Jeden den v životě malého kosmonauta

19. září 2010 v 13:16 | hakuka |  The Sims - herní bláznění
Život není plný velkých okamžiků.
Zdánlivě obyčejných dnů je mnohem víc.
Právě na ně člověk tak snadno zapomíná.
Jsou přece tak samozřejmé.
Okamžiky klidného každodenního štěstí splývají často dohromady.
Kdy vlastně člověk učiní to jedno velké rozhodnutí, které ovlivní jeho život?



Jeden den v životě malého kosmonauta


"Haló?? Je tam někdo? Tady je Marcus, Marcus Donatan, člověk z planety Země. Je velká a modrá a žije se mi tu prima. Přileťte nás někdy navštívit, až budete mít cestu kolem…"


"Marcusi, co tam tak stojíš? Pojď už domů. Venku je chladno. Na té obloze nic nevykoukáš."

"To je moje máma, Nicol Donatanová. Je to ten nejmilejší člověk na světě a vaří ten nejlepší jablkový koláč. Až někdy přiletíte, dám vám ochutnat. O mimozemšťanech ale neví vůbec nic. Myslím, že ve vás nevěří. Až přiletíte, budeme muset dávat pozor, abychom ji nevyplašili. Je strašně starostlivá…"

"Tak Marcusi!!"
"Už běžím, mami."

"Tak já přijdu zase zítra. Zítra je pátek. To tu budu moct být déle. Třeba už zítra přiletíte. Dobrou noc."

Malý chlapec naposledy vzhlédl k obloze a odběhl pryč. Domovní dveře se za ním hlasitě zavřely. Zámek klapnul.

Ve škole mám nejradši přestávky. Jsou prima. Zvlášť ty páteční. To je velká schůze našeho supertajného spolku. Jsem tam já, Jakob, Andy a Nick. Občas se přidá i Juí, ale tráví víc času s holkama. On je tak trochu posera. Někdy jich s sebou i pár dotáhne. Ale holky zkazí každou srandu. Pořád si na něco stěžují a klukovským záležitostem vůbec nerozumí. Já je vážně nechápu.

Dneska jsme si domluvili další supertajnou sobotní akci. Kdybych vám o ní něco řekl, už by nebyla supertajná a Andy by mi musel pár ubalit. On je náš vůdce. Takže já nic nepovím. Nikdy nic nepovím. To to spíš vykecá Juí.

Andy si rád vymýšlí. Dneska se zase něčím chlubil, ale já mu moc nevěřím. Budu se na to muset zeptat našich.

Myslím si, že táta na mimozemšťany věří. Vždycky, když se vrátí z práce, popadne mě a roztočí. Při tom křičí : "A je tady UFOOO!!" S tátou je fakt sranda.

UFO



Můj táta, Fabian Donatan, je pořád samá sranda. Maminka o něm říká, že je to bohém a že to mám po něm. Sice nevím, co to slovo znamená, ale když to říká maminka, bude to pravda.
Dneska prý boural nějakou továrnu za městem. Táta pracuje jako pomocný architekt. Když přišel domů, nechal za sebou v chodbě špinavé stopy. Trošku jsem je rozetřel, aby si mamka myslela, že to tam nanosila Lily, naše labradorka, nebo některá z koček. Nechci, aby se na tatínka zlobila.

Když jsem přišel do kuchyně, táta krmil Carol, mojí sestřičku, a maminka chystala večeři.

večeře



Chtěl jsem se táty na něco zeptat, ale zrovna něco řešili s mámou. Měla ruce od strouhanky a zrovna se na tatínka otočila.

"No to nemyslíš vážně. Vždyť jsi špinavý jak horník. Okamžitě z ní dej ty špinavý pracky pryč."

"Ale miláčku, když jí budeme pořád držet jako v inkubátoru, tím spíš onemocní. Potřebuje posilovat imunitní systém. Četl jsem jednu studii…"

Můj táta moc čte a máma má o nás o všechny moc velký strach.

