Září 2010

It's all work of ticking crocodile.

23. září 2010 v 14:55 | hakuka |  Slyšela jsem, viděla jsem
neverland

Finding Neverland (v českém překladu Hledání Země Nezemě) není žádná novinka. Už ho mají v archivech zastrčený pěkných pár let. Ale narozdíl od těch kasovních trháků, co na mě bafají z každé autobusové zastávky, tenhle by opravdu stál i za to kino. (Což může brát pan režisér jako poctu, protože já v kině nebyla hoodně dlouho.)
A o čem vlastně je? O fantazii a o realitě, o životě a o smrti a hlavně o dospívání. A o tom malém dítěti, které přes všechna zdání dospělosti zůstává v každém z nás. Nechci tu popisovat děj. Vždyť jakékoliv dílo není o ději jako takovém. Je o pocitech. A já se prostě musím usmívat. Usmívám se a v očích mě štípou slzy. Jeden z těch chytrých pánů, co se o nich jiní chytří pánové a paní zmiňují na přednáškách a, jejichž jméno si v té změti jmen nemám nejmenší šanci vybavit, napsal, že žádné velké dojímavé příběhy, které jen někde čekají, až je někdo sepíše, prostě neexistují. Jsou jen lidé, kteří dokážou dojmout tím, jak se příběhu chopí. A bude to pravda. Mohl to být jen další rádoby originální a rádoby životopisný film o jednom autorovi dětské knížky. Ale režisérovi Marcovi Forstrovi se povedlo proměnit ho v cosi kouzelného. Jak se smutná realita protíná s překrásnou fikcí, máte chuť vykřičet do světa, jak moc věříte na víly a doufat, skutečně doufat, že to něco změní. Ale je to všechno práce toho ťikajícího krokodýla, co nám všem šlape na paty. Ani čas ale nemůže člověku zabránit snít si své sny.

Noční pták

19. září 2010 v 17:57 | hakuka |  Jednorázovky
Hlubokou černočernou tmu před jejíma očima vystřídala oslnivá bělost. Zamrkala. Pokoušela se zaostřit, ale pořád neviděla nic než velkou bílou šmouhu. Snažila se pohnout hlavou, aby zjistila, kde je té bělosti konec, ale její tělo hlasitě zaprotestovalo. Bodavá bolest vyletěla z jejího temene rychlostí blesku a přinutila ji nahlas syknout. Pokoušela se zahýbat končetinami, ale šlo jí to ztuha. Ruce i nohy měla jako z olova. Napínala tedy alespoň sluch. Nějaké dvě ženy se nedaleko od ní bavily o čemsi, co nebyla sto rozeznat. K jejím uším dolehla slova, která zdánlivě postrádala souvislosti. Znovu přimhouřila oči ve snaze vzpomenout si, kde se tady vzala. Vzpomínky jí v hlavě vířili se silou tornáda.
Uslyšela kroky, které se postupně přibližovaly. Dvě ženy ustaly v hovoru a nově příchozího tiše pozdravily. Tvář toho muže se vyhoupla jakoby z ničeho a s bílým pozadím ostře kontrastovala. Mohla rozeznat pouze jeho velký kulatý obličej a hnědé lehce do zrzava zbarvené vlasy. Vypadalo to, že má na nose brýle, ale bližší podrobnosti jí chábí zrak zjistit nedokázal.

"Slečno, jak se cítíte?" zeptal se jí a do nosu ji uhodil závan nemocničního pachu. Alespoň už věděla, kde je.
"Uch.. Už mi asi bylo i líp. Co je dneska za den?" odvětila slabě. Stejně ji ale potěšilo, že svůj hlas ovládá lépe, než ostatní smysly.
"Je pondělí. Slečno, víte jak se jmenujete?"
"Anna, Anna Raverová. Proč ta otázka? Jak jsem se sem dostala?"
"Přivezla vás sanitka dnes v noci. Nějaký mladý muž zavolal. Můžete mi říct, co se vám stalo?"
"Já…" na chvíli se odmlčela a svůj pohled po prázdna "si nevzpomínám,"
Cožpak mu mohla povědět pravdu?

Info k "projektu" Memories

19. září 2010 v 17:48 | hakuka |  The Sims - herní bláznění
a

The Sims je moje závislost. Je to jedna z těch mála věcí, co se mě už po léta drží a ne a ne se pustit. Nemůžu si pomoct. Prostě mě baví hrát si na boha a na osud. Vím, že je to strašný časožrout a poslední dobou vlastně ani pomalu nemá co užírat, ale nepočítám s tím, že bych snad někdy v dohledné době přestala hrát úplně. Kdo si myslí, že je to jen tak nějaký vztahový simulátor pro náctileté princezny nebo prostě jen velký domeček pro panenky, plete se. Ta hra má svůj styl a humor. A ironie a sarkasmus z něj jen kapou. Vlastně je to spíš celkem zdařilá společenská parodie a servítky si rozhodně nebere. Kdo nezažil, nepochopí. Kdo zažil, zůstane doživotně poznamenán. :-)

Hraju za přednastavené městečko Krasohlídkov. Mám pocit, že jsem snad žádné jiné ani nikdy neotevřela. Je to sousedství plné exotů. Hrdě jsem si ho přestavila k obrazu svému, ovšem v duchu myšlenek velkých panů zakladatelů. Ne, mým cílem opravdu není, aby ti plastikový panďuláčci žili šťastně až do smrti.

