Noční pták

19. září 2010 v 17:57 | hakuka |  Jednorázovky
Hlubokou černočernou tmu před jejíma očima vystřídala oslnivá bělost. Zamrkala. Pokoušela se zaostřit, ale pořád neviděla nic než velkou bílou šmouhu. Snažila se pohnout hlavou, aby zjistila, kde je té bělosti konec, ale její tělo hlasitě zaprotestovalo. Bodavá bolest vyletěla z jejího temene rychlostí blesku a přinutila ji nahlas syknout. Pokoušela se zahýbat končetinami, ale šlo jí to ztuha. Ruce i nohy měla jako z olova. Napínala tedy alespoň sluch. Nějaké dvě ženy se nedaleko od ní bavily o čemsi, co nebyla sto rozeznat. K jejím uším dolehla slova, která zdánlivě postrádala souvislosti. Znovu přimhouřila oči ve snaze vzpomenout si, kde se tady vzala. Vzpomínky jí v hlavě vířili se silou tornáda.
Uslyšela kroky, které se postupně přibližovaly. Dvě ženy ustaly v hovoru a nově příchozího tiše pozdravily. Tvář toho muže se vyhoupla jakoby z ničeho a s bílým pozadím ostře kontrastovala. Mohla rozeznat pouze jeho velký kulatý obličej a hnědé lehce do zrzava zbarvené vlasy. Vypadalo to, že má na nose brýle, ale bližší podrobnosti jí chábí zrak zjistit nedokázal.

"Slečno, jak se cítíte?" zeptal se jí a do nosu ji uhodil závan nemocničního pachu. Alespoň už věděla, kde je.
"Uch.. Už mi asi bylo i líp. Co je dneska za den?" odvětila slabě. Stejně ji ale potěšilo, že svůj hlas ovládá lépe, než ostatní smysly.
"Je pondělí. Slečno, víte jak se jmenujete?"
"Anna, Anna Raverová. Proč ta otázka? Jak jsem se sem dostala?"
"Přivezla vás sanitka dnes v noci. Nějaký mladý muž zavolal. Můžete mi říct, co se vám stalo?"
"Já…" na chvíli se odmlčela a svůj pohled po prázdna "si nevzpomínám,"
Cožpak mu mohla povědět pravdu?

Anna ze všech dnů v týdnu nejvíce milovala neděli. Rozkošnicky se protáhla na posteli a dobře mířeným škádlivým kopancem shodila svojí kočku. Ta si cosi zaprskala pod vousy a zmizela kdesi v chodbě. Usmála se a ve tváři se jí objevily dva rozpustilé dolíčky. Slunce už bylo vysoko. Jeho paprsky pronikaly velkým oknem do pokoje a zalévaly ho jasným světlem. Její pohled směřoval ven do zahrady. Jaro o sobě dávalo vědět každým dnem silněji. Vysoká třešeň pod okny byla růžovými omamně vonícími květy doslova obsypána. Ideální den na lenošení, pomyslela si.
Vstala až o další hodinu později. Během té doby se její kočce povedlo proplížit se zpět a vrátit se na své místo v nohách jejího lůžka. V koupelně na sebe chrstla studenou vodu a zkoumavým pohledem se zahleděla do zrcadla. Mohlo to být i horší, pomyslela si, a zastrčila pramen vlasů havraní barvy za ucho. Někdy, zvlášť po probdělé noci, se svou až průsvitně bílou pletí a černýma očima, připomínala upíra z nějakého komerčního hororu. To se stávalo poměrně často, protože Anna byla noční pták. Znala dost lidí, kteří se děsili každé temné uličky, ale ona k nim rozhodně nepatřila. Tma ji hřála bez ohledu na okolní teplotu a noční vzduch vdechovala o poznání raději než denní. Navíc milovala to ticho, co ve městě v pokročilých nočních hodinách zavládlo. Líně projíždějící taxík byl to jediné, co ho mohlo porušit.
