Vítej, internetový poutníku. Vítej v jednom malém sovím doupěti. Jak jsi asi narazil na tenhle osamělý strom? Který vítr tě sem zavál? Ne, nechci slyšet odpověď. S těmi jsou jen potíže.
Žije tu jedna uhoukaná sova. Žijé na stromě, ač má z výšek hrůzu, a dívá se hezky dolů. A houká, tiše, ale o to důrazněji. Stěžuje si a mudruje, až to může vypadat, že snad snědla všechnu moudrost světa. Ve skutečnosti toho ale neví víc než kterékoliv hloupé kuře. Jen se dívá na svět s očima dokořád a někdy udiveně kroutí hlavou.
O mé maličkosti
Ne, sova mi opravdu nikdo neříká. Pro tuhle podivnou virtuální síť jsem povětšinou Hakuka (nehledejte za tím žádný význam, je to dětská zkomolenina), pro ostatní Hanka, výjmečně Hanička. Jsem pseudointelektuál-vyskoškolák, snílek s nohama na zemi a kecal s obdivuhodnou schopností lidi vytočit. Pokud mě tedy necháte se rozjet. Jsem holčička stydlivá. Jsem zkažená gymnáziem a zdegenerovaná studiem filosofie. Ráda na otázky odpovídám otázkou a miluju dlouhé debaty o nesmrtelnosti chrousta. Vím všechno a nic a pro praktický život jsem naprosto nepoužitelná. Umím deset minut plácat o "jsoucnu," ale dejte mi do ruky kladivo a způsobím apokalypsu.
Jsem kritik, sebe, druhých i téhle podivné věci jménem svět. V zásadě mám za to, že celý můj život je jedna velké ironie a svět sám je prostě cynik s neuvěřitelně morbidním smyslem pro humor. A já se mu budu smát. Nevěřím v boha, nevěřím v sebe. Poflakuji se, mrhám život a nahlas přitom vzdychám. Toť úděl mé generace.
Mé slabůstky
Mám slabost pro chlupaté králíčky s kudlou v ruce a taky pro čokoládu a karamel v jakémkoliv množství a jakékoliv úpravě. Nemůžu žít bez zeleného čaje, oříšků ve wasabi, gumových medvídků a lízátek. Kdybyste mě chtěli pozvat na zmrzlinu, tak citronovou, prosím. A mimo jídla a roztomile nebezpečných věcí? Nu, miluju svoje město (Hradec Králové), svého věčně depresivního psa a svoje tři potkají slečny. Jsou totiž roztomilé, nebezpečné a mají rády jahodový jogurt. Taky mám slabost pro těžké bichle a s oblibou je vracím do knihovny i s několikaměsíčním zpožděním. Mimo jiné jsem také příšerná slečinka a umím být až nesnesitelně povrchní, pokud jde o ty kousíčky látky, co si my lidé vrstvíme na sebe. A co hůř! Já si dokonce myslím, že mám vkus! Když budete mít touhu něčím mě majznout po hlavě, zkuste to tak kolem třetí v noci v městském parku. Budu ta se zasněným pohledem upřeným na lampu.
Taky jsem sběratelka historických drbů, gumových kachniček a plyšových medvídků.
Vždycky jsem se pokládala za pisálka a za duši vcelku kreativní. Píšu, kreslím, tvořím... Tvořím pro sebe i pro ostatní. Nejsem Picasso ani Dostojevski, dokonce se ani neodvažuju tvrdit, že mám talent. Mám jen odvahu vzít tužku nebo štětec a zkusit to. Vlastně to není tak těžké...
Oblíbená studnice inspirace
Jsem generace Harryho Pottera. Je to citová záležitost. Mám ho v srdci i v duši a ani v nejmenším se za to nestydím. Mimo něj přečtu v zásadě všechno, co mě cvrnkne do nosu. Mí oblíbenci jsou: zadumaný
Jostein Gaarder, ironický
Dougas Adams se svým Stopařovým průvodcem,
Terry Pratchett a jeho šílený svět Zeměplochy, ale taky třeba
V. V. Nabokov a jeho Lolita, případně
Bulgakovův Mistr a Markétka. Byl by to dlouhý seznam.
Z těch studnic pohyblivě obrázkových mám ráda Burtonovi filmy, seriál Death like me a všechny tři zfilmované Pratchettovky. Můj oblíbený večerníček je Káťa a Škubánek a na hezkou animovanou pohádku se podívám vždycky a ráda. Toliko k tomu nesentimentálnímu cynismu.
Ač dceruška hudebníka, v uších mi toho při tvorbě většinou moc neduní. Potřebuji ticho. Ale když už mluvíme o hudebním vkusu, tak ten se mi pohybuje kdesi mezi keltským folkem, jazzem a muzikály. Můj favorit je Drákula. Až jednou nebudu líná, chci se naučit hrát na housle.