Bim bam, bim bam...

Jsou to drobnosti, malé střípky vzpomínek zakleté v čase. Nejsou jen moje, to dílo je kolektivní. Každý, kdo prošel, něco přidal. Postavil hradby či shodil je dolů. Přidal pivovaru ty dva podivné mřížované komíny. A hodiny odbíjely. Bim bam, bim bam... Když pan Ulrich dal shodit hradby dolů, plánoval druhý pán, Gočár, že bude ta věž i s chrámem vidět i z toho nejkrajnějšího koutku města. Nepovedlo se. Do výhledu se jim postavilo spousta betonových pomníků socialismu. Pan Orwel by se radoval nebo ronil hořké slzy. Dostaly barevný kabátek, už nevypadají tak omšele.

Pán v cilidru a okrajkovaná slečna se prochází po nábřeží. Parta vysokoškoláků přelézá betonový zátaras uprostřed čtyřproudové silnice. Proč že ho tam asi tak postavili? Někdy je logika prostě k nepoužití. Ze střešního okapu budovy bývalých kasáren roste bříza. Dokud na ní neupozorníte, nikdo si jí nevšimne. Je to až moc neskutečné. Bubínky, řechtačky a vůně medoviny. Střípky vzpomínek a představ skládají mozaiku. A z mozaiky, z té vzniká město. Tepe v rytmu vašeho srdce. Když se dech zpomalí, světla zhasnou a jen líný taxík prosviští silnici, je v parku slyšet spadnout každý list. Miluju svoje město, pevnost z červených cihel, salon republiky, stvořené lidmi pro lidi.

A město tepe, město roste. Bim bam, bim bam...

TT Moje město

My lišky z lesa Ganderin: 2. kapitola

7. května 2011 v 23:10 | hakuka |  Lišky z lesa Ganderin


Lišky jsou od přírody samotáři, osobnosti s vyhraněným názorem. Co se ale stane, když jsou vlivem okolností donuceny žít pohromadě? Liščí kolonie v lese Ganderin je snad poslední svého druhu. Lidé je vytlačili na malý kousíček půdy a nazvali ho rezervací. Může to vůbec fungovat? Dokáží se sjednotit a postavit se za společnou věc, nebo si půjdou všichni po krku, jak káže dobrý liščí mrav?
Souboje rodů, intriky a tajná spolčení, ale také magie, přátelství a možná i láska. To je svět lesa Ganderin. Přidáte se do klanu svobodných lišek, nebo si potupně nasadíte obojek a vodítko?


Když Alfa randí s Omegou

6. května 2011 v 17:02 | hakuka |  Slyšela jsem, viděla jsem

Byla jednou jedna a byl jednou jeden, nebyli si však souzeni. Další párek jednoho s jednou na tom byl podobně. Jak to asi tak dopadlo? Film Alfa a Omega nepřekvapí ani neurazí, nedojme ani nijak zvlášť nepobaví. Začátek je jasný, konec pravděpodobný. A výplň mězi tím, která by to mohla celé zachránit? Inu, je to barevné, je to líbivé, ale také jaksi bezduché. A když začínáte mít pocit, že hrdinové dostávají jakou takous tvář, příjde konec a všichni si společně zavyjí na Měsic. Ať si autor říká, co chce, ale těm psoidním chlupáčům vlky nežeru. Ani ona údajně o úroveň výš postavená alfa smečky mé představě vlka nesahá ani po kotníky. Proč film nevypnout po prvních deseti minutách? Protože tam venku je až nehezky hezky a vám se prostě nechce vystrčit nos. Speciální propustku z hlubin filmového odpadu však získává mamča Eve za svou sadistickou milost, s jakou všem okolo vyhrožuje krutým mučením. Vlčím vegetariánkám uděluji podmínku. Narušit epickou vlčí radu květinami, to už chce odvahu!

Můj malý svět ve světě - Krasohlídkovský Hausbót

5. května 2011 v 19:05 | hakuka |  The Sims - herní bláznění

Hausbót na Medvědím jezeře


Kdysi snad plul na na nečem větším, než je Medvědí jezero poblíž hlavní silnice. Každopadně teď je tady a nepohne se ani o píď. Jeho majitel sice tvrdí, že kdyby chtěl, obepluje na něm celou zeměkouli, nikdo mu to ale nevěří. Přeci jen už staříkovi táhne na osmdesát... Teď ho prý pronajímá. Vášnivým rybářům, vrkajícím milencům. Nechcete tu na pár dní zakotvit a vypnout?