Epitaf pro jednoho přítele

3. října 2010 v 23:24 | hakuka |  Soví světonázor
filípek

             Když jsem si to přinesli domů, bylo to takové malé nic… Ne, vlastně nebylo, bylo to pořádně velké něco a zlikvidovalo to, co mu přišlo pod čumák. Tlapky to mělo jako vlkodlačí štěně a táta se hrozil, co nám to z něj vyroste za obrovské tele. Ale tlapky zůstaly u své původní velikosti a přibylo k nim jedno tělíčko tvaru i funkce odpadní roury a dva páry krátkých nohou, silných jak špalíčky. V očích měl jakousi inteligentní jiskru občas maskovanou tupým výrazem zabedněného nenažrance. Byl to profesionální rošťák se zvláštním talentem vždy a všude překážet, ale taky skvělý kamarád a věrný kumpán všech dětských rošťáren. Byl hrdinným policejním psem Rexem, co vždycky vyčmuchal i sebe zapeklitější zločin i indiánem Černou tlapkou, který se s klidem sobě vlastním dokázal postavit třeba celé hordě nájezdníků.
            Jeho pohled dokázal pohladit i rozesmát, kdykoliv to bylo potřeba. A když se rozhodl, že ten kus žvance dostane, většinou se mu to povedlo. Výraz, který v to chvíli nasadil, byl totiž
prostě neodolatelný. Apetit ten měl snad nikdy neutuchající a žaludek téměř bezedný. Když si postavil hlavu, nic s ním nehnulo. Prostě se zapřel těma svýma silnýma nohama a nehnul se ani o píď. Sílu, tu on měl pořádnou, na malého pejska až nepatřičnou. Všechen nábytek se třásl před jeho věčně vrtícím se ocáskem. Ale proti rychle se řítícím kolům auta by neměl šanci ani bernardýn, natož pak malý Filípek. Byl to velký pes v malém balení. V té své obrovské psí duši měl vždycky dost lásky pro každého, pokud to nebyla myš nebo kočka. A nebo veverka, jejíž do nebe volající drzost, s jako mu pokaždé utekla na strom, ho dokázala dohnat k šílenství.
            Nikdy neklesnul na úroveň těch gaučových povalečů, co jsou líní i přemístit se z jedné části bytu na druhou. Byl to pejsek aktivní a vitální. Jeho krásných deset let by mu nikdo nehádal ani v nejmenším. Vždycky se rád předváděl. Jakoby chtěl ukázat, co všechno dovede. Rád závodil. Zvládnout agility parkur pro něj byla hračka. Kdyby ho nezačala zlobit záda, možná to dotáhnul daleko. Ze všech lidských i zvířecích emocí se vždycky nelépe uměl radovat. Radoval se pořád a z každé maličkosti. Jedem by řekl, že ten pes se usmíval celý život. Stačilo na něj pohlédnout a koutky vám samovolně vylétly nahoru.
            Je zvláštní, že člověk zjistí, co měl, až ve chvíli, kdy to ztratí. Odešel nejlepší přítel, náhle a skoro bez rozloučení a zůstalo po něm prázdné místo. V košíku, na sedačce, pod stolem v obývacím pokoji, na rohožce u dveří, na zápraží v kuchyni… a hlavně v našich srdcích. Zůstal jen obojek a známka a spousta vzpomínek, které dostaly hořkosladkou příchuť. Jdu k lednici a čekám, kdy zaslechnu klapot těžkých tlap o lino, ale oni se neozvou. Už nikdy se neozvou. Vím to a přece mi to pořád nedochází, protože je rozdíl mezi věděním a přijetím. Copak stačí tři polibky na čelo jako rozloučení s přítelem?

            Filípku, Fíčku, Fí, chybíš mi, kamaráde. Strašně moc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.