My ničí a odnikud - první část

19. září 2010 v 13:29 | hakuka |  The Sims - herní bláznění
Každý z nás chce někam patřit. Je jedno, jestli do kroužku modelářů , nebo do klubu výjimečných. Každý potřebujeme svůj vlastní okruh lidí, které známe a kterým důvěřujeme. Bez nich jsme jako osamělé stromy v hlubokém lese, ztraceni v té obrovské mase těl.
Vždycky jsem měla jasno v tom, kam patřím já. Nikdy jsem nepochybovala. Moje místo bylo někde mezi mým přísným otcem a ambiciózní matkou.
Roztomilý klenot vlivné rodiny s otcovým nosem a matčinýma očima. Vždy upravená, vždy dokonale vychovaná. Tatínkova holčička. 
c



Všichni měli jasno o mé budoucnosti. Ani já nepochybovala. Studenka prestižní školy, premiantka univerzity, dokonalá nevěsta dokonalého muže a sebevědomá členka Krasohlídkovské elity, přesně v tomto pořadí.


d




A potom najednou bum a prásk. Všechno se se mnou zatočilo a já dopadla nohama pevně na prašnou a špinavou zem. Brečela jsem, vztekala se, rvala si vlasy, ale nic nepomohlo. Můj táta byl pryč a máma polykala prášky jako lentilky. Infarkt, říkali nám, důsledek přemíry stresu. Otec považoval pokřikování na podřízené za adrenalinový sport. Jeden takový vskutku excelentní výkon jeho srdce nevydrželo. Proč ta ironie?? Jen obrana organismu. Já svého otce milovala.



e

Dokud domácnost velel můj táta, všechno běželo jako na drátkách. Najednou sprcha chrlila žhavou vodu na všechny strany, z fungl nové plazmové televize stoupaly oblaka dýmu, na všem kolem vězela nejméně centimetrová vrstva prachu a hospodyně venku dlouhé hodiny flirtovala s pošťákem. V důsledku toho nikde nebylo ani jídlo, ani noviny.


f


A jako bonus navíc začali kolem kroužit mrchožrouti. Ve výsledku by se dalo pošťákovo lajdáctví označit jako pozitivum, protože se to v novinách začalo hemžit palcovými titulky typu "Černá vdova má na svědomí už třetí oběť!!" a "Luxusní rezidence plná švábů!!" Odporné. Možná bylo rozumnější, když kritizovali matčinu snahu o rekonstrukci centra města. Rozhodně to bylo víc na úrovni.

Otcům pohřeb byl... Těžko se to popisuje. Plačtivý a zoufalý a studil jako kus ledu. Určitě to byl nejhorší zážitek v celém mém životě. Matka chtěla tichý obřad bez supů a davu čumilů. Jen tiché sbohem.
g

h



Existuje taková otřepaná fráze. Život jde dál. Je krátká, ale pravdivá, milosrdně i krutě. Trochu paradox, ale je to tak. Čas se nezastaví jen proto, že svět opustil jeden člověk z miliardy. Musíte žít i když se vám nechce. A potom čas milosrdně setře všechny ostré hrany. A tak jsme žili. Nebylo to jako dřív, protože někdo chyběl. Ani my jsme už nemohli být stejní. Filosofové tomu říkají otřes. Strnete v čirém šoku a začnete se na svět kolem dívat jinak. Těžko říct, jestli by se některá z těch dalších věcí stala, kdyby tu on stále byl. Nejspíš ne. Mám být ráda, že tu není?? Rozhodně ne. Ale přesto jsem šťastná. Další paradox?? Ne, to je život a já ho chci žít i když to někdy bolí.

Jmenuji se Hermiona Dollariová, už bez přídomku von, a miluju život, který žiju, protože jsem přestala věřit na pohádky.
i
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hakuka hakuka | 13. listopadu 2010 v 21:30 | Reagovat

pro doplnění... berte to s nadsázkou, tohle opravdu není věc na která by se vyznačovala nějakou zvláštní hlubokomyslností, od toho mám jiných literárních počinů plný ostře střežený šuplík... já u toho odpočívám, hraju si a baví mě to :-) každý potřebujeme nějak vypnout... někdo zase sleduje Ordinaci v Růžové zahradě, no :-D

2 anis-diy anis-diy | Web | 23. prosince 2011 v 10:42 | Reagovat

mě se to líbí :D I když už je to teď neaktuální :D ;)

3 hakuka hakuka | Web | 23. prosince 2011 v 10:47 | Reagovat

[2]:  No, jelikož mi před měsícem vyhořel disk, tak ano, definitivně neaktuální. :-D
Ale děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.