Projekt Memories vznikl na starém dobrém simím fóru Simsvět. Důvod byl prostý. Chtěla jsem se o svůj malý svět podělit s někým dalším, ale nechtěla se pouštět do ničeho většího. Mám totiž jednu nepříjemnou vlastnost. Neumím věci dotahovat do konce. Mělo to být místo pro takové drobné střípky ze života mých ubohých svěřenců, co se přes můj zjevný nesouhlas pokoušejí o štěstí. Spíš malé a milé než že bych tam chtěla probírat velká společenská témata. Ale pak se to zvrtlo. Přes všechnu snahu neuvázat si zase jednou na krk nic, co bych pak s sebou musela vláčet a nikdy to nedokončila, jsem rozjela příběh hledání Mii Dollariové. Měla to být tak nanejvýš trilogie, ale ta se mi velmi záhy vymkla z ruky. Teď má "Ničí a odnikud" částí deset a a konec je zatím v nedohlednu. A ne že by to s tímhle mým nezvedeným dítkem bylo zrovna snadné. Dělá si, co chce. Navíc jsem samotnou hrou držená celkem zkrátka. Pohybuju se tak trochu v neprobádaných vodách, protože mě nějak minulo období, kdy bych toužila psát o okouzlujících bohatých puberťačkách a jejich princích. Snad z toho Mia brzo vyroste. Nu, je toho víc, co mi na téhle práci nesedí, ale jsem rozhodnutá se za ní bít a už pro svůj vlastní sobecký pocit ji dotáhnout do konce. Tak pořád mám v záloze možnost, že mi hlavní hrdinku do dvou dnů umlátí krokodýlí kabelkou madame Muchlzadková.

My ničí a odnikud - první část

19. září 2010 v 13:29 | hakuka |  The Sims - herní bláznění
Každý z nás chce někam patřit. Je jedno, jestli do kroužku modelářů , nebo do klubu výjimečných. Každý potřebujeme svůj vlastní okruh lidí, které známe a kterým důvěřujeme. Bez nich jsme jako osamělé stromy v hlubokém lese, ztraceni v té obrovské mase těl.
Vždycky jsem měla jasno v tom, kam patřím já. Nikdy jsem nepochybovala. Moje místo bylo někde mezi mým přísným otcem a ambiciózní matkou.
Roztomilý klenot vlivné rodiny s otcovým nosem a matčinýma očima. Vždy upravená, vždy dokonale vychovaná. Tatínkova holčička. 
c

Jeden den v životě malého kosmonauta

19. září 2010 v 13:16 | hakuka |  The Sims - herní bláznění
Život není plný velkých okamžiků.
Zdánlivě obyčejných dnů je mnohem víc.
Právě na ně člověk tak snadno zapomíná.
Jsou přece tak samozřejmé.
Okamžiky klidného každodenního štěstí splývají často dohromady.
Kdy vlastně člověk učiní to jedno velké rozhodnutí, které ovlivní jeho život?


Příběhy z kavárny Memories

19. září 2010 v 12:56 | hakuka |  The Sims - herní bláznění
příběhy titulka



Čím se tahle kavárna liší od ostatních? U malých stolečků pokrytých zářivě bílý ubrusem se lidé střídají jako na kolotoči. Přicházejí a odcházejí, usmívají se, mračí se, pláčou… Je to místo setkávání starých přátel, skrytý kout pro zamilované, místo odpočinku pro osamělé… Tahle má však ještě něco navíc. Sem se chodí vzpomínat.
Nikdo neví, koho a kdy to vlastně napadlo. Ten malý domeček v centru Krasohlídkova má v sobě kouzlo věcí dávno minulých. Není to muzeum, protože v muzeu na historii padá možná tak prach. Tady je všem na očích. Směje se na vás z každé stěny.

"Hele, to jsem já," usměje se na svojí kamarádku drobná blondýnka u stolečku v rohu a upije ze svého šálku horké čokolády.
"Nemůžu uvěřit tomu, že jsem takovou růžovou hrůzu vážně nosila,"
Její kamarádka se na ni vědoucně ušklíbne: "No, když jsi se před prvním vystoupením v tom kostýmu naparovala před zrcadlem, říkala jsi něco jiného…"
"Kecko," Obě se nahlas zasmějí.

Postarší pán sedící naproti jen nevěřícně zakroutí hlavou a dál se věnuje dennímu tisku. Bezděčně přitom mrkne okem po obrázku nad dívčinou hlavou. Malý hnědovlasý chlapeček s podobnými rysy na něm fouká bubliny.
Starý číšník se na něj chápavě usměje a položí na stůl před něj šálek kávy a čerstvou koblihu. Tenhle pán by možná mohl vyprávět, jak to chodí v Krasohlídkově.


Ten starý pán je ale starý tajnůstkář. Nikdo vlastně neví, jak se jmenuje a, kde se vzal. Zato on ví všechno o všech. Poví toho ale jen málo. Nerad mluví o smutných věcech. Obrazy v jeho kavárně nejsou nikdy smutné. Když se ho ale přímo zeptáte, odpoví vám po pravdě, co všechno se stalo.