My lišky z lesa Ganderin: 1. kapitola

28. února 2011 v 23:11 | hakuka |  Lišky z lesa Ganderin


Lišky jsou od přírody samotáři, osobnosti s vyhraněným názorem. Co se ale stane, když jsou vlivem okolností donuceny žít pohromadě? Liščí kolonie v lese Ganderin je snad poslední svého druhu. Lidé je vytlačili na malý kousíček půdy a nazvali ho rezervací. Může to vůbec fungovat? Dokáží se sjednotit a postavit se za společnou věc, nebo si půjdou všichni po krku, jak káže dobrý liščí mrav?
Souboje rodů, intriky a tajná spolčení, ale také magie, přátelství a možná i láska. To je svět lesa Ganderin. Přidáte se do klanu svobodných lišek, nebo si potupně nasadíte obojek a vodítko?

-0-

Kapitola 1. My, z nory vyhnaní


"Nelíbí se mi to, Kayi." Malá vychrtlá liška opatrně zavětřila čumákem. "Tohle je cizí území, tam přece nesmíme. Koledujeme si o malér, když překročíme hranici." Vypadala vystrašeně. Před bratrem se nebála dát najevo emoce, které předtím před matkou snad úspěšně skryla. I o poznání silnější lišák nejistě přešlápl na místě.

"Já vím," odvětil jí nejistě a lehce přitom odhrnul vrchní pysk "ale obejít už jsme to přeci zkoušeli. Nejde to, teda pokud nemáš chuť přelézat pár stovek stop vysokou kamennou zábranu."
Mladá liška nervózně mrskla ohonem. "Neměli bychom tu počkat na matku se Soyou?"
"Bude si o nás myslet, že jsme páreček zbabělců," namítl Kay.
"Ale já se bojím!" zakňučela jeho sestra a vrhla na něj pohled trpícího štěněte "Ta stopa je divná, i matka si toho všimla," kňukla.
Lišák podrážděně nakrčil čenich "Dobře, počkáme," povzdechl si rezignovaně "Vážně si ale někdy myslím, že ses měla narodit spíš jako zajíc než jako liška, Leah."

-0-

Bylo tomu už několik otočení Měsíce kolem velké zemské desky, co byla malá rodina lišek nucena opustit svou útulnou noru. Ostrý liščí sluch to ráno zachytil neobvyklý ruch, o kterém každá liška věděla, co znamená. Lidé, lovci! Ta myšlenka jim projela hlavou a zastavila se až u špičky liščího ohonu. Matka Gaya tím svým výstražné mrskla, až se vzduch kolem zavířil. V mžiku byli všichni na nohou.

"Kayi, Soyo, severní vchod! Leah, ucpi východ!" zavelela rozhodným hlasem. Mladá liška se na místě zatočila. Zvedla se vlna divoké magie a na místě vchodu do liščí nory zůstala jen hromada hlíny. Leah si s matkou vyměnila krátký pohled. Starší liška jen rychle kývla a utáhla si uzel na popruhu ke své mošně.
Každé malé liščí štěně dobře vědělo, jaký je únikový plán. Kayovi se Soyou zabralo prohrabat se do severního únikového tunelu jen pár okamžiků.
"K hrázce?" zeptal se pro kontrolu Kay, když běželi chodbou směrem ven. Gaya jen přikývla.
Lovci na ně ale byli dobře připravení. Bylo jich hodně a byli všude. Jejich těžké tlapy neohrabaně dusaly všude kolem až se země otřásala. Psi hlasitě štěkali. Dva odrbaní jezevčíci se právě potýkali se vchodem do jejich nory. Všude vládl chaos a křik. Lidé v jejich rajónu? Neslýchané! Lišky rychle proběhly k nejbližšímu křoví, odkud mohly skrytí pod nízkými větvemi zmapovat situaci.
"Tři minuty," zhodnotila Leah svou předchozí práci na

