Březen 2011

Něco visí ve vzduchu

31. března 2011 v 18:07 | hakuka |  Soví světonázor

Mířím si to takhle směr polední přednáška. Jednu ruku mám zcela neesteticky v kapse kalhot zatímco tou druhou si roztržitě pohrávám s pramínkem vlasů. Jdu pozdě, už zase. Vážně začínám mít pocit, že tomu pánovi už musím lézt slušně na nervy. Ne, chodit pozdě na hodiny etiky rozhodně není etické...
A najednou jsem to ucítila. Je tu jaro, dámy a pánové! A ani ten poznatek nemusím konzultovat s kalendářem. Je cítit ve vzduchu, v půdě i ve vodě. Je tu konečně a nezvratně. A už neodejte! Bude tu se svými svěžími deštíky, spousty cákajících louží a kytičkami sedmikrásek. Už vážně kvetou! Viděla jsem i pampelišky! Člověku se z toho chce radostí metat kotrmelce. Jakožto spořádaný občan se ale budu muset spokojit s chůzí po obrubníku a přihlouplým úsměvem. Ono i to stačí, aby byl člověk považován za nespořádaného. Ano, jsem zamilovaná, zamilovaná do jara. A jsem v tom až po uši!

Můj malý svět ve světě - vesnické stavení v Kouzelné Lhotě

31. března 2011 v 17:58 | hakuka |  The Sims - herní bláznění

Vesnická usedlost jedné prazvláštní rodiny


Žila byla jedna poklidná a harmonická rodinka a malým "chlupatým" tajemstvím. Milovala přírodu a klid, proto si pro svůj život zvolila romantické vesnické stavení poblíž Kouzelné Lhoty, vísky s největší koncentací magického obyvatelstva v Simstátě. Všechno bylo dokonalé. Některá tajemství ale jen čekají, aby mohla vyskočit a vytáhnout drápy.

Vesnický domek podobného ražení už jsem chtěla postavit dlouho, chyběli mi ale pro ní ti vhodní obyvatelé. Nakonec jsem se tedy uchýlila k něčemu, co při obyčejném, nepříběhovém hraní příliš často nedělám. Jednu takovou jsem si vytvořila.

Uhoukaná sova se představuje

31. března 2011 v 17:56 | hakuka

Vítej, internetový poutníku. Vítej v jednom malém sovím doupěti. Jak jsi asi narazil na tenhle osamělý strom? Který vítr tě sem zavál? Ne, nechci slyšet odpověď. S těmi jsou jen potíže.

Žije tu jedna uhoukaná sova. Žijé na stromě, ač má z výšek hrůzu, a dívá se hezky dolů. A houká, tiše, ale o to důrazněji. Stěžuje si a mudruje, až to může vypadat, že snad snědla všechnu moudrost světa. Ve skutečnosti toho ale neví víc než kterékoliv hloupé kuře. Jen se dívá na svět s očima dokořád a někdy udiveně kroutí hlavou.

O mé maličkosti

Ne, sova mi opravdu nikdo neříká. Pro tuhle podivnou virtuální síť jsem povětšinou Hakuka (nehledejte za tím žádný význam, je to dětská zkomolenina), pro ostatní Hanka, výjmečně Hanička. Jsem pseudointelektuál-vyskoškolák, snílek s nohama na zemi a kecal s obdivuhodnou schopností lidi vytočit. Pokud mě tedy necháte se rozjet. Jsem holčička stydlivá. Jsem zkažená gymnáziem a zdegenerovaná studiem filosofie. Ráda na otázky odpovídám otázkou a miluju dlouhé debaty o nesmrtelnosti chrousta. Vím všechno a nic a pro praktický život jsem naprosto nepoužitelná. Umím deset minut plácat o "jsoucnu," ale dejte mi do ruky kladivo a způsobím apokalypsu.

Jsem kritik, sebe, druhých i téhle podivné věci jménem svět. V zásadě mám za to, že celý můj život je jedna velké ironie a svět sám je prostě cynik s neuvěřitelně morbidním smyslem pro humor. A já se mu budu smát. Nevěřím v boha, nevěřím v sebe. Poflakuji se, mrhám život a nahlas přitom vzdychám. Toť úděl mé generace.

