na Blog.cz

I tak to sova všechno spatlala, rozebrala, řádně zkritizovala a zabalila do balíku o velikosti padesát stran a poslala vstříc svému osudu, tedy spíš vstříc tomu pánovi akademikovi vyšší šarže, co jí to má za úkol rozcupovat. Ale ne zase tak moc, aby ještě něco zbylo na oponenta. V hlavě jí zbylo spousta přebytečných informací, které je třeba řádně vytřepat, než tam způsobí nějakou vážnější psychickou chorobu. Myslím ještě něco závažnějšího než ten momentální statut pesimistického cholerického melancholika se sklony k cynismu, sebemrskačství a rýpavosti. Ten už totiž stihla způsobit ona práce jako taková.

O čem tu chci pohovořit, je jedna zajímavá věc. Tedy těch zajímavých věcí má teď v hlavě tolik, že se mi z nich asi brzo v mozku udělá "zajímavé" pyré a já skončím se slinou u pusy. Odbíhání od tématu je také zajímavá věc, kterou si teď musím řádně užít, když mi jednou nehrozí, že mi vedle přistane červený komentář "upovídané." Zajímavá věc. Ano, u té jse byla. Napínám vás? Ne, umíte si přečíst nadpis. Zahrabala jsem se do knih plných pojmů jako inteligence, proletariát nebo existencionalismus. Ne že by to nebyly zajímavé věci, ale historické drby, o kterých tu hodlám pohovořit, jsou přeci jenom tak nějak lidsky zajímavější.

Věděli jste například, že takový ctihodní klerikové (studenti středověkých univerzit) se obvykle na nováčka ve svých řadách nejprve vrhli, pořádně ho ztloukli a vydrhly mu pusu i celé tělo? Říkali tomu iniciační rituál a údajně to mělo onoho klučinu zbavit vesnické obhroublosti, těch ošklivých rohů a zubů, co si z domu přinesl. Teprve potom se mohl stát oním pravým a nefalšovaným klerikem, ctihodným diskutérem v rukavičkách bojujícím mocí pera o srdce dámy. A také jedním z těch grázlů, co se po večerech bavili tím, že běhali po městě a strhávali obchodníkům vývěsní štíty. Ty si potom střádali na své univerzitní loučce, kde kolem nich tancovali po nocích indiánské tance, občas se zvrhávající v cosi mladistvým nepřístupného. Problém byl totiž v tom, že klerici byli techcicky duchovní, a tedy podléhali církevním soudům. Místní samospráva na ně prostě nemohla a ta tlupa mladých výrostků toho jak se patří využívala. V jednom případě to dokonce došlo tak daleko, že se dav rozzuřených měšťanů vrhl na tři studenty a na místě je odsoudil a oběsil. Potom je, jako řádné oběšence, zakopali za hřbitovní zdí. A to byl v té době celkem průšvih, protože tam patřili jen sebevrazi a popravení, kterým místo na onom světě beztak nepříslušelo. Slovutnou univerzitu to zvedlo ze židlí. Zahájili sérii stávek a protestů, kdy univerzitní mistři odmítli vyučovat a odvolávali se na prastará univerzitní práva. Nakonec po, tuším, několika měsících dosáhli svého. Ty tři nebožáky, na které už tou dobou určitě nebyl hezký pohled, vyhrabali, vystavili do čela průvodu a spolu s rektorem a jinými špičkami univerzit se vydali na triumf městem aby je poté znovu pohřbili se všemi poctami. Tři vandali a zlodějíčky proměněné v hrdiny. Dnes tahle akce nese slovutný název "Univerzitní bouře" a řadí se tak po bok svým kolegům uskutečněným za ideály a kde si cosi. Ne že by ta verze z ideály byla kdovíjak slavná, ale... nepřijde vám to úchylné?

(Jacques Le Goff - Intelektuálové ve středověku, jen tak pro ukojení mých akademických deformací)

Příjde den, kdy bubu moct napsat všechny ty články, co mi leží v hlavě. Příjde den, kdy to odmítnu udělat, protože budou až příliš zavánět tématem mé bakalářské práce. Přijde den, kdy mi určitá slova nebudou způsobovat překyselení žaludku a já začnu oblažovat blogový svět svými pracně nabytými vědomostmi. Ale teď už k tomu dnešnímu dni. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu a výsledkem byla spousta zmačkaných papírů a tenhle zelený a ne neznámý pán. Mám pocit, že oproti Ginně je to tak trochu návrat k omalovánkovému stylu. Ono ale nakreslete si orka tak, aby nepřipomínal podivnou kreslenou karikaturu. Nic proti orkům, pochopitelně. Jsou to jistě velmi moudrá a duchaplná stvoření, zvlášť když kolem sebe máchají sekyrou. To jim hned připíšete několik Nobelových cen včetně té za jadernou fyziku.

Mág Mák, synáček orčího šamana, který se vydal do světa učit se magii, je jedním z hlavních postav Tchoří ságy. Diblíkův dokonalý pán, který moc dobře ví, za který konec se drží kouzelnická hůl. A to už něco znamená! Jeho rameno je Diblíkovou pozorovatelnou, paže potom štítem před nepřáteli. Když přemýšlí, drbe se na bradě a vytváří si tak zatím nerozeznatelnou lysinku ve své skvostné bradce. Co není přikované, může být jeho, a požáry, ty hasit netřeba. Umění oheň rozdělat přeci naprosto postačí!

Být slečinkou je činností nesmírně namáhavou. Musíte si neustále hledět cípu své sukně a čistoty svého límečku. Potom se objeví nějaký ten ohavně ohavný zloduch, kterého musíte zabít, a veškerá snaha přijde vniveč. Krutý to svě mladých dam! Slečna Ginna spadá do oné prazvláštní kategorie slečinek, kterým vždy nabytá pistole u pasu vůbec nebrání v tom chovat se roztomile. Dokáží vystřelit jednomu mozek z hlavy až s neskutečnou grácií a elegancí. A když už mluvíme o té hlavě, Morthy, to je kapitola sama pro sebe. Ne každý má za společníka létající lebku, jejíž přítomnost je v šemi okolo okázale ignorována, protože spadá do kategorie "To-prostě-není-možné!" Opovažte se vypustit z pusy jedinou ošklivou poznámku! Je to ta nejroztomilejší lebka, jakou jste kdy měli možnost vidět, a když se k ní nebudete chovat dostatečně mile, už ani žádnou nikdy neuvidíte!