závalu, když sledovala počínání oněch dvou psů.
"Dvě a půl," oponovala jí Soya.
"Nemáte to jedno? Oboje je proklatě málo," odfrknul si Kay. Zaměřili se na okolí. Ti malý uslintaní slídilové prošmejdili každičkou stopu kolem jejich někdejšího domova. Několik rezervních nor už odhalili. Naštěstí byla chodba, kterou použili, maskovaná kouzlem. Jinak už by měli jejich špinavá zubiska zabořená hluboko v krku.
"K hrázce se nedostaneme, takže??" Leah vrhla tázavý pohled na svou matku.
"Pravidlo číslo tři," řekla Gaya a nespustila přitom podmračený pohled z několika párů dusajících nohou. Jistě, hlavní liščí pravidlo: "Když nevíš, improvizuj."
Obrátili se k lovcům zády a vydali se na stranu opačnou, do nezabydlené části svého rajónu. Šance najít tam bezpečnou noru byla sice menší, ale o to míň tahle část území přitahovala ty odporné čmuchaly.

Jejich výhodou byla mrštnost a malá velikost. Postupovali jen pomalu a opatrně. Leah za nimi svědomitě zametala každý otisk tlapky svou oháňkou až se kolem vířil prach smíšený s magií. Ti tupohlavci, ať už dvou či čtyřnozí, magii nerozuměli ani za mák. S čím ovšem nepočítali, bylo, že lovců bude jejich rajón plný. Liščata ještě tolik lidí pohromadě neviděla určitě a i stará liščí matróna Gaya si nebyla jistá. Na vykulené pohledy ovšem nebyl čas. Hlavní bylo co nejrychleji zmizet hezky po liščím.

Tohle byl jejich domov a znali ho jako své vlastní ocasy. Navíc ta hloupá psiska byla příliš zaslepená čenicháním okolo. V očích měli fanatický lesk, sliny jim létaly z tlam a pocintala, na co přišla. Soya lehce zkřivila horní pysk, když si všimla, že jeden ze psů má pěkně ohavnou krůpěj slin přímo uprostřed čela. Ovšem byli v silné početní převaze, to se jim muselo nechat. A k tomu ti lidé s těmi bouchajícími věcmi v ruce… Ne nevypadalo to dobře, ani trochu ne.


Cesta k jejich oblíbené letní noře u staré bobří hráze byla příliš nebezpečná. Zkusili proto další, ale… Ne, ti lidé se snad opravdu dnes rozhodli, že je dostanou. Čím víc zničených nebo obsazených nor nalézali, tím byla Gaya nevrlejší a její štěňata nervóznější. Jejich nervozita brzo přešla v čirý strach. A potom, když se přiblížili hranici svého teritoria a své poslední hraniční hlídkové noře, Kay udělal tu obrovskou chybu. Byl příliš nervózní a ztrácel potřebnou liščí obezřetnost. Přebíhali zrovna cestu. Vyrazil o pár setin sekundy dřív než měl.

Jeden z jezevčíků ustrnul v půlce pohybu když se mu před očima mihlo cosi oranžového. Štěknul a ten krátký zvuk přimrazil lišáka k zemi. Vyměnili si pohledy. Soya, která už měla také nakročeno zpoza keře, jen zalapala po dechu. Jezevčík znovu zaštěkal a přidal ještě zavrtění ocasem. Chtěl si hrát a oni měli být jeho hračkou.
"Kayi!" houkla na něj Gaya z druhé strany stezky a trhla přitom hlavou směrem pryč. Lišák sebou trhnul a dal se do běhu.
"Vy dvě, zmizte!" zopakovala Gaya onen pohyb hlavou i směrem ke svým dcerám.
"Ale mami…"
"Vyřídím to," řekla tvrdě a v očích se jí nebezpečně zablesklo.
"Ale…" V tu chvíli Gaya zavrčela tak hrozivě, že z toho vstaly Leah na těle všechny chlupy. Poslechly.
Jezevčík už byl na půl cesty k nim. S čím ale nepočítal, byla zuřivá liščí matka, která se mu vyřítila vstříc.