Mé slabůstky

Mám slabost pro chlupaté králíčky s kudlou v ruce a taky pro čokoládu a karamel v jakémkoliv množství a jakékoliv úpravě. Nemůžu žít bez zeleného čaje, oříšků ve wasabi, gumových medvídků a lízátek. Kdybyste mě chtěli pozvat na zmrzlinu, tak citronovou, prosím. A mimo jídla a roztomile nebezpečných věcí? Nu, miluju svoje město (Hradec Králové), svého věčně depresivního psa a svoje tři potkají slečny. Jsou totiž roztomilé, nebezpečné a mají rády jahodový jogurt. Taky mám slabost pro těžké bichle a s oblibou je vracím do knihovny i s několikaměsíčním zpožděním. Mimo jiné jsem také příšerná slečinka a umím být až nesnesitelně povrchní, pokud jde o ty kousíčky látky, co si my lidé vrstvíme na sebe. A co hůř! Já si dokonce myslím, že mám vkus! Když budete mít touhu něčím mě majznout po hlavě, zkuste to tak kolem třetí v noci v městském parku. Budu ta se zasněným pohledem upřeným na lampu.

Taky jsem sběratelka historických drbů, gumových kachniček a plyšových medvídků.

Vždycky jsem se pokládala za pisálka a za duši vcelku kreativní. Píšu, kreslím, tvořím... Tvořím pro sebe i pro ostatní. Nejsem Picasso ani Dostojevski, dokonce se ani neodvažuju tvrdit, že mám talent. Mám jen odvahu vzít tužku nebo štětec a zkusit to. Vlastně to není tak těžké...

Oblíbená studnice inspirace

Jsem generace Harryho Pottera. Je to citová záležitost. Mám ho v srdci i v duši a ani v nejmenším se za to nestydím. Mimo něj přečtu v zásadě všechno, co mě cvrnkne do nosu. Mí oblíbenci jsou: zadumaný Jostein Gaarder, ironický Dougas Adams se svým Stopařovým průvodcem, Terry Pratchett a jeho šílený svět Zeměplochy, ale taky třeba V. V. Nabokov a jeho Lolita, případně Bulgakovův Mistr a Markétka. Byl by to dlouhý seznam.

Z těch studnic pohyblivě obrázkových mám ráda Burtonovi filmy, seriál Death like me a všechny tři zfilmované Pratchettovky. Můj oblíbený večerníček je Káťa a Škubánek a na hezkou animovanou pohádku se podívám vždycky a ráda. Toliko k tomu nesentimentálnímu cynismu.

Ač dceruška hudebníka, v uších mi toho při tvorbě většinou moc neduní. Potřebuji ticho. Ale když už mluvíme o hudebním vkusu, tak ten se mi pohybuje kdesi mezi keltským folkem, jazzem a muzikály. Můj favorit je Drákula. Až jednou nebudu líná, chci se naučit hrát na housle.



Ve jménu lásky a spravedlnosti zemři, ty šmejde!

28. března 2011 v 2:01 | hakuka |  Soví světonázor

Spravedlnost. To slovo je jak sečná zbraň. Zřejmě je to jakási šavle pro začátečníky, protože se s ní zvládne ohánět každý zelenáč. Ani za tři semestry filosofie se však nikomu nepovedlo objasnit mi, co že se to přesně za tím záhadným slůvkem skrývá. Mám dokonce pocit, že by se mi nedostalo odpovědi ani po celoživotním studiu. Jistěže věřím ve spravedlnost, jinak by přeci tenhle svět ztratil i ten poslední kousíček smyslu. Věřím ale také v nezcizitelnost života. Je to přeci malý zázrak, miliard bilionů náhod, které způsobily, že jsme dostali šanci na trochu toho slunečního svitu. To je možnost, která se nezahazuje, i kdyby trakaře padaly. Kdo nám tu možnost dal? To ví jen bůh, nebo snad ani ten? Díky bohu, že jsem ateista.
A potom si přijde jeden malý lidský červík, kde se vzal tu se vzal, a začne vyhlašovat, že má právo život vzít. Právo od koho? Od Boha, Přírody, Práva nebo snad od oné podivné slepé tetky Spravedlnosti? Nikdo jí neviděl, nikdo jí nedokáže popsat, ovšem každý má pocit, že so rozhodla být na té jeho straně. Ale lidé pro ni umírají na stranách obou.
Jistěže jsou lidé, kteří si nezaslouží žít, a je jich spousta. Otázka je, jestli pár lidem přísluší onen nezasloužený život vzít. Nepokoušejte se mi namluvit, že se člověk zabitím vraha sám vrahem nestane. A nemyslím tím teď jenom člověka, který stiskne červené tlačítko nebo spustí ostří gilotiny. A pak přijdou okamžiky, kdy je rozdíl mezi andělem a démonem asi stejný jako mezi bojovníkem za svobodu a teroristou. Máme snad každý právo zabít si "svého" démona?

