Říjen 2010

Věříte na kouzla?

20. října 2010 v 13:41 | hakuka |  Soví světonázor
Jsem generace Harryho Pottera, ta generace, se kterou ta knížka rostla, ale které se nikdy nepodařilo vyrůst z ní. Byla jsem jí okouzlená a jsem jí okouzlená dodnes. Zkritizujte mi všech, ale tohohle kluka ušatého mi nechte na pokoji. Propadla jsem tomu kouzelnému světu, kde stejně jako v pohádkách dobro vždycky zvítězí nad zlem, ale kde přes to lidé zůstávají lidmi. Je to příběh o chlapci, který sebral odvahu postavit se tomu bubákovi pod vlastní postelí a potom i těm dalším bubákům číhajícím všude po světě. Malý Harry dospívá a poznává svět, který není přes to všechno kouzelné tak nepodobný tomu našemu. Zjišťuje, že svět není rozhodně až tak černobílý, že za chyby se platí a cenu vám nikdo neřekne předem a že život prostě není spravedlivý. A nakonec, že jednou příjde čas, kdy každý musí proti vlastní vůli dospět.
J. K. Rowlingovou hodnotí kde kdo. Rozebírá, soudí, odsuzuje. Řeší, co udělala špatně a čím své čtenáře zklamala. Nemám tyhle rozbory ráda. Jaký má smysl hledat motivy mezi řádky? Jaký má smysl rozebírat něco, co každý inteligentní a myslící člověk chápe intuitivně? Kdo to dokáže, pochopí sám, kdo ne, tomu to nevysvětlí ani třistránková esej. Někdy mám pocit, že nad některými myšlenkami, které si student našmudlá do čtenářského denníku, musí autoři přímo rotovat v hrobě, případně, pokud dosud žijí, dostat při nejmenším nějaký ten tik nebo škytavku.
Pro mě je Harry Potter kamarád z dětství. Vím, že pro spořádanou mysl je smrt jen další velké dobrodružství, že někdy vydá pohárek zmrzliny a pár pletených ponožek za všechny poklady světa a že ně někdy menší blázen ten, kdo věří v muchlorohé chropotaly. A někdy se dokážou i tři malé děti postavit horskému trolovi. Já věřím na víly, na čáry, na kouzla a nejsem blázen ani dítě. Chci si prostě uchovat tu naději, že dokáže malý kluk pohnout skálou, protože potom už je možné všechno. Děkuju JKR.

TT Fantasy

Zvláštní, prostě zvláštní...

20. října 2010 v 3:37 | hakuka |  Soví světonázor

Člověk se už nějaký ten pátek považuje za bytost velmi, velmi racionální. Jistěže, děkuji za optání. Chodí si po téhle planetě, posuzuje, soudí, odsuzuje. Kdo dělá něco bez jasného účelu, je blázen. Je v zásadě jedno, jestli si pobrukuje na zastávce oblíbenou písničku, nebo má na hlavě pytel na odpadky. A přesto nebo snad právě proto mají lidé ve zvyku chovat se prostě zvláštně. Třeba moje máma se tuhle vrátila z nákupu s v pořadí nejméně desátým červeným hrnečkem od jednoho nejmenovaného výrobce kávy. Přitom jen s těmi červenými hranatými bychom mohli uvařit kafe tolika lidem, že by je ani náš celkem prostorný obývací pokoj nedokázal pojmout. A to ani nemluvím o hrníčcích se slunečnicemi, se zvířátky a s jinou havětí, kterých máme plnou skříň. Vždycky jsem svou mámu považovala za velmi obdivuhodnou a ryze pragmatickou bytost, a tak by mě opravdu zajímalo, co budeme s tím hrnečkem, u Merlinových ponožek, dělat.
Jako kuchařka jsem absolutně k nepoužití, ale i přes to jsem se celkem pobavila, když jsem si přečetla reklamu v jednom taktéž nejmenovaném dámském časopise. Ta inzerovala nabídku jakýchsi sypkých polotovarů na různé sladké pochutiny. Reklama tvrdila něco v tom smyslu, že nemít čas na náročnou přípravu dezertu není pro dnešní hospodyňku vůbec žádná ostuda a může ve chvílích časové tísně sáhnout po již zmíněných polotovarech. Moje veškerým pekařským umem téměř nepolíbené oko se však zastavilo zvlášť na jednom produktu. Jak může něco ještě víc ulehčit přípravu palačinek? Vajíčka, mléko, mouka, párkrát "kvedli, kvedli" a ten zázrak je na světě. Naproti tomu podivné sypké cosi a voda. Celková časová úspora je necelá minuta. Mínus čas a práce vynaložená na výrobu onoho praktického zázraku, čas a práce vynaložená na srovnání vzniklého finančního rozdílu... hm, hm... Nejsem ani kuchařka ani matematik, ale selský rozum mi říká, že to je všechno jen ne praktické a časově úsporné.
Pár tisíců let zkoumání tohohle světa a slovutní vědci sice posílají výletníky do vesmíru, ale nedokáží najít řešení ani základního světového problému: "Kam se, sakra, ztrácejí ponožky z našich praček?" A mě bude někdo řadit do škatulky "nepraktická a bláznivá" jen pro to, že studuju filosofii a občas si nahlas zpívám!! Zvláštní, opravdu velmi zvláštní!

