Pohled do hlubiny

5. února 2011 v 23:40 | hakuka |  Soví světonázor

Někdo možná opěvuje krásu Měsíce a sametovou hebkost noční oblohy. Píše o romantických nočních procházkách a milosrdné temnotě, co dává zamilovaným tolik žádané soukromí. Tma je krásná když hladí a skrývá. Mám noční procházky ráda. Ve městě je ticho, že slyšíte spadnout každý list. Pod noční oblohou je celý svět tajemnější a kouzelnější než pod paprsky slunce.
Když ale pohlédnu nahoru, svět se mi obrátí naruby. Kolena se mi mírně rozehvějí a jen zírám s ústy lehce pootevřenými. Neobdivuji samet ani lesk. Do kolen mě dostává ten prostý fakt, že mám nad hlavou obrovský prostor rozpínající se kamsi za hranici lidského vnímání. Stojím na malém kousíčku jedné prťavé planety a hledím do hlubiny tak obrovské, že o ní ostatní malý tvorečkové, kteří si myslí, že jim patří Svět, říkají, že je nekonečný. Je nebo není? Těžko říct. Odpověď je někde daleko za hranicí, kde končí chápání tvorečků, jako jsem já.
Pohled na noční nebe je jeden velký paradox. Dívám se nahoru a přece pořádně nevím, kterým směrem hledím. Tedy, pokud se dá ve vesmírných rozměrech o směru vůbec uvažovat. Bez středu těžko. Dívám se na velkou zářící tečku, která veskutečnosti nesvítí. Vidím spoustu malých teček, které sice svítí, ale ve skutečnosti jsou tak obrovské, že bych je vlastně celé nikdy vidět neměla. Jsou staré a obrovské. Hleděli na ně zástupy lidí, co se po téhle malé planetce procházely přede mnou. To je tisíc plus jeden důvod, proč pokorně sklonit hlavu a jít si radši hrát na svůj malý píseček. Tenhle svět je strašně zvláštní místo, nemyslíte?

TT Noční obloha
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.