TT Spravedlnost

Ať žijí duchové

17. března 2011 v 1:46 | hakuka |  Soví světonázor
A máme jí tu zase, holku jednu blonďatou. Stalo se totiž to, co předpokládal každý racionálně smýšlející tvor v téhle zemi, policista nebo lajk. Já chápu, že naděje umírá poslední a je mi té milé blondýnečky opravdu upřímně líto, ale tohle je prostě šílenství! Proboha vás prosím, nechte to děvče konečně odpočívat v pokoji! Děláte z ní strašidlo a to ani nepotřebujete žádného vyvolavače duchů. Vždyť je to docela normální sadismus! Je to kruté a zvrácené.
Dneska jsem se už po dvacáté dozvěděla, kdeže se to našel dívčin batoh a lahev na vodu a taky klíče. Podotýkám, že jsem ty informace nijak nevyhledávala. Media je do mě ale natloukla už někdy na podzim a to s urputnosti, s jakou do mě kdysi moje ruštinářka nastrkala časování ruských sloves. A stejně jako ona nejmenovaná profesorka mi je s chutí zopakovala i o půlrok později, snad pro případ, že by mě postihl náhlý výpadek paměti.
Z touhy po senzaci a nedostatku informací omýlají totéž stále dokola a jen jitří ránu, která se snad už částečně začala zatahovat. Slova jako citlivost nebo takt jim očividně nic neříkají. Kdyby ano, nikdy by přeci nemohli vyvěsit na internet ty všechny šokující malé bomby s tučnými titulky, které jen čekají, kterého dívčina příbuzného nebo kamaráda ten příval skolí prvního. Ne, opravdu se nedivím, že vám nezvedají telefony, milý pánové novináři! Být jimi, sedím teď totiž někde v polorozpadlé chajdě uprostřed hor, mám prsty v uších a nahlas bzučím. Copak si neuvědomujete, jak moc jim tou honbou za senzací a těmi prázdnými byť dobře míněnými projevy soustrasti ubližujete?
Takže ne, nebudu nikde zapalovat svíčku za Aničku a nehodlám skládat básně na její smutný osud, ačkoliv nepochybně smutný je. A opovažte se mě za to označit za necitu, protože necitliví jste tu vy, když tohle velké šílenství třeba jen tiše podporujete. Nechte duchy spát a rány se hojit, snažně vás prosím!

Jen tak naokraj takový malý experiment na důkaz toho, jak velké je to šílenství. Komu se pod tímto článkem zobrazí odkaz na nejmenovaný informační server s žhavými informacemi o případu, ať udělá čárku! A to jsem si myslela, že vidět tam celý víkend tu smutnou japonku je k pláči! Co takhle článek "Přichází jaro," milý novináři? Nebo bude příští téma nenadále zvýšení počtu sebevražd. Možná budete mít radost!

Dostaveníčko nad odpadkovým košem

15. března 2011 v 22:42 | hakuka |  Soví světonázor


Bar potemněl. Osvětluje jej jen měkké světlo několika lamp překrytých oranžovými stínidly. Pianistovy hbité prsty lehce plují po klávesách a vyluzují z nich pomalou, rozvláčnou melodii. U stolku přikrytého těžkým ubrusem tam sedí dáma. Elegantní účes jí spadá do tváře. V dlouhých bílých prstech svírá černou špičku a z cigarety na konci stoupá tenký proužek dýmu. Občas přiloží opačný konec k šarlatově rudým rtům a slastně vydechne. Oblak kouře se potom ještě dlouho líně povaluje ve vzduchu. Nikdo si nestěžuje, proč taky?