Běželi dlouho a vytrvale. Přeběhli dva konkurenční rajóny aniž by si to vůbec uvědomili. Jazyk jim všem sahal až k náprsence a kolem tlamy měli pěnu. Kdyby je teď potkal nějaký lovec, určitě by je odstřelil jako vzteklou zvěř. Byli vyděšení. Pořád měli pocit, že jim pronásledovatel už, už dýchá na záda. Přeběhli přes pole a jednu velkou lidskou cestu a zastavili až ve chvíli, kdy už je nohy prostě odmítly poslouchat.

"Setřásli jsme je?" chtěla vědět Leah. Nohy se jí třásly a mluvit dokázala jen s obtížemi.
"Nnevím, ale já už nemůžu. Ppotřebuju vodu!" vykoktala ze sebe Soya a namáhavě dýchala. Kay se bezradně rozhlédl kolem. Jazyk mu pořád bezvládně visel z tlamy. Měl pocit, že by se měl o své sestry jako nejstarší postarat, jen neměl tušení, jak. Byli znovu v lese, ale to bylo tak všechno, co věděl. Neměl tušení, kde tu najde nějaký zdroj vody.

"Co když se…" začala Leah.
"Máma bude v pořádku," prohlásil pevně, aby tomu sám uvěřil "a vrátí se k nám," dodal ještě pro zahnání všech dalších pochyb "za chvíli nás dožene."

Ale chvíle minula, po ní druhá, třetí a Gaya nikde. Tři vystrašená liščata se semkla k sobě a čekala. Nakonec se Kay odhodlal. Zmožen obrovskou depresí se zvedl a vydal se najít vodu a potravu. Z neschopnosti ve stavu, v jakém byl, cokoliv ulovit, otrhal opodál rostoucí borůvky i s velkou částí větviček. Věděl, že je to hrubé a neuctivé k matce Zemi, ale byl příliš zoufalý, než aby mu to mohlo skutečně vadit. Žádný zdroj vody ale v okolí nikde nenašel. Po chvíli bloumání se tedy vrátil zpět ke svým sestrám. Budou muset vytáhnout ze Země trochu vláhy násilím, nebo jejich smysly brzo ztratí svou pověstnou liščí ostrost. Matka Země z nich nebude mít radost, stejně jako ta jejich, Gaya.

Soya a Leah také nevydržely zahálet. Mezitím se jim podařilo vyhrabat cosi jako neumělou noru nebo přinejmenším přístřešek v zemité mezi. Nemluvili spolu. Nebylo o čem mluvit. Všichni tři měli v hlavě stejné pochyby a zmatek, které by mluvení jen rozvířilo. Dokonce ani věčně uštěpačná Soya neřekla na Kayův chabý úlovek ani půl slova. Jen zkřivila pysky do šklebu značícího odpor a začala borůvky žvýkat i s oním listím. A to jí za normálních okolností tolik chutnaly.

Jen jedna věta padla. Ani jí však nebylo přáno rozvířit lesní vzduch. Když se k sobě večer schoulili do pevného klubka, řekl Kay svým sourozencům: "Ale řekneme mámě, že jsme se rozdělili. Byla by naštvaná, kdyby zjistila, že jsme běželi jako tupé stádo." To však řekl jen na oné zvláštní úrovni, na které spolu mohou komunikovat jen jednovrhčata.

"Vždyť jsme vystrašené tupé stádo," chtěla mu odpovědět Soya, ale usnula dřív, než tu větu stačila v hlavě nějak zformulovat. Beztak to všichni tři věděli.


-0-

Bez domova

Celé tělo ji bolelo a pálilo. Největší bolest vycházela z boku, kde jí hustou, rezavou srst lepila postupně zasychající krev. Rána jí stále krvácela. S každou kapkou té zrádné tekutiny, která jí unikala z žil a dopadala na prašnou zem, se zvyšovala šance, že ji najdou a dostihnou. Jediná její naděje na záchranu přitom vězela kdovíkde. Ač liščí dáma, Gaya si pěkně z plna hrdla zanadávala. Hloupá štěňata! Copak jim řekla, aby uháněli jak splašení zajíci až kdovíkam? A jako by je nenaučila po sobě zametat stopy. Šla s čumákem přišpendleným k zemi a dokázala podle čichu rozeznat každý pohyb tlapky. Štěňata! Někdy to vypadalo, že už jsou skoro připravení na obřad a někdy zas… Au… ta noha jí opravdu bolela!

