Jsem generace Harryho Pottera, ta generace, se kterou ta knížka rostla, ale které se nikdy nepodařilo vyrůst z ní. Byla jsem jí okouzlená a jsem jí okouzlená dodnes. Zkritizujte mi všech, ale tohohle kluka ušatého mi nechte na pokoji. Propadla jsem tomu kouzelnému světu, kde stejně jako v pohádkách dobro vždycky zvítězí nad zlem, ale kde přes to lidé zůstávají lidmi. Je to příběh o chlapci, který sebral odvahu postavit se tomu bubákovi pod vlastní postelí a potom i těm dalším bubákům číhajícím všude po světě. Malý Harry dospívá a poznává svět, který není přes to všechno kouzelné tak nepodobný tomu našemu. Zjišťuje, že svět není rozhodně až tak černobílý, že za chyby se platí a cenu vám nikdo neřekne předem a že život prostě není spravedlivý. A nakonec, že jednou příjde čas, kdy každý musí proti vlastní vůli dospět.
J. K. Rowlingovou hodnotí kde kdo. Rozebírá, soudí, odsuzuje. Řeší, co udělala špatně a čím své čtenáře zklamala. Nemám tyhle rozbory ráda. Jaký má smysl hledat motivy mezi řádky? Jaký má smysl rozebírat něco, co každý inteligentní a myslící člověk chápe intuitivně? Kdo to dokáže, pochopí sám, kdo ne, tomu to nevysvětlí ani třistránková esej. Někdy mám pocit, že nad některými myšlenkami, které si student našmudlá do čtenářského denníku, musí autoři přímo rotovat v hrobě, případně, pokud dosud žijí, dostat při nejmenším nějaký ten tik nebo škytavku.
Pro mě je Harry Potter kamarád z dětství. Vím, že pro spořádanou mysl je smrt jen další velké dobrodružství, že někdy vydá pohárek zmrzliny a pár pletených ponožek za všechny poklady světa a že ně někdy menší blázen ten, kdo věří v muchlorohé chropotaly. A někdy se dokážou i tři malé děti postavit horskému trolovi. Já věřím na víly, na čáry, na kouzla a nejsem blázen ani dítě. Chci si prostě uchovat tu naději, že dokáže malý kluk pohnout skálou, protože potom už je možné všechno. Děkuju JKR.
TT Fantasy