Kdyby se někdo zeptal, jak si představuji zosobnění krásy a elegance, popsala bych mu přesně tuhle dámu s květinou ve vlasech a zapálenou cigaretou. K čertu by šla všechna zdravotnická doporučení i protikuřácká politika. Ta dáma má totiž prostě styl!
Po ulicích se ale prohánějí i jiní "dámy a džetlmeni." Mají na sobě odrbané džíny a sportovní bundu. Nevysedávají v potemnělých barech a kavárnách, ale postávají poblíž odpadkového koše u zastávek hromadné dopravy. Rychle se snaží nacpat si do plic svou denní dávku podivných jedů, které mají s cigaretou oné dámy jen pramálo společného. Dělají to snad pro požitek? Požitek z čeho? Z odpadkového koše, působivé mozaiky z nalepených žvýkaček nebo snad z té celkové "příjemné" atmosféry navozené zpodinami z výfuků projíždějících aut a proudícím davem lidí?
Oddali se své závislosti do té míry, že se jim z výjmečného prožitku s nezapomenutelnou atmosférou stala denní rutina srovnatelná s užívání jakýchkoliv léků. Je v zásadě jedno, jestli začali kouřit kvůli výlučnosti a eleganci, pro vzrušení ze zakázaného nebo pro cokoliv jiného. Stala se z nich jednotná nevábně čmoudící masa, které se rozklepou ruce pokaždé, když si chtějí jejich těla říct o novou "dávku." Z okamžiku mimořádné rozkoše se stalo jakési nutné pasivní přijímání. Možná to kuřáci vidí jinak a dokáží ocenit i tu podivně pokroucenou atmosféru panelákových balkónků, větratelných toalet či dostaveníček s odpadkovým košem. Pro mě je to ale důvod, abych se nikdy kuřákem nestala. Být závislá a ovládaná, ne kdepak, pěkně děkuji. Zůstanu si u svých milovaných provoněných čajoven a vodních dýmek. To má pořád smysl, to má atmosféru!

TT Kouření

Můj malý svět ve světě - Krasohlídkovská škola

14. března 2011 v 0:36 | hakuka |  The Sims - herní bláznění

Škola sv. Bratří


Původní Krasohlídkovská klášterní škola byla založena roku 1378 řádem simikánů, jak ostatně připomíná i nápis nad schody átria. Nyní slouží nedávno zrekonstruovaná budova jako základní škola i víceleté gymnázium.
Je to moderní istituce stojící na tradičních základech. Jejím cílem je vysílat do světa sebevědomé a uvědomnělé simíky s dobrými základy do života. Úspěšnost jejich absolventů u přijímacího řízení na vš je jedna z nejvyšších v okolí. Tradičně soupeří s Alberovou soukromou školou ve Veronově. Každoroční sportovní klání těchto dvou škol je jedna z nejsledovanějších událostí celého roku.

Bojujme za práva mandelinky bramborové!

13. března 2011 v 19:42 | hakuka |  Soví světonázor

Nejsou přeci roztomilí? Malí, okatí a v mnoha případech i chlupatí! Broučci, berušky i cvrčci mají přece také svá práva. A dokážete si představit, kolik už jste jich v životě zašlápli, nebo co hůř svévolně zamáčkli? Styďte se, vy vrazi! Ať vás hamba fackuje!
Já, bojovnice za práva krev sajících potvůrek a zakladatelka první plavecké školy pro luční kobylky vás povolávám před nebeský soud! Budu přitom doufat, že na mě nikoho nevytáhne tu starou záležitost krachu onoho smělého insectogogního počinu. Přece jsem nemohla předpokládat, že se mi všichni studenti utopí při závěrečné zkoušce! Bylo mi teprve osm let, chápejte... Každopádně tento politováníhodný učitelský přehmat je ničím proti svévolnému a bezúčelnému zabíjení nevinných malých tvorečků. Jste krutí a zlí!!
Ne vážně, já miluju zvířata. Sama mám doma celkem početný zvěřinec a mít dostatečné prostory, vesele se rozšiřuje. Pohled na roztomilá mláďátka mi vhání slzy do očí asi jako každému živéme stvoření obdařenému citem. Co mě ale nutí zoufale mlátit hlavou do zdi, kdykoliv slyším o počínání nějakého ochranářského sdružení a o vegetariánské propagandě, je ta nebetyčná drzost, s jakou ti lidé ukazují světu své alabastrově čisté ručky. Oni jsou přece ti praví lidé na vrcholu lidskosti. A nám od úst okapává krev a omastek! Hnus a hrůza!
Dámy a pánové, zuřte si dle libosti, ale já mám ten omastek zatraceně ráda. Navíc mám pocit, že za celý život už jsem rozdrtila mnohem víc roztomilých broučků, než schramstla roztomilých kuřátek. Pokud tak mohutně toužíte ochraňovat život, zavřete se do skleněné komory a napojte se na umělou výživu. Ale nezapoměňte nalepit na sklo ty hezké samolepky s ptáčky, nebo vám tam nějaký ten hmyzák stejně udělá čvacht.
Že život kolem nás vzniká a zaniká a mnohdy je to způsobeno i naším vlastním přičiněním, je smutný fakt, se kterým se prostě budeme každý muset naučit žít. Vlk se může zamilovat do laňky vážně jenom v pohádkách. Co můžeme ovlivnit, je to, jaký bude život těch ostatních tvorů okolo nás. Jsme přeci zodpovědní za to, co jsme si k sobě připoutali, no ne? Takže já teď půjdu dát svým potkaním princeznám trošku toho jogurtku a potom se zkusím znovu zamyslet nad způsobem, jak naučit luční kobylky plavat. Třeba to tentokrát vyjde. Kdo do toho půjde se mnou?