Epitaf pro jednoho přítele

3. října 2010 v 23:24 | hakuka |  Soví světonázor
filípek

             Když jsem si to přinesli domů, bylo to takové malé nic… Ne, vlastně nebylo, bylo to pořádně velké něco a zlikvidovalo to, co mu přišlo pod čumák. Tlapky to mělo jako vlkodlačí štěně a táta se hrozil, co nám to z něj vyroste za obrovské tele. Ale tlapky zůstaly u své původní velikosti a přibylo k nim jedno tělíčko tvaru i funkce odpadní roury a dva páry krátkých nohou, silných jak špalíčky. V očích měl jakousi inteligentní jiskru občas maskovanou tupým výrazem zabedněného nenažrance. Byl to profesionální rošťák se zvláštním talentem vždy a všude překážet, ale taky skvělý kamarád a věrný kumpán všech dětských rošťáren. Byl hrdinným policejním psem Rexem, co vždycky vyčmuchal i sebe zapeklitější zločin i indiánem Černou tlapkou, který se s klidem sobě vlastním dokázal postavit třeba celé hordě nájezdníků.
            Jeho pohled dokázal pohladit i rozesmát, kdykoliv to bylo potřeba. A když se rozhodl, že ten kus žvance dostane, většinou se mu to povedlo. Výraz, který v to chvíli nasadil, byl totiž
prostě neodolatelný. Apetit ten měl snad nikdy neutuchající a žaludek téměř bezedný. Když si postavil hlavu, nic s ním nehnulo. Prostě se zapřel těma svýma silnýma nohama a nehnul se ani o píď. Sílu, tu on měl pořádnou, na malého pejska až nepatřičnou. Všechen nábytek se třásl před jeho věčně vrtícím se ocáskem. Ale proti rychle se řítícím kolům auta by neměl šanci ani bernardýn, natož pak malý Filípek. Byl to velký pes v malém balení. V té své obrovské psí duši měl vždycky dost lásky pro každého, pokud to nebyla myš nebo kočka. A nebo veverka, jejíž do nebe volající drzost, s jako mu pokaždé utekla na strom, ho dokázala dohnat k šílenství.
            Nikdy neklesnul na úroveň těch gaučových povalečů, co jsou líní i přemístit se z jedné části bytu na druhou. Byl to pejsek aktivní a vitální. Jeho krásných deset let by mu nikdo nehádal ani v nejmenším. Vždycky se rád předváděl. Jakoby chtěl ukázat, co všechno dovede. Rád závodil. Zvládnout agility parkur pro něj byla hračka. Kdyby ho nezačala zlobit záda, možná to dotáhnul daleko. Ze všech lidských i zvířecích emocí se vždycky nelépe uměl radovat. Radoval se pořád a z každé maličkosti. Jedem by řekl, že ten pes se usmíval celý život. Stačilo na něj pohlédnout a koutky vám samovolně vylétly nahoru.
            Je zvláštní, že člověk zjistí, co měl, až ve chvíli, kdy to ztratí. Odešel nejlepší přítel, náhle a skoro bez rozloučení a zůstalo po něm prázdné místo. V košíku, na sedačce, pod stolem v obývacím pokoji, na rohožce u dveří, na zápraží v kuchyni… a hlavně v našich srdcích. Zůstal jen obojek a známka a spousta vzpomínek, které dostaly hořkosladkou příchuť. Jdu k lednici a čekám, kdy zaslechnu klapot těžkých tlap o lino, ale oni se neozvou. Už nikdy se neozvou. Vím to a přece mi to pořád nedochází, protože je rozdíl mezi věděním a přijetím. Copak stačí tři polibky na čelo jako rozloučení s přítelem?

            Filípku, Fíčku, Fí, chybíš mi, kamaráde. Strašně moc.

Smrt na Nilu

1. října 2010 v 15:03 | hakuka a spol. |  Jednorázovky
Vznikla na nejmenovaném táboře v oddíle č. 19, který měl být oficiálně pod mojí taktovkou. Do jaké míry to tak bylo, těžko říct. "Velkým" holkám se těžko nařizuje, aby si vzaly teplé ponožky. Nepovažuju jí zrovna za vrchol tvorby. To můžu těžko, když není vlastně ani úplně moje. Dávám ji sem spíš proto, aby prostě někde visela a snad i někoho potěšila, když na ni při brouzdání internetem narazí. Je to taková krátká fraška, ale zahraná byla vážně parádně. Díky holky, tohle se nám povedlo!