"Mami?!!" Leah se opatrně vymotala ze spletence svých sourozenců.
Přibelhala se do jejich provizorního tábora někdy uprostřed noci. Její na noční život uvyklé oči rychle zmapovaly terén. Amatéři! Copak je opravdu nic nenaučila? Očividně ne, nebo jim strach zatemňoval mozek.Chvíli se ještě držela zuby drápy na nohou, ale pak se její tělo bezvládně sesunulo do vlhké trávy.

"Mami!!" Mladá liška se rozeběhla ke zhroucenému tělu. Kousek před ním se však rozpačitě zastavila. Zlehka do něj žďuchla čumákem, ale žádné reakce se nedočkala. Dobře mami, cože jsi mi to vykládala o léčitelství? Leah nebyla v tomhle oboru zrovna vzornou žačkou. Vrhla pohled na své neklidně oddechující sourozence. Ne, nemůžou vědět víc než ona. Možná Soya, ale… Zatím je nebude budit, rozhodla se nakonec. Opatrně matku přetočila na bok a uniklo jí jen tiché syknutí. Broky, ty malé ostré kousky vylétající z bouchající věcí!

"Bude to bolet," oznámila své matce, i když pochybovala, že ji vnímá.
"Fajn, vytáhnout broky, vytáhnout broky," opakovala si pro sebe "Nezmatkuj, Leah!" Pak lehce foukla a vzduchem se zavířila špetka magie. Byl to jenom sval. Leah si oddechla. Nebyla léčitel, s těžšími zraněními by si jen těžko poradila. Zbývalo rozhodnout, jestli je ven dostat magií nebo ručně. Její drápky byly obratné, rozhodně obratnější než drápky Kaye nebo Soyi. Vytahovat cokoliv z rány byla ale složitá záležitost. Mohla by víc pokazit než spravit. Zvolila tedy magii.

Její rudý ohon se lehce zavlnil, jak sbírala energii. Neměla jí mnoho. Byla nevyspalá a hladová. Navíc její doménou bylo slunce, v té chvíli skryté za velkou horou Ma. Měla pocit, že ždímá magii až ze špičky ocasu. Její matce přejel po tváři lehký tik, když se z rány začalo mírně kouřit. Být při plném vědomí, nejspíš by řvala na celý les. Leah zabrala. Oháňka se jí napnula jako vzrostlá jedle. V tu chvíli broky vyletěly ven pomalu stejnou rychlostí, jakou se dostaly dovnitř a zmizely kdesi ve větvoví stromů. S rozžhavenými broky se z rány vyhrnula i spousta husté krve a trocha hnisu. Vzduchem to zavanulo spáleninou. Leah se pomalu sesunula do trávy a těžce oddechovala. Trvalo pár desítek zdlouhavých úderů srdce, než se dokázala znovu postavit na nohy a jít svou práci zkontrolovat. Nebyl to hezký pohled i přes to, že teplo rány vyčistilo a částečně zatáhlo. Udělalo se jí špatně od žaludku. Rány byly čisté, ale to neznamenalo, že se do ní nemůže dostat špína. Leiny chabé znalosti léčitelství jí naznačovaly, že by rána potřebovala zaléčit něčím hojivým.

"Mami?" zkusila to, i když v odpověď ani nedoufala "potřebuju hmoždíř a paličku. A taky tvůj zápisník." S nepříjemným pocitem v břiše stáhla své matce z pasu mošnu. I v ní skončil jeden brok a nejspíš tak svojí majitelku ochránila před dírou v žaludku. Vytáhla lehce naštíplý hmoždíř a začala podle návodu připravovat dokrvovací pastu. "Borůvky, pryskyřník…" odříkávala si pro sebe a začala se poohlížet po zmíněných přísadách. Nebylo to nic, co by neměla v dosahu pár kroků. V duchu nakonec děkovala Kayovi za jeho loveckou neschopnost. A nakonec zaříkávání. Naštěstí nebylo ani zdaleka tak náročné, jako její předchozí pokus o magii.