TT Vegetariánství

Kdepak obouručák, pánvička, to je věc!

7. března 2011 v 11:03 | hakuka |  Slyšela jsem, viděla jsem
http://thepeoplesmovies.files.wordpress.com/2010/10/tangled2.png
Bylo nebylo... vlastně spíš nebylo. Žila byla jednou jedna princezna zavřená ve věži. Byla krásná jako obrázek a jemná jako poupátko, ideální objekt k zachránění. Jenže princů byl zřejmě v okolí akutní nedostatek. Film Tangled (česky Na vlásku) je klasická klišoidní pohádka by Walt Disney. Polepšený zloduch a rozkošná princezna, zlá čarodějnice i milující rodiče na svou dcerušku léta čekající. Proč nezívat nudou? Protože pánvička!
No vážně! Dostali jste někdy do hlavy pánvičkou? Na ten dutý kovový zvuk v životě nezapomenete. Bang! A když ji ještě bude držet v rukou ono něžné stvoření s neúměrně dlouhými vlasy... Ne, na to opravdu v životě nezapomenete. Mimochodem, jakožto majitelka vlasů do půli zad milé Rapunzel tu dlouhou hladkou hřívu neskutečně závidím. I bez spousty napatlané chemie to totiž nevypadá, že by při česání nějak zvlášť trpěla. Asi kouzlo!
A potom je tu Maximus. Nikdy nepodceňujte hřívaté běloušky. Umí toho mnohem víc, než jen cválat směr zapadající slunce. Najdou zloděje, šermují. Vlastně vydají za celou elitní královskou stráž. Také mají neodolatelně temný pohled, tedy alespoň bělouš Max rozhodně. Ne, souhlasím se slaďoušem Eugenem. Šermování koně s pánvičkou je vážně ta nejdivnější věc, kterou jsem kdy v životě viděla. I když počítám chameleona v růžových šatečkách! Mimochodem, není rozkošný?

Život je cynická bestie

7. března 2011 v 0:23 | hakuka |  Soví světonázor


Vždycky jsem se považovala za snílka, za podivně se pitvořícího snílka s hlavou v oblacích a nohama na zemi abych byla přesná. Někde uvnitř opravdu a vroucně věřím v takové ty hezké věci jako spravedlnost nebo světoví mír. Opravdu, vážně!! Vždyť mi pomáhají udržet si zdravý rozum! Potíž je ale v tom, že život, svět i celá slavná historie jsou bestie s nesmírně morbidním smyslem pro humor. Co, potíž? Já přece morbidní humor miluju! A vlastně mám ráda i ty bestie, když jsme tak u toho.
Dobré skutky jsou po zásluze potrestány, dobré myšlenky po zásluze zatraceny a světu obecně vládne blbost. A co dělám já? Můžu vzít do ruky obrovské kladivo a hrát si na boha pomsty, nebo se té komedii budu někde z povzdálí cynicky řechtat. Theatrum mundi, dámy a pánové! A je to zatraceně povedená fraška.

Ale kdyby jste někde narazili na onen jeden atom čisté spravedlnosti, cti, nebo třeba míru, dejte mi vědět, nechám ho zatavit do zlata!