Když si připravovala snídani, něco chlupatého a vrnícího se jí otřelo o nohu. Sabath byla zvyklá snídat spolu s ní, vlastně byla zvyklá dělat s ní všechno s výjimkou účasti na školní výuce, kam jí byl z nepochopitelného důvodu zamezen přístup. Dokonce ji s sebou občas brávala i na své večerní toulky městem, pokud Anna ovšem nedala přednost lidské společnosti. Tohle už pár let přerostlé toulavé kotě se se svým novým statutem všemi obletovaného domácího mazlíčka vyrovnalo celkem rychle a nikdy si nestěžovalo na nedostatek svobody. Teď se dožadovala své denní porce. Anna se usmála a postavila před ni misku s mlékem. Kdyby to viděla její matka, určitě by poznamenala cosi o tloušťce, ale ta se spolu s otcem teď vyvalovala kdesi na pláži a žádné připomínky tak mít nemohla. Anna byla ráda, že nemusela jet s nimi. Tropické slunko její bledé kůži dvakrát nesvědčilo a na povalování se na pláži asi neměla tu pravou náturu.
Když se v hale rozezněl telefon, vykročila k němu jen velmi pomalu. Na ni bylo ještě poměrně brzo a všichni její přátelé věděli, že volat jí před dvanáctou znamená riskovat její špatnou náladu po celý zbytek týdne. Jediný, kdo připadal v úvahu, byli rodiče.
Překvapilo ji, když se ze sluchátka ozval hlas jejího kamaráda.
"Doufám, že jsem tě nevzbudil," strachoval se Marek a dívka poznamenala, že to bylo tak tak. Snažil se ji vytáhnout večer kamsi ven, ale ona se dnes na lidskou společnost necítila. Nakonec mu slíbila, že se možná na chvíli zastaví v jejich oblíbené hospůdce.
Kdyby mohla každý den svého života strávit jako ten dnešní, vůbec by si nestěžovala. Chvíli si četla, potom zapnula televizi, škádlila Sabath kapesním zrcátkem, to její kočku dokázalo dohnat k nepříčetnosti. Se setměním se s černou kočkou v závěsu vytratila ven. Z plných plic nasávala večerní vzduch a přemýšlela, jestli byla v minulém životě sovou nebo netopýrem. Netoužila ani po jednom. Netopýr na její vkus moc dlouho spí navíc hlavou dolů a sova zase postrádá jistou eleganci.
Sabath však jakoby cítila, že je něco ve vzduchu. Několikrát hlasitě zaprskala, když v blízkém keři cosi zašramotilo. To bylo u tak klidného tvora, jakým byla tahle kočka nanejvýš nezvyklé. Když se to stalo už asi po páté, zvíře se prudce naježilo až připomínalo dikobraza a zamyšlená dívka se prudce zarazila. Ano, dnes bylo cosi v nepořádku. Sice neměla ostré kočičí smysly, ale i tak se náhle necítila vůbec jistá. Žaludek se jí sevřel nenadálou úzkostí. Pouliční svítilny už její cestu neosvětlovaly ani zdaleka tak jasně, jak jí to připadalo ještě před chvílí. Měla chuť vzít nohy na ramena a zmizet odtud. V zápětí se ale zastyděla za svou zbabělost. Co by se jí asi tak mohlo stát? Touhle uličkou už šla tolikrát, že se to ani nesnažila spočítat. Rázně zavrtěla hlavou a vyrazila dál. Sabath ji následovala jen velmi neochotně.