Nicol



Mojí nevlastní sestřičce Sam volá každý den nejméně třikrát. Sam chodí na vysokou a je nevlastní, protože je adoptovaná. Další cizí slovo. Ti dospělí ale mluví divně. Prostě je z děcáku. Máma s tátou dlouho nemohli mít vlastní dítě tak si šli nějaké vybrat do děcáku. Funguje to tam asi jako v sámošce. Jak je možné, že někdo nemůže mít dítě, to taky nechápu. Asi to bude nějaká mezigalaktická anomálie. Další cizí slova, kterým nerozumím, ale říkali to v jednom filmu.

Máma s tátou se konečně přestali dohadovat. Máma prohlásila, že tátovi nedá večeři, když se alespoň neumyje. Ten jen pokrčil rameny a dál kojil Carol. To byl čas na tu mojí otázku.

mimi

"Tati, přinesli nám Carol mimozemšťani?"
"Cože, jací mimozemšťani?"
"No Andy říkal, že děti nosí mimozemšťani."
"Co…ehm….mimozemšťani, no jasně. Jo to nosí. Přiletí vždycky se svým talířem a…"

Tak tohle bylo zvláštní. Nikdy před tím jsem neviděl maminku tak zrudnout. Soustředěně zírala na pánvičku s řízkem. To bylo pěkně divné. A něco mi tam pořád nesedělo.

"A jak je teda možné, že Arianina maminka má obrovské břicho a tvrdí, že v něm nosí miminko?"
"No..ehm…víš, oni maminku vždycky unesou, dají miminko dovnitř a vrátí ji zpátky."
"Jak je potom možné, že maminka nemohla…"
"Zlato, myslím, že je čas dát Carol spát. A ty by jsi si měl dát vážně sprchu."

Bylo zvláštní, že tatínek mamince tentokrát neodporoval.

"A proč…" chtěl jsem pokračovat, ale maminka mi to nedovolila. Hodila po mě jeden ze svých nešťastných pohledů.
"Marku, prosím tě, odneseš Carol nahoru? Já zatím dodělám večeři. Budou řízky v těstíčku, tvoje oblíbené."

Pokrčil jsem rameny a vzal si ségru. Už je docela těžká. Docela se pronese. U večeře jsem už o tom nemluvil. Mámě se asi nelíbilo, že jsem o tom začal. Třeba ji mrzí, že ji mimozemšťani v prvním kole vynechali a musela si jít vybrat Sam. S tím únosem je to asi lepší, než se někde trmácet po děcácích a vybírat.



Když jsem jí pochválil večeři, která byla vážně mimozemsky dobrá, tvářila se spokojeně. Třeba ji to zas tak nemrzí. Sam je fajn, i když není vlastní. Je s ní vlastně mnohem víc zábavy než s Carol, která vlastní je. Carol jenom brečí a kňourá.

večeře



Stejně jsem si ale pro dnešek procházku po venku vynechal. Pršelo a mámě se nelíbí, když se toulám po zahradě v dešti. Místo toho jsem si sedl ke klavíru. Hraju na něj rád, ale nikdy bych to nepřiznal. Tohle jedna z těch věcí, které kamarádům neříkám. Stejně tím ale trénuju. Až ze mě bude kosmonaut, budu potřebovat mačkat tlačítka v raketě pekelně rychle.
postel 1



"Už spí?" zeptala se Nicol Donatanová, když se její manžel posadil na postel.
"Jako dudek," potvrdil Fabian a přitáhl se k ní blíž.

a



"Co to děláte pane?" zapředla, když si ji stáhl pod sebe.
"Chystám se tě unést," odvětil manžel a políbil ji.

b


Marcus Donatan ještě dlouho hleděl z okna svého podkrovního pokoje, než se mu začaly klížit oči. Dneska se zase nedočkal, ale třeba to vyjde zítra. A pokud jsou ti malý zelení človíčkové tak strašně líní, jako kosmonaut si je najde sám.
"Jednou, až budu velký…" zašeptal a v tu chvíli se ocitl ve svém vlastním vesmíru, tam, kde dětské sny ožívají…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hakuka hakuka | 13. listopadu 2010 v 21:31 | Reagovat

pro doplnění... berte to s nadsázkou, tohle opravdu není věc na která by se vyznačovala nějakou zvláštní hlubokomyslností, od toho mám jiných literárních počinů plný ostře střežený šuplík... já u toho odpočívám, hraju si a baví mě to :-) každý potřebujeme nějak vypnout... někdo zase sleduje Ordinaci v Růžové zahradě, no :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.