Když skončila, měla Gaya ránu namazanou a obvázanou, i když poněkud neuměle. Leah byla spokojená. Nic víc udělat nemohla. Musela jen čekat. Pevně se přimkla ke své matce a propadla se do neklidné dřímoty.
Gaya se probrala ještě před svítáním a žďuchnutím čumákem na to hned upozornila Leah.
"Vzbuď ostatní," dostala ze sebe téměř šeptem "musíme odtud."
"A… ale, mami…" mladá liška rozespale zamžourala a sklouzla pohledem k matčině obvázanému boku.
"Zvládnu to, podej mi mošnu," odvětila stroze a Leah na ní vrhla ustrašený pohled.
"Já, neudělala jsem to schválně, mami, byla jsi raněná," začala blekotat v domnění, že jí bude matka vyčítat, že se její mošny vůbec dotkla. Liščí brašnička nebyla jen tak nějaký malý batůžek na cesty. Spolu s malým střapatým amuletem zavěšeným na krku byla znakem svobodné lišky a Gaya v ní přechovávala všechno, co potřebovala pro vykonávání své odbornosti.
Gaya si unaveně povzdechla "Prostě mi podej tu mošnu a vzbuď bratra a sestru."

Leah se tedy opatrně zvedla a šla vzbudit sourozence. Když se všichni tři opatrným krokem přiblížili, zrovna si dotahovala obvazy. Potom se k Leahině překvapení relativně bez větší obtíží postavila na nohy. Vypadala, že se jí ulevilo. Leah nedůvěřivě přimhouřila oči.
"Mami, vždyť jsi celá od krve," vyjekla Soya.
"Není moje, tedy z větší části není," odbyla ji Gaya. Kay zahambeně sklopil oči. Byla to jeho vina. Kvůli němu byla matka raněná a jen kvůli němu se musela prát. Kay dobře věděl, jak moc nesnáší zabíjení.
"Příště si to vyřídím sám," brouknul skoro neslyšně.
"A svět bude mít o jednoho mrtvého hrdinu víc," ušklíbla se a sykla bolesti, když si unáhleně přešlápla z jedné nohy na druhou.
"Mami, neměli bychom…?" zkusila to Leah znovu. Její matka ji ale domluvit nenechala.
"Ne, nemohli! Máme za sebou stopu jak rozbořená řeka. Musíme odtud a hned!" odbyla jí rázně a Leah v tom hlase zachytila výčitku. Jejich matka byla podrážděná, naštvaná a raněná zároveň. To byla děsivá kombinace.
"Ale," pípla Soya a upřela na matku své velké oči "kam půjdem?"
"Pravidlo číslo tři a možná i šest, když budete zdržovat," zavrčela nerudně, což její děti donutilo opravdu zmlknout a sklopit uši. Pravidlem číslo šest vyhrožovala jen když na tom byla s náladou opravdu mizerně.
Začala se pomalu, ale tvrdohlavě šinout z mýtiny pryč. Její děti ji pomalu následovaly. Nejdřív se sotva vlekli, ale během chvíle přešla Gaya do svého obvyklého klusu, jakoby snad ani žádné zranění neměla. Leah nechápala. Zázraky přece dělat neumí. Vlastně je celkem mizerná léčitelka.
U nejbližší liščí hranice se Leah s Kayem, kteří klusali vpředu, prudce zastavili.
"Obejdeme to?" zeptala se Leah. Přejít přes cizí území bez předchozího oznámení bylo krajně neslušné a dokonce by se to dalo považovat za osobní útok.
"Ne, půjdeme skrz," řekla jejich matka klidně. Leah jen vykulila oči.
"Řekni mi, náš milý stopaři," obrátila se s lehce pozvednutým pyskem směrem ke Kayovi "co je na téhle hranici divného." Kay se začichal. Lehce přejel drápkem na pravé tlapě po nejbližším hraničním runovém kameni a poté to zkusil magicky. Údivně vydechl.
"Ale to… Ona je spuštěná!" Kay ještě spuštěnou hranici nikdy neviděl. Lišky byly totiž na své panství velmi fixované. Nestávalo se často, že by ho opustily a přestěhovaly se jinam. Bariéra kolem vlastního území byla obecně velmi náročná a udržení. Mělo se za to, že víc než jednu hranici liška udržet nedokáže. Pokud se tedy přestěhovaly, musely staré bariéry úmyslně spustit.
"Že by pán skutečně něco věděl?" zašklebila se Gaya "Všechny jsou spuštěné, všechny hranice rajónů v okruhu horizontu jsou dole. Kdybys byl co k čemu stopař, všimnul by sis toho už včera," odfrkla si.

Měla pravdu. Při průchodu bariérou se žádný poplach neozval, stejně jako na hranici sousedního území. Rajóny byly prázdné, lišky nikde a z ne až tak dalekého povzdálí se ozývalo rámusení lidských ďábelských kouzel. K jejich šoku nebyl ušetřen ani jejich vlastní rajón. Bariéry byly sice pořád nahoře, ale burácení hromů a blesků se tam ozývalo snad ještě silněji než kde jinde.
"Co se to tu děje?" zeptala se Soya ustrašeně. Všude byla spousta prachu a poletující piliny je štípaly v očích tak urputně, že pro slzy skoro neviděli.
"Lidé," řekla Leah frustrovaně "myslím, že si chtějí zabrat náš les."
"Ale to," dostal ze sebe Kay, který z nenadálého šoku na okamžik zapomněl, že se vlastně stydí a mlčí.
"Myslím, že je jediná věc, kterou můžeme udělat," řekla Gaya a oči se jí při těch slovech podivně leskly. Doklusala až k nejbližšímu runovému kameni a cosi na něj drápkem přičmárala. Potom kámen lehce vychýlila do strany. Bariéry kolem rajónu Gayi Bělovousé se spustily dolů.
"Jdeme," řekla potom "tady už nemáme co pohledávat."
"To se vzdáme tak snadno? Je to domov, vzpomínáš mami?" zeptal se Kay a nevěřícně na matku hleděl.
"Byl to domov. Jsou věci, které jsou v rukou bohů. Nemůžeme s nimi nic dělat, i kdybychom chtěli."
"Někdy bych si přála mít tu tvoji víru, mami," řekla Leah dutě a dívala se směrem, kde bývala její houbová zahrádka. Teď se přes ni přesunula obrovská červená stvůra na ostnatých nohách.
Brzo ale zjistili, že opustit svůj rajón bylo asi to nejsnadnější, co mohli udělat. Když totiž zmizely hromové příšery, vrátili se lovci. Nejdřív před nimi jenom utíkali. Později si Gaya všimla, že je jejich pronásledovatelé jim nechávají cosi jako volný pruh. Pokud se pohybovali uvnitř něj, necítili z lovců víc, než podivný pocit v zádech. Což jí ovšem nedávalo důvod polevovat v ostražitosti. Gaya nebyla žádná letnička. Za svůj dlouhý liščí život stihla vyprovodit z nory hned několik vrhů mláďat. Její úctyhodný věk značily i lehce prošedivělá srst v okolí tlamy, kterou nosila s hrdostí pravé liščí dámy. Teď ale dospěla k názoru, že je na čase vyměnit ctihodný šat za šat válečnice. Krev, která jí zbarvila srst po onom útoku jezevčíka, se ani nesnažila nijak smýt. Její náprsenka si tak zachovala svou načervenalou barvu.

Každopádně Gaya rozhodně nevypadala na vážně raněnou postarší liščí dámu. Pravidelně si měnila obvazy na zraněném stehně a boku a dávala si pozor, aby ji u toho nikdo neviděl. Leah už začínala tušit, v čem bude ten jezevčík zakopaný. Pořád ale nevěděla nic konkrétního, kromě toho, že její matka skoro nezná únavu a žene je až neliščím tempem pořád dál. Když začala Soya jednou večer pokňukávat nad svými bolavými nožkami, zamumlala si něco o přítěži.

Druhý den ale pokračovali už pomalejším tempem. Gaya neustále nastavovala čenich po směru větru, aby dokázala případné nepřátele odhalit včas. Ztráta domova jí zřejmě vlila do žil trochu té nebezpečné energie. S nepřáteli v kožichu už by se tolik nepárala. Na žádné však nenarazili. To se Gaye ani trochu nezamlouvalo. Cítila v tom nějakou zradu. Večer, když se její štěňata uložila ke spánku, vyřezala do ulámaných větviček padlého stromu, kde se rozhodli nocovat, novou sadu run. Staré zahodila spolu se změnou svého statutu, jak káže liščí mrav. Už se k ní prostě nehodily. Provedla příslušný rituál a netrpělivě je rozhodila.

Pysky se jí lehce zkrabatily. Její staré runy ji nikdy nezklamaly. Těmhle ještě pořádně nezaschla lepkavá míza, která z nich vytékala, a už si dovolovaly. Jen neurčitě plácaly páté přes deváté a dokonce se jí vysmívaly. To u run ještě nezažila. Prý "Kráčíš cestou tisíců. Jsi jen jedna z mnoha." Taková urážka madam lišky! Přesto runy uložila do pytlíčku ve své brašně a utáhla přezku. "Co les dá, liška přijímá." Trvalo jí dlouho, než upadla do neklidného spánku.

Gayinu mizernou náladu odnášel už od rána především Kay. Snažila se mu vtlouct do té jeho ušaté hlavy základy stopovací magie, ale moc se jí to nevedlo. To štěně mělo možná nadání, ale myslelo mu to proklatě pomalu. Brzo s ním ztratila nervy. Chtěla ho poslat dopředu na průzkum. Ať si chlapeček vyzkouší na vlastní kůži, co to obnáší. Potom ale narazili na tu hranici.

Gaya takovou značku ještě nezažila. Buď měla liška, která ji vytvořila, velmi složitou a značně rozštěpenou osobnost, nebo to nebyla jen jedna liška. Něco takového ale ještě necítila. Pochopitelně, že značka matky s mláďaty bývá trochu nejednoznačná, ale tohle bylo něco úplně jiného. Cítila desítky, možná stovky lišek. Jestliže byla z počínání oněch lovců nervózní, pak teď byla opravdu vyděšená. Když tu stopu zavětřila poprvé, v očích se jí mihnul úžas a nefalšovaný strach. Koutkem oka však zachytila pohled Soyi. Ve snaze nedat před mláďaty nic najevo mrskla ocasem a náhle změnila směr.

"Půjdeme tudy," oznámila svým štěňatům.
"Ale mami, neříkala jsi, že lovci na nás nemůžou, jen když se budeme držet téhle stezky?" zeptala se Leah, ta vyhublá malá potvůrka, a Gaya v jejích očích přečetla špatně skrývaný strach. Vrchní pysk se jí lehce zavlnil. Její děti nesměly cítit strach.
"Půjdeme tudy," zopakovala a vložila do svého hlasu veškerou svou autoritu zasloužilé matky.
"Ale…" Gaye se z hrdla ozvalo výhružné zavrčení a Leah ztichla. Poslušně sklonila hlavu k zemi a začenichala se. Také ucítila zvláštní pach. Vrhla udivený pohled zpět k matce, ale ta už ji nevnímala.

Slunce ve své pouti po nebi ještě příliš nepokročilo, když jejich cesta náhle skončila. Přehradila ji vysoká kamenná překážka. Gaya ani žádné z jejích štěňat ještě nic takového nikdy neviděly. Bylo to obrovitánské. Stěny byly dokonale hladké, což prakticky vylučovalo možnost překážku nějakým způsobem přelézt. Kay k překážce okamžitě přiskočil a začal hrabat. Ukázalo se však, že kamenná zábrana pokračuje i pod povrchem země. Navíc byla nečekaně tvrdá. Kay si na ní málem zlámal drápky.

"Co budeme dělat, mami?" pípla Soya a upřela na matku svá velká kukadla. Gaya se znovu nervózně začenichala.
"Zkusíme to na druhou stranu," řekla nakonec, ale nezněla dvakrát přesvědčeně.

Ostatně opačný směr jim opravdu nepomohl. Než se slunce pohnulo k západu, stáli znovu u zábrany podobné té předchozí. Gaya si cosi zavrčela pod vousy, obrátila se na jako obrtlíku a zamířila si to na opačnou stranu od té zpropadené hranice. Její štěňata se vydala ve vší tichosti za ní. Měli tolik rozumu, aby svou matku dvakrát nepokoušeli.

Měla tušení, že ví, co jí tentokrát zahradí cestu. Lišky měli obecně dar poznat past, kdykoliv do ní spadly. Přes to či snad právě proto ještě natáhla krok až přešla téměř do běhu. Její mláďata byla už sice skoro stejně velká jako ona, ale zatím jim chyběla její vytrvalost. Sotva jí stačily. Kayovi už k večeru visel jazyk zcela nezpůsobně z tlamy ven. Občas sjel pohledem z jedné své sestry na druhou. Vyměnili si spolu pár krátkých uklidňujících vět po onom tichém spojení jejich myslí. Jinak byli příliš zaměstnaní snahou nezaplést si vlastní nohy, které je únavou sotva nesly. Měli strach, který narůstal tím víc, čím nervóznější byla jejich matka. Svíral jim spolu s hladem žaludek v silných křečích. Učila je dobře. Moc dobře věděli, jaký je šestý a poslední bod její příručky přežití.

"Když všechno selže, zahoď všechno, co tě brzdí a zachraň si kůži."

Momentálně byli ta přítěž oni a moc dobře si to uvědomovali. Liščí mateřská láska měla svá omezení. Gaya měla ve tváři výraz šílence a oči se jí podivně leskly. A jestli se je rozhodne odehnat… Ne, upřímně bez řádného zasvěcení neměli příliš šancí. Soya tichounce zakňučela a Kay, který běžel poslední, ji čumákem neslyšně pobídl k větší rychlosti. Přidal by pár chlácholivých slov, ale pořád tu byla ta záležitost s jeho vlastníma nohama. Nesmějí se zastavit, prostě nesmějí!

Vládla už hluboká noc, když se konečně zastavili. Kdyby tomu tak nebylo, Gaya by si takové místo k odpočinku jaktěživa nevybrala. Páchlo to tam člověčinou. Dlouhé, nechutně pravidelné plochy žluté trávy byly odděleny jen nízkými křovisky. A dokonce i ty byly narušeny. V místě, kde už ti podivní nechlupatí tvorové všechnu trávu otrhali, byla země celá rozbrázděná a vyhrabaná až na tvrdinu . Gaya si hlasitě odfrkla. Ti lidé dokáží zničit i to, co si sami stvoří.

Bude se muset smířit s tím, že ráno budou vstávat časně. Nebyla si jistá, jestli by pokračování v cestě její mláďata zvládla. Ostatně ani nevěděla, jak daleko by byla ještě schopna běžet ona.

Mláďata usnula hned, i když jim muselo v žaludcích kručet tak, že by to vydalo na celý žabí orchestr. V klidu oddechovali pod lískovým keřem. Vyrostli, ale ještě nebyli připravení. To ale nebudou asi nikdy. Lehce si odfrkla a složila hlavu na přední tlapy. Těsně než jí víčka samou únavou klesla, uslyšela svým šestým smyslem hlas, o kterém si myslela, že už ho nikdy v životě neuslyší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Barboocha Barboocha | E-mail | Web | 7. března 2011 v 1:18 | Reagovat

Nádhera. :-) Tvůj styl psaní je skvělý! Děkuji za napínavé a krásné počtení, do tohoto kouta tvořivosti se každopádně vrátím.

2 hakuka hakuka | Web | 7. března 2011 v 15:06 | Reagovat

Já děkuji za komentář :-D Budu svůj koutek hezky vyhřívat :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.