Ty hlasy k ní doléhaly už z dálky. Na opilce bylo přeci jen ještě trochu brzo, navíc neslyšela onen nenahraditelný alkoholem zmámený tón. Dna muži se o něco přeli tak hlasitě, že Anna dostala chuť se jim vyhnout. Potíž byla ale v tom, že neměla kam. Poslední uličku minula před chvílí a tahle byla velmi úzká. Okolní domy na ni skoro padaly. V matném světle pouličních lamp zahlédla dva muže. Oba měli dlouhý černý kabát a na hlavě vysoký klobouk. Dívka několikrát zamrkala, ale opravdu se jí to nezdálo. Ti dva jako by vypadli z některého z historických románů. Sabath hlasitě prskala a s každým krokem dopředu, udělala dva zpátky. Anna se jí nedivila, ti dva vypadali nanejvýš podivně. Zvědavost ji však táhla blíž. Našlapovala tiše jako ta kočka, ale muži byli tak zabraní do své hádky, že by ji neslyšeli, ani kdyby dupala jako slon.
"Můžeš mi říct jediný důvod, proč bych tě neměl udat Radě?" ptal se zrovna blíže stojící muž svého společníka a z jeho hlasu byl znát vztek.
"To si zkus, ty ubožáku, a to, co z tebe zbude, nebude stát ani za pohřeb," zavrčel ten druhý.
Anna se ve vší tichosti kradla podél stěny domu a dávala pozor, aby ji neuniklo ani slovo. Dělo se něco podivného a takové věci ji odjakživa fascinovaly. Nevěděla, o jakém řádu to mluví, ale cítila v něm tajemství.
"Vyhrožuješ mi?" ptal se výsměšným tónem.
"Já? To bych si nedovolil. Byla by to opovážlivost vyhrožovat někomu, jehož kořeny sahají až k slovutnému Merlinovi," hlasitě se zasmál.
Merlin, nebyl to kouzelník? Hlava jí pracovala na plné obrátky. Zůstala stát ve stínu. Blíž jak na deset metrů se neodvážila. Onen muž, který stál blíže k ní, zavrčel něco, čemu nerozuměla, druhému muži to však evidentně přišlo k smíchu. Z toho ledového chechtotu se jí zježil každý chlup.
"Rada ti nepomůže, můj malý kouzelníčku, co uděláš, abych to neudělal znovu? Zabiješ mě?"
"Když to bude nutné," muž lehce kývl hlavou. To u druhého muže vyvolalo další vlnu smíchu. Anně srdce tlouklo jako splašené. Ohlédla se a kdesi v dálce spatřila dvě zářící oči. Sabath už se ani nesnažila postupovat kupředu. Pouze couvala. Ona však už byla příliš blízko, než aby se ji mohla pokusit napodobit. Cítila, jak se vzduch kolem ní tetelí.
"Na to nemáš," poznamenal vzdálenější muž ledově.
"Pravidlo číslo jedna: nikdy nepodceňuj nepřítele," odvětil mu zřejmě mladší muž stejným tónem.
"To tě učí ten starý blázen? Nu dobrá. Zdá se, že potřebuješ lekci," poznamenal a zvedl bílou kostnatou ruku.
Vzduch, který už dlouho stál zcela nehnutě a pouze houstnul se najednou zdvihl v silnou tlakovou vlnu. Annu vzal s sebou. Let, náraz a pak už nic. Poslední, co viděla, než ztratila vědomí, bylo mužské tělo ležící kousek od ní. Druhý muž zrovna mizel za rohem ulice.

"Můžu se na něco zeptat?" ptala se lékaře stojícího nad jejím lůžkem "Přivezli se mnou ještě někoho dalšího?" Možná se jí to jenom zdálo, ale přišlo jí, že mužova tvář nabývá lehce ostřejších rysů.
Lékař přikývl: "Váš přítel dopadl hůř než vy. Ještě se neprobral. Můžete se za ním jít podívat zítra, jestli se budete cítit lépe. Teď se podívám na vaši hlavu. Musela to být pořádná šlupka," lehce se usmál a soucitným hlasem dodal "Nebojte se, v takových případech je výpadek paměti normální. Určitě si něco brzo vybavíte." Dívka lehce kývla hlavou na znamení souhlasu. V zápětí však znovu sykla bolestí. Přes to už se nemohla dočkat zítřka. Její "přítel" jí bude muset pár věcí objasnit, jestli má ona